Ing. Alexandra Slačálková, roz. Gutinová

„Se sestrou jsme pak šly na kurz, učit se na traktoristy. Ta teoretická stránka nám velice dobře šla. A pak jednou, když byla veliká zima, otec právě na začátku pracoval, ale pak o tu práci přišel a nebyla tam práce, propadl depresi a jednou, když jsme měly přednášku, tak nás zavolali domů. Otec skončil se svým životem a využil toho, že my jsme šly na ty přednášky a máma šla do fronty na chleba. Čili dlouho nebyl nikdo doma. Už jsme ho nezachránily. To pak bylo hrozný. Pak mi máma říkala, že si nedovolila přede mnou brečet.“

„Polovinu Polska obsadil Sovětský svaz, který měl takovou dohodu s Německem, což teda pochopitelně pro Poláky nebylo to nejlepší, ale pro nás to byla spása, protože jsme se přece jenom pak dostali na druhou stranu, a i když tam bylo těžko, tam se nevraždilo. Otec říkal, že nejlepší by bylo, kdyby se dostal ke svojí rodině do Charkova. Přijela taková komise ze Sovětského svazu, která měla lidi, hlavně Ukrajince a Rusy, vyměnit s Němci za Němce. A ti mohli odjet do Sovětského svazu. Můj otec se tam snažil také jít a my jsme strašně v to doufali, jelikož se narodil na Ukrajině. Ale absolutně neměli Rusové zájem, protože to byl Žid.“

„Šly jsme na nádraží a měly jsme namířeno do toho Charkova, protože rodiče i sestra utíkali předtím do toho Charkova, to jsem věděla. Tak jsem měla namířeno do toho Charkova a na všech vlacích, to byly nákladní vagony, tam bylo napsáno Charkov. Charkov, protože všichni chtěli do Charkova, a oni udělali takovej podvod, že ty vlaky vůbec nejely do Charkova. Ale já jsem se ztratila té mojí kamarádce a pak se ukázalo, že ona do toho Charkova dorazila. Já jsem jela a najednou mi někdo řekl: ‚Jé, podívej se, Azovské moře!‘ Tak to už jsem věděla, že Charkov jsme přejeli. Já jsem nic neměla, já jsem měla na sobě šaty a pásek od šatů jsem roztrhla a já jsem brečela, otírala jsem si oči a měla jsem úplně černej obličej, protože to byly vagony po uhlí. Dojeli jsme do Stalingradu. V tom Stalingradu jsme byli na velkým stadionu, tomu říkali evakopunkt, tam byli všichni ti, které ty vlaky přivezly. No a teď je posílali do různejch vesnic a městeček u Stalingradu. A já jsem prostě se snažila nějak se dostat do toho Charkova, ale bohužel už říkali, že tam nepouštěj.“

„Otec s mámou se rozhodli, že půjdeme přes zelenou hranici. A tehdy si pamatuju, že příbuzní a přátelé, kteří tam byli ve Varšavě, říkali: ‚To, co vy děláte, to je přece strašné riziko! To když tady zůstanete, tak aspoň něco vám zůstane, ale když půjdete přes ty všechny hranice, tak přijdete o všechno.‘ No, pak se ukázalo, že ty všechny, kteří takhle říkali, tak jsme je už nepotkali.“

„Verbovali dělníky do strojírenských závodů na Urale. Tak jsme se celá rodina zapsali. Zase jsme jeli vlaky, těmi nákladními vlaky. Jeli jsme přes Čeljabinsk a Sverdlovsk do Nižného Tagilu a v tom Nižném Tagilu jsme bydleli v ubytovně závodu. To byl závod na výrobu železničních vagonů, ale tehdy tam vyráběli pochopitelně zbraně a tanky a to všechno pro armádu. Bydleli jsme tam v jednom velkém pokoji tři rodiny.“

„Můj otec, když vypukla válka, tak říkal: ‚Němci určitě přijdou k nám a to bude náš konec, protože jsme byli Židé.‘ On věděl, co nás může čekat, nějak to předvídal, to jako vědět nikdo nemohl, protože nikdo si nemohl představit, že něco tak nelidského vypukne. Otec nás shromáždil v kuchyni tehdy a říkal: ‚Podívejte se, za pár dnů jsou tady, protože jsou silní, a rozhodně polská armáda se jim nemůže postavit. Tak skončíme s tím, pustíme plyn a bude konec.‘ A tehdy já jsem začala řvát, že chci žít, že jsem ještě nežila.“

„Nesměli jsme jet vlakem, tak jsme jeli napřed taxíkem a ještě před hranicí - už ani ten taxík nechtěl jet - tak pronajali rodiče sedláka s vozem a ten nás měl zavézt k hranici k řece Bug a tam ve vesnici bylo domluveno, že nás převedou přes tu hranici. Když jsme dojeli k té vesnici, to bylo v noci, tak už dál k tomu domku, kam jsme měli namířeno, ten sedlák nechtěl jet, tak jsme museli vystoupit. Stáli jsme v takovém řídkém lesíku a najednou se objevili Němci a naštěstí neviděli mě a mámu, ale zahlédli otce a sestru a toho přítele otcova a zavedli je k nim. No, máma si už zřejmě myslela, že se s nimi už neuvidíme, ale nedalo se nic dělat. My jsme šly, viděly jsme světlo v jednom okně, tak se ukázalo, že jsou to ti sedláci, kteří nám měli pomoct s tím přejitím hranice. Tak jsme tam zůstaly a já jsem si lehla a spala jsem a pak jsem se vzbudila a otec s tím přítelem a se sestrou přišli. Němci je pustili.“

„V Semipalatinsku jsme se dozvěděli, že je tam evakuovaná vysoká škola, technika z Leningradu. Leningrad, tehdy tam byla blokáda, Němci ho obklíčili. Ještě před tou blokádou evakuovali vysoké školy, protože jediné se jim [Rusům] musí uznat, bylo ohromné, že jim strašně záleželo na tom, aby mladí lidé studovali, aby po válce byli odborníci. Mě nechtěli z té účtárny pustit, jako že mě potřebují, ale právě tehdy vyšel zákon, že když někdo jde na vysokou školu, tak ho musí pustit. Tak mě pustili, museli mě pustit. Tak jsem se dostala na tu školu, byli tam vyučující z Leningradu a tam jsem se skutečně ocitla mezi úplně jinýma lidma. Podmínky byly velice těžké, protože nebylo čím topit. My jsme bydleli v tom Semipalatinsku a do té školy se muselo přes Irtyš. Buď se jelo vlakem, ovšem ty vlaky jezdily velice nepravidelně, anebo jsme chodili pěšky přes Irtyš. V létě, dokud nezamrzla řeka, tak jsme prostě nějak přeplavali přes tu řeku na takových primitivních lodích nebo co to bylo a pak, když řeka zamrzla, tak jsme šli pěšky. Když jsem přišla na tu školu, tak tam jsem byla úplně šťastná, že se můžu učit, ale nebylo na čem psát, tak se psalo na novinách, protože papír nebyl. A já jsem byla šíleně šťastná, že jsem nějakým zázrakem sehnala Leninovy spisy na poměrně pěkným papíru, takže jsem psala přednášky na Leninových spisech.“