Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. Jiří Skopal (* 1947)

• narodil se 15. srpna 1947 ve Velkých Losinách jako jediný syn Janovi a Jiřině Skopalovým

• dětství prožil ve Zvoli u Zábřeha na Moravě, kde otec působil jako řídící učitel

• pod vedením otce se naučil na housle, klavír, akordeon, klarinet a saxofon

• od mládí se věnoval sportu, zejména vrhu koulí a diskem

• vystudoval jedenáctiletku v Zábřehu na Moravě

• v roce 1965 cvičil na spartakiádě v Praze

• v letech 1965–1969 studoval matematiku a hudební výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého

• po srpnu 1968 se změnilo na fakultě vedení a Jiří Skopal nemohl pokračovat ve studiu jako doktorand

• v roce 1970 se oženil s Květou a postupně se narodily děti Jiří a Jana

• v akademické dráze pokračoval na Univerzitě Hradec Králové

• v roce 1977 převzal královéhradecký dětský sbor Jitro

• zejména v 80. a 90. letech vyjížděl na desítky úspěšných zahraničních turné

• v roce 1982 založil chlapecký sbor Boni pueri

• v roce 1998 získal akademickou hodnost profesor

• v roce 2023 žil a pracoval v Hradci Králové

Jiří Skopal prožil více než polovinu svého života v komunistickém státě. Po vzoru svého tatínka, kterého si velice vážil, se snažil hodnotit státní politiku spravedlivě. A protože jezdil od osmdesátých let pravidelně do několika kapitalistických zemí, viděl, že ani v demokratické a vyspělé západní Evropě není vše dokonalé. Komunistické zřízení oceňoval zejména za přístup v sociální oblasti. Jeho otec Jan po válce věřil, že je možné díky komunismu vybudovat lepší a spravedlivý stát pro všechny. Jiří Skopal sdílel s otcem myšlenku, že budou-li v komunistické straně samí výteční lidé, budou to jistě dělat výjimečně.

Každou zemi a podmínky v ní se snažil hodnotit objektivně. „Hodně mi vadilo, když se na ideologických školeních přednášelo, jak na Západě žijí lidé běžně na ulici v krabicích. To zkrátka nebyla pravda. A stejně tak mi vadilo, když se po revoluci najednou na komunismu odsoudilo úplně všechno jako špatné. Já osobně jsem žil svobodně a kolem sebe jsem neměl lidi, kteří by byli režimem perzekvovaní.“ Politika ale nebyla u Skopalových hlavní téma. Mnohem důležitější byla pro Jiřího Skopala od dětství muzika, píle, vytrvalost a v neposlední řadě sport.

Když ve svém oboru vyhodnotil něco jako nesprávné, neváhal podat stížnost na těch nejvyšších místech. V polovině osmdesátých let si například stěžoval u proslule obávaného Františka Tesaře, vedoucího tajemníka KSČ ve Východočeském kraji. Žádné odezvy se ale nedočkal.

„Napsal jsem mu čtyřstránkový rozbor, jak špatné a neakustické sály stavíme. Byly dobré leda pro schůze KSČ, ale komunisté je prezentovali jako kulturní sály. Příkladem je Palác kultury v Praze, kde nikdo nechtěl zpívat. Ten sál je záměrně udělaný tak, aby nebylo slyšet, že tam někdo třeba usnul. Kritizoval jsem i výsostně neumělecký repertoár, který po nás vyžadovali na Prvního máje a podobně.“

Babička pro jistotu odevzdala svůj majetek státu

Vše, co Jiří Skopal v životě dělal, se snažil činit s puntičkářskou, až pedantskou pečlivostí a vytrvalostí, kterou zdědil po svém tatínkovi. Narodil se jako jediný syn do rodiny neobyčejně všestranného řídícího učitele a sbormistra Jana Skopala a Jiřiny Skopalové 15. srpna 1947. Dětství pamětníka se odehrávalo na malé vesnici Zvole u Zábřeha na Moravě a určovala ho nejen vesnická pospolitost, ale především tatínkovo odborné a přísné vedení k hudbě. 

„Tatínek dostal do Zvole umístěnku, původem byl ze Vsetínska. Kromě jednoho krátkého období během války, kdy ho Němci přemístili do Janoslavic, učil a žil ve Zvoli. K přesunu došlo proto, že někde použil protestně trikolóru, ale víc o tom nevím,“ vzpomíná Jiří Skopal na otcovo vyprávění z období války. Přestože krajem procházela hranice protektorátu, rodinu válečné události nezasahovaly. „Samozřejmě jsem z vyprávění zaznamenal napětí mezi Čechy a Němci, ale nic zásadního se v naší rodině neudálo, nebo se o tom nemluvilo,“ dodává pamětník.

Otec pamětníka byl vůdčí kulturní osobností vesnice. Hrál výborně na housle i na klavír, k hraní na nástroje a ke zpěvu vedl všechny své žáky a postupně měl v kraji v jednu chvíli neuvěřitelných dvacet sedm hudebních funkcí, ať už jako dirigent, sbormistr, nebo funkcionář. Významně se podílel na organizaci plesů, besídek a koncertů v obci.

Maminka Jiřina pocházela z velkého statku v Lukavici na Moravě. Jiří Skopal vypráví, jaké změny v rodině nastaly po komunistickém převratu v roce 1948: „Babička dala pro jistotu všechny pozemky do družstva a statek si mohla nechat. Dědečkovi se tím asi ulevilo, protože on nesměřoval k zemědělství. Byl přednostou stanice v Lukavici a babička měla příliš práce, aby statek zvládla sama. Zůstal jim záhumenek, na kterém jsem i já od dětství pracoval, a pár kusů dobytka.“

Až později se Jiří Skopal dozvěděl, že to byl důvod jen částečný. „Hlavním důvodem bylo, aby někdo z rodiny neměl problém jít studovat. Ale pravda je, že v mém okolí byli i větší statkáři, kteří majetek do družstva nedali, a jejich děti neměly žádné problémy. Nebo aspoň o nikom nevím,“ přemítá pamětník.

Vyhrneme si rukávy a budujeme

Dobu raného dětství má Jiří Skopal spojenou s poválečnou budovatelskou euforií. Tehdejší atmosféru přibližuje pamětník v dalším vyprávění: „Byla-li nějaká brigáda ve smyslu stavíme chodník, čistíme strouhu a podobně, tak se vždy dostavilo obrovské množství lidí, kteří přišli pracovat a pomáhat bez nároku na jakoukoliv odměnu. Je to potřeba? Tak vyhrneme rukávy, jak by se dobovou terminologií řeklo, a jdeme tam! Na takové akce jsem chodil já i moji rodiče a mnoho dalších. O pár let později už to muselo být zaplacené, a ještě se lidem nechtělo.“

Smysl pro spravedlnost byl jeden z hlavních důvodů, proč otec pamětníka vstoupil kolem roku 1947 do KSČ. „Tatínek věřil, že když budou ve straně samí výteční lidé, budou to dělat výtečně. Celý život pak docházel na schůze a byl jeden z těch, který se nebál říct, co je špatně. Často také diskutoval s panem farářem u plotu a probírali politické záležitosti.“ Jiří Skopal měl k místnímu faráři, který bydlel naproti škole, důvěru. Chodil do náboženství a s babičkou na mši. Jako dítě vůbec nechápal, proč komunisté záhy vysvětlili tatínkovi, že není vhodné, aby syn nadále navštěvoval hodiny náboženství.

Spartakiádu nevnímal jako politickou propagandu

O vykonstruovaných politických procesech se Jiří Skopal dozvěděl až mnohem později. Doma se o nich nebavili. Stejně tak o financích, které rodina pozbyla během měnové reformy v roce 1953. „Dědeček z tatínkovy strany, ředitel hospodářské školy a radní na Vsetíně, šetřil svým dvěma dětem, aby si jednou mohly postavit. V rodině se pak často vyprávělo, jak Zápotocký hlásal, že žádná reforma nebude, a druhý den byla.“

Po obecné škole, kterou ho provedl tatínek, se Jiří Skopal dostal na jedenáctiletku, bývalé gymnázium, do Zábřeha na Moravě, kam dojížděl. „Často jsme ale raději šli pěšky, než bychom čekali na autobus. Někdy jsme se v zimě plavili kus po kře na řece.“ Ve škole pamětník nejvíc miloval biologii a tělocvik. Ke sportu zpočátku inklinoval ještě více než k hudbě. „Když jsem jel k babičce, vezl jsem si s sebou tretry, kouli a disk. Naučil jsem se chodit po rukách. Zažil jsem pak nadšení dvou spartakiád.“

V roce 1965 se Jiří Skopal dostal do výběru těch, kteří mohli odjet do Prahy na třetí celostátní spartakiádu na Strahov. „Pro nás to byla obrovská čest a nadšení, že jsme mohli cvičit. Nás s manželkou nikdo nemusel nutit. Můj budoucí tchán a tchyně byli náčelníci Sokola a reprezentovat v Praze byl úžasný zážitek. Nevnímal jsem spartakiádu jako politickou akci, ale jako oslavu sportu a pohybu.“

Po střední škole toužil vystudovat učitelství biologie a tělocviku, ale taková kombinace nebyla daný rok otevřená. Proto šel na doporučení otce studovat hudební výchovu a matematiku. Svoje vysokoškolská léta prožil v Olomouci. Zde se dostal pod pedagogické vedení slavného hudebního pedagoga Ladislava Daniela. „To byl absolutně výjimečný a nadaný člověk. Po roce 1968 už najednou nemohl být vedoucím katedry.“

Na doktorát jako nestraník nemohl

Invaze vojsk Varšavské smlouvy byla pro Jiřího Skopala podobně nemilým překvapením jako zavraždění J. F. Kennedyho v roce 1963, které nesl těžce. Právě nastupující normalizace zastihla pamětníka v době, kdy chtěl pokračovat ve studiu na doktorátu v Olomouci, kde o něj stál Ladislav Daniel odsunutý z vedoucí pozice. Ač byl pamětník hodně levicového smýšlení, ve straně tehdy nebyl. Právě z toho důvodu ho ke studiu nepřijali. Absence stranické knížky ale nevadila vedení Pedagogické fakulty v Hradci Králové, kde byl přijat na doktorát a současně se sem přestěhoval.   

O vstup do strany usiloval Jiří Skopal od rané dospělosti, ale protože byl dle soudruhů politicky málo aktivní, přijali ho až na začátku osmdesátých let. „Vadilo jim, že se neúčastním různých schůzí a nejsem aktivní v práci s mládeží. Já jsem ale nechtěl vysedávat na schůzích. Chtěl jsem dělat tu nejlepší muziku. A to byla současně ta nejlepší práce s mládeží,“ vysvětluje svůj postoj pamětník. V roce 1977 převzal Jiří Skopal po nemocném Josefu Vrátilovi dětský pěvecký sbor Jitro, který usilovnou prací brzy pozvedl na špičkovou úroveň.

Sbor začal záhy vyjíždět na zahraniční soutěže a vystoupení do zahraničí, včetně západních zemí. „Museli jsme vždy zažádat na Ministerstvo kultury, doložit, kde jsme všude vyhráli a reprezentovali. Společně s námi cestoval i ideologický dozor, což byl naštěstí často můj kamarád sbormistr Jan Klimeš. Později s námi už nikdo nejezdil, ale musel jsem psát hlášení, s kým vším jsme se na Západě setkali. Dělal jsem si z toho trochu legraci a vždy tam napsal, že se stovkami a stovkami sbormistrů, abych nemusel nikoho jmenovat,“ přibližuje pamětník praktickou stránku dobového vyjíždění za hranice. 

S královéhradeckým dětským sborem Jitro absolvoval stovky zahraničních koncertů po Bulharsku, Polsku, Maďarsku, Rusku, Anglii, Švýcarsku, Belgii, Dánsku, Holandsku, Německu a Japonsku. Do Ameriky vyjel sbor poprvé v roce 1990, turné ovšem schvaloval ještě komunistický režim. Jen do roku 1989 Jiří Skopal dovedl sbor Jitro k několika vítězstvím na mezinárodní sborové soutěži ve Varně (1980), Neerpeltu (1982) nebo Nantes (1989).

Ke sjezdu strany zpívali duchovní hudbu

Časté výjezdy do zahraničí začaly být zajímavé pro tajnou policii. Ta začala Jiřího Skopala sledovat od roku 1988 s cílem zajistit informace ze Západu a kontakty na umělce ze zahraničí. „Vzpomínám si, jak jsem chodil na Ulrychově náměstí do prvního patra, vnímal jsem to jako součást všech těch hlášení, která jsem podával už předtím,“ vysvětluje pamětník.

Z nepříliš obsáhlého svazku vyplývá, že Jiří Skopal přivezl ze švýcarské školy, kde byl sbor ubytovaný během turné, nákres protiatomového krytu. Agent s krycím jménem Grulich, který Skopala sledoval, ve svazku zmiňuje, že pamětník „je vůči svým studentům velmi náročný, jeho morální a charakterové vlastnosti vycházejí z jeho až fanatického zájmu o hudbu, zvláště sborový zpěv, a že zpěváky na zájezdy vybírá pouze na základě složitého systému hodnocení výkonu, nikoliv na základě stranické příslušnosti rodičů“.

Policii zajímalo především, jak děti, které vyjíždějí za hranice na Západ, hodnotí tamní kvalitu života. V lednu 1989 agent Grulich zjišťoval, jak se děti ve sboru a studenti na fakultě dívají na politické dění. Pamětník na otázky reagoval slovy, že „každého hodnotí pouze podle toho, co skutečně umí, jiné hledisko neuplatňuje, a dodal, že ve sboru má už nyní komunismus“. Už na začátku sledování podává agent Grulich hlášení, že „politická angažovanost Jiřího Skopala je determinována jeho odbornou specializací a funkcí sbormistra“. Není tedy divu, že po roce sledování svazek uzavírá prohlášením, že spolupráce by do budoucna nepřinesla kýžené informace. 

Jiří Skopal pokračuje ve vyprávění několika detaily ze sestavování repertoáru: „Mně nikdy nikdo nediktoval, co máme na koncertech zpívat. A to i přesto, že velkou část našeho repertoáru tvořila duchovní hudba. Perličkou je, že když k nám přijeli Francouzi, měli povinně osmdesát procent repertoáru výhradně francouzských autorů.“

Kuriózní moment zažil Jiří Skopal tehdy, kdy rok předem nahlásil program ke koncertu na počest 17. sjezdu KSČ, ale v průběhu roku zapomněl, o jakou událost se jedná. V roce 1984 pak na koncertě zaznělo Kyrie eleison Henka Badingse a další duchovní hudba. „Dozvěděl jsem se, že se o tom na výboru bavili, a proto jsem se připravil. Vystřihl jsem si z Rudého práva článek, kde stálo, že soudruh ideolog Jan Fojtík navštívil Händelova Mesiáše. S radostí jsem pak čekal na kázání, ale k ničemu nedošlo.“

Sametová revoluce pro něj byla překvapením

V roce 1982 založil Jiří Skopal chlapecký sbor Boni pueri a dále se věnoval akademické dráze – se zaměřením na didaktiku hudební výchovy a sbormistrovství. Politickou změnu po roce 1989 přijal s překvapením. „Cítil jsem, že minulý režim spěje ke svému konci, ale nečekal jsem, že to půjde tak rychle,“ přiznává Jiří Skopal.

Na politickou změnu na nějaký čas zanevřel. „Pracoval jsem ještě před listopadem 1989 na své habilitační práci a měl jsem právě obhajovat docenturu v Ústí nad Labem. Děkanka tehdy využila možnosti, kterou umožňovaly tehdejší zákony, že může ve výjimečných případech navrhnout docenturu i bez habilitačního řízení tomu, u koho je evidentní vynikající umělecká nebo vědecká činnost. Tehdy jsem nad tím nepřemýšlel, taková byla legislativa. Jenomže po čase tuto výjimku začali zneužívat i akademici, kteří učili nějaké dvě hodiny na Večerní univerzitě marxismu-leninismu. Po listopadu 1989, kdy se takto přidělené tituly revidovaly, nás všechny hodili do jednoho pytle a docenturu mi za ponižujících okolností odebrali.“

Další vedení univerzity ale rychle zařídilo, aby Jiřímu Skopalovi byl titul přidělen znovu, dle nové aktuální legislativy. V roce 1998 obhájil pamětník profesuru. Dnes stále řídí dětský pěvecký sbor Jitro, který se umisťuje na předních příčkách světových soutěží. Od roku 1990 absolvoval se sborem patnáct turné po USA. Jeho pedagogickým vedením prošlo tisíce dětí a studentů. Jiří Skopal se stále neúnavně věnuje několika sportům a je aktivním členem atletického oddílu Sokola v Hradci Králové. Nedostatek pohybu je ostatně jedna z výtek, kterou vznáší vůči dnešní generaci dětí. 

Krédo, kterým se celý život řídil, pochází z motivačních knih průkopníka duševní práce u nás Jiřího Tomana: „Činný a cílevědomý člověk ví, co chce, rozhodne se a svým úsilím to prosadí. To jsem měl na stole, stále jsem se na to díval a podle toho se řídil. Dnes je mi sedmdesát pět a půl a na jihu Francie jsem si opsal už jiný citát. ‚Dnes jsem se rozhodl, že budu šťastný, protože je to dobré pro moje zdraví.‘ V posledním kvartále svého století jsem si řekl, že i tohle je důležité,“ uzavírá Jiří Skopal.