plukovník v. v. Karel Slanina

"V roce 1949 až 1951 jsem byl jako absolvent vojenské akademie v Hranicích a odborného učiliště v Nitře vyřazen jako poručík. Zůstal jsem na Slovensku v Nitře, kde jsem se podílel na výchově posluchačů, kteří byli školeni v učilišti v Nitře. V roce 1953 jsem byl povýšen na nadporučíka a velitel učiliště mě vybral ke studiu na vysoké válečné škole v Moskvě. Nebyl jsme však pozván do přípravky v Praze, protože v kádrovém materiálu u mě bylo zjištěno, že sestřenice utekla i s dvěma dětmi za mužem do USA, kam tento emigroval již po roce 1948. Odešel jsem z Nitry do Brna studovat na vojenské akademii. Z přípravy jsem byl odvolán, a to z těchto důvodů, že má sestřenice je v USA. Velitel mi řekl, proč jsem to neuvedl do materiálů kádrových. Já jsem oponoval tím, že v kádrových materiálech bylo uvedeno, zda- li mám nejbližší příbuzné v zahraničí. A sestřenici jsem do nejbližších příbuzných nepočítal. Nicméně byla to první kaňka na mé vojenské kariéře, která se potom se mnou táhla i v dalším období. Ale zůstal jsem sloužit v armádě dále do roku 1968, kdy jsem sloužil v tehdejším Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově, dnešní Vojenská akademie pozemního vojska. V roce 1968 jsem nesouhlasil se vstupem cizích vojsk do naší republiky. Posuzoval jsem to jako okupaci, a to proto, že jsem ji jako vlastenec – když jsem působil v odboji se sovětskými partyzány – odsuzoval, protože jsem to považoval za porušení naší suverenity. Z těchto důvodů jsem byl v roce 1970 vyloučen z armády jako major. Nesměl jsem pracovat v žádné funkci Českého svazu bojovníků za svobodu." (Pozn. ed. – pamětník má na mysli patrně tehdejší Československý svaz protifašistických bojovníků.)

"Není to přímo nějaká akce bojová, ale matně si vzpomínám. Ke konci války už vlastně. Byl vyhlášen konec války devátého května a od fronty v Brně ustupovali vojenští zběhové němečtí fašističtí, kteří měli jeden cíl – dostat se do amerického zajetí. Tyto jednotky se v určitých skupinách potulovaly krajem, na což jsme zapomněl. Když jsme dostali zprávu, že je konec války, tak jsme to šli oznámit dalším a narazili jsme na skupinu těchto fašistů, esesáků, kteří samozřejmě nás osobně prohlédli. A když našli u nás pistole a granáty, tak se připravovali, že nás zlikvidují. Naštěstí kolega, který uměl perfektně německy, jim vysvětlil, že jsme tyto zbraně – granáty i pistole – našli poházené na kraji lesa a že jdeme zkusit nějaké ryby ulovit v řece. Němec, velitel jejich, na to reagoval, že by si chtěli také chytnout nějaké ryby. Hodil granát do řeky a Němci na nás v tu ránu zapomněli, protože na hladině začali chytat ryby, které byly ohlušeny granátem. Této situace jsme využili, že jsme se dostali mimo jejich pozornost a podařilo se nám utéct."

"Činnost našeho partyzánského oddílu Delta 1, která patřila do R3, jejímiž veliteli byli generál Luža, profesor Grňa a plukovník Štainer-Veselý, operovala na celé Českomoravské vysočině. Naše činnost spočívala, kromě zpravodajské činnosti, s postupem fronty více pak byla zaměřena na partyzánskou činnost, přepadávání německých motospojek, získávání zbraní, přemísťování směrových tabulí a podobně. S nastupující frontou naše činnost pochopitelně zesílila a prakticky trvala až do konce války. Do naší činnosti také zapadla jedna akce, o které bych se chtěl zmínit a kterou si pamatuji, protože se konkrétně stala na chatě, kde jsme taky občas přebývali a kde další členové naší rodiny byli před příchodem fronty v Brně ubytováni. 16. 4. 1945 bylo nad Brnem sestřeleno čtyřmotorové letadlo s osmičlennou posádkou. Byl to americký letoun Liberator, který vezl zbraně a další materiální zabezpečení pro partyzány na Vysočině. Tento letoun před zřícením opustilo všech osm amerických letců a letoun se zřítil u Tišnova. V této době jsme byli na chatě, kde jsme se zastavili za rodinou. A v noci, protože se ozývala střelba, domnívali jsme, že je nějaký výsadek vysazen u Tišnova. Zatímco ovšem toto letadlo hořelo a při jeho požáru vybuchovala zmíněná připravovaná munice a další vybavení. Při tom jsme otevírali často dveře od chaty, což nevědomky jsme dávali na vědomí prvnímu letci americkému, který spadl do lesa s padákem. Zachránil se. A když viděl světlo, tak k tomuto světlu přišel a navázali jsme s ním první kontakt. A dále jsme potom zachránili ještě další tři. Čili celkem polovičku posádky, čtyři piloty, které jsme potom předali na velitelství partyzánské jednotky. Další čtyři letci byli zachráněni jinou skupinou. Takže všech osm letců amerických se zachránilo a nedostalo se do zajetí k fašistům. Po skončení války tito letci byli předáni americkým zástupcům na náměstí Svobody v Brně."

"Narození v Brně, jak jsem již vzpomenul, 28. října 1927, kdy moji matku jako rodičku vezla sanitka do porodnice. Tato sanitka byla zastavena na náměstí Moravském v Brně z důvodu, že zde byla nastoupena vojenská posádka ke slavnostní přehlídce na počest devátého výročí vzniku samostatného našeho státu. Sanitka s rodičkou – s mou matkou – byla zastavena a řidič se dožadoval uvolnění pro rychlý průjezd do porodnice pro naléhavý zásah lékařů. Po kratší době bylo toto řidiči umožněno a sanitka projela nastoupenou jednotkou na náměstí. V sanitce můj nastávající otec prohlásil matce: ‚Z mého kluka bude voják. To si zapamatujte.‘ A tak se i stalo. Moje mládí v Brně bylo ovlivněno otcem vlastencem, a to v odporu vůči všemu německému, kterého bylo v Brně dostatek. A jejich činnost byla velmi silná proti našem státu. Na škole jsem se odmítal učit německy. Pochodující mládeži Hitlerjugend jsme natírali kolomazí bílé punčochy, ničili jsme plakáty, natírali jsme známý německý dům a tak dále. Pod záštitou hasičského dorostu jsme prováděli činnost zakázané organizace skautů. Mimo jiné jsme se učili tábořit v zimě postavením takzvaných iglú, což se mi mnohem později ve válce uplatnilo nebo bylo použilo, dá-li se říct."

"V roce 1947 byla naše republika ohrožována bandami banderovců, kteří procházeli přes naše území a chtěli se dostat do americké okupační zóny. Partyzánská brigáda se společně s naší armádou těmto banderovcům postavila. V tom smyslu, že jim chtěla zabránit v průchodu naším územím, které bylo spojeno s terorizováním našich občanů zejména v prostoru Beskydách. Je samozřejmé, že partyzáni nebyli vycvičeni v zásadách boje a v dodržování těchto zásad, a proto docházelo často ke střetu partyzánů s těmito banderovci. A banderovci měli převahu v tom, že byli víceméně vycvičeni v dodržování zásad vedení boje, ve kterém měli velké zkušenosti. Později taktika byla změněna, armáda a partyzáni předem zaujímali postavení na samotách a hájenkách a podobně. A tím bránili banderovcům, aby získali stravu a občerstvení. A vše vyvrcholilo zajetím jejich velitele. A celá akce byla skončena v průběhu roku čtyřicet sedm."