Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Škoda (* 1942)

• narozen 22. 11. 1942 v Praze

• vyučen soustružníkem-frézařem v ČKD Slaný

• 1961-1963 na vojně

• od roku 1964 jevištním technikem v divadle DISK

• 1963-1967 se opakovaně neúspěšně hlásil na AVU a UMPRUM

• 1967 první návštěva Paříže

• v létě 1968 emigroval do Francie

• 1969 vstoupil do Československého svazu výtvarných umělců

• 1969-1973 studentem na École nationale supérieure des beaux-arts v Paříži

• od roku 1972 vystavuje v zahraničí

• 1973 obdržel se ženou cenu Prix de Rome

• profesorem na několika francouzských univerzitách

Narodil se roku 1942 v Praze. Jeho matka pocházela ze středních Čech, do Prahy se dostala před válkou jako služka. Vladimírův otec Hynek vlastnil v Praze malý obchod s truhlářskými potřebami. Hynek zemřel, když bylo Vladimírovi pouhých šest let, po jeho smrti byla rodina nucena obchod zlikvidovat.

Válečné dítě

Na okupaci zbylo Vladimírovi jen pár mlhavých vzpomínek, téměř celou válku prožil ve Velenicích (rodiště matky Boženy), kam rodina často odjížděla. Vzpomíná, jak si zemědělci na vesnici povídali o tajných zabijačkách, které se čas od času ve Velenicích pořádaly.

Ve škole nemají leváci co pohledávat

Do první třídy Vladimír nastoupil v roce 1949. Jako všichni spolužáci se i on stal pionýrem a posléze vstoupil do SSM. „Chodil jsem na svazácké schůze, jedna z mála věcí, které si pamatuji, byla naše krásná vedoucí,“ vypráví Vladimír. Ve škole ho bavila matematika, ale například s jazyky těžce bojoval.

Odmalička se zajímal o kresbu, pedagogové se ho však rozhodli přeučit z leváka na praváka, a tím mu na dlouhou dobu kreslení znechutili. „Zavázali mi ruku do šátku a musel jsem psát tou druhou,“ popisuje pamětník.

Po ukončení základní školy si Vladimír na matčino přání podal přihlášku na průmyslovou školu Betlémská. Byl sice přijat, ale do Betlémské z politických důvodů nikdy nenastoupil. Místo toho dostal nabídku vyučit se soustružníkem-frézařem v ČKD Slaný. Vladimír tuto možnost s povděkem přijal a dva roky působil ve Slaném jako učedník. Když kamarád přinesl do školy starou pistoli po otci a Vladimír mu nešťastnou náhodou prostřelil ruku, dostal trojku z chování. Poslední rok učení strávil pamětník v ČKD Stalingrad. „Studium mne bavilo, ale když jsem skončil, tak jsem musel jít pracovat, a to mne bavit přestalo,“ vypráví Vladimír.

Návrat k umění

„Bylo mi sedmnáct let, pořád jsem tancoval. Nejčastěji jsme chodili do Reduty tančit charleston. Jednou tancování vybouchlo, já zůstal doma a začal jsem kreslit. Najednou mě to chytlo,“ vypráví Vladimír, jak si znovu našel cestu ke kresbě. Od té doby ho jeho koníček nepustil, ke konci studia v ČKD Stalingrad se mu již v hlavě rýsovala představa, že si podá přihlášku na AVU. Nebyl však ani připuštěn ke zkouškám.

Kroužky kreslení a vojna

Místo studia tedy Vladimír rok pracoval jako frézař v ČKD Stalingrad. S ostatními dělníky si všemožně prohazoval směny, aby se mohl účastnit kroužků kreslení. Následovaly dva roky vojny u dělostřelců. I tady se ve volném čase věnoval kresbě, experimentoval s různými moderními styly, mimo jiné i se surrealismem. „Později, když jsem výtvarně vyspíval, jsem všechno odhodil a začal malovat krajiny, zátiší a portréty,“ vzpomíná Vladimír.

Po vojně měl Vladimír dvě možnosti – jít pracovat do dolů, nebo na stavbu. A protože do dolů se mu nechtělo, volba to byla jednoduchá. Po roce se mu díky známému podařilo dostat do divadla DISK, kde se stal kulisákem. Dále se věnoval malbě, jeho inspirací se stalo primárně moderní umění. Tehdy se znovu pokoušel dostat na AVU a UMPRUM, ale ani na jednu školu ho nepřijali. „Takhle to chodilo až do roku 1967, přihlášku jsem si podával snad sedmkrát,“ vzpomíná Vladimír.

Myšlenky na emigraci

„V té době mi už bylo jasné, že mě tady nikdo nechce. Dokonce jsem se začal zajímat o scénografii, ale tam mě také nechtěli. Věděl jsem, že musím něco radikálně změnit. Tenkrát jsem si od nějaké svazačky prachobyčejně koupil výjezdní povolení svazáků do Paříže. Rozhodl jsem se, že si to zařídím jako Gutfreund, Kupka, Šíma, Zrzavý a další čeští umělci. Prostě odjedu. Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, ale od šedesátého šestého jsem si tenhle cíl dal do hlavy a nic jiného už mne nezajímalo,“ popisuje pamětník.

Přestože nikoho ve Francii neznal, podařilo se Vladimírovi přes známou sehnat zvací dopis a v létě roku 1968 odcestoval do Francie. „Nebyl jsem si ještě jistý, jestli tam zůstanu. V divadle byly v létě prázdniny, tak jsem měl možnost si to v emigraci vyzkoušet,“ vypráví.

Tanky na Václaváku

První měsíc bydlel Vladimír v Paříži na různých místech. Občas spal na studentských ubytovnách a některé noci trávil pod mostem. „Žil jsem o chlebu, který mi rozřezával dásně a nejlevnějším víně za 50 centimů,“ vzpomíná pamětník. Zhruba po měsíci ve Francii šel Vladimír po ulici a všiml si, že na titulní straně pařížských novin je Václavské náměstí s tankem. „Tehdy jsem ještě neuměl ani slovo francouzsky a naivně jsem si myslel, že se v Praze natáčí nějaký film z druhé světové války. Takhle jsem alespoň dva tři dny chodil po Paříži,“ popisuje.

Po pár dnech naštěstí potkal jednoho Čecha, který mu vysvětlil, co se v Praze děje a zavedl ho do SOS spolku zřízeného na pomoc Čechoslovákům v exilu. Díky obrovské vlně sympatie, která se ve Francii po 28. srpnu zvedla, se Vladimíra ujala francouzská rodina a nechala ho u sebe bydlet. Posléze získal stipendium na univerzitě v Grenoblu, kde se začal učit francouzsky a maloval v ateliéru na École des beaux-arts.

Paříži, miluji tě!

Po roce v Grenoblu odjel Vladimír do Paříže, kde se mu podařilo získat skromné stipendium od francouzské společnosti. Podal si přihlášku na výtvarnou školu École nationale supérieure des beaux-arts, kam byl okamžitě přijat, v mezičase se totiž stal členem Československého svazu výtvarných umělců.

V té době mu končil oficiální pobyt udělený z ČSSR. „Napsal jsem srdcervoucí dopis o tom, jak jsem se v Čechách nemohl dostat na školu, a že teď studuji, a poslal jsem to do svazu výtvarných umělců. Tam se to dostalo do ruky nějaké paní, které se můj dopis citově dotkl a zasadila se o to, že mi prodloužili pobyt ve Francii,“ vzpomíná pamětník. Mohl tak v Paříži nerušeně studovat další rok.

Pálení rodného listu

Aby měl z čeho žít, přivydělával si Vladimír malováním bytů a kachlíčkováním koupelen. Kromě hodin anatomie trávil většinu času v ateliéru, kde také potkal svou budoucí ženu. Po několika měsících se s Marie-Claude rozhodli, že se vezmou. Na francouzském úřadě musel lhát, že mu shořely veškeré doklady, aby mu bylo povoleno oženit se i bez souhlasu československých úřadů. Ty mu totiž svatbu ve Francii povolit nechtěly a hrozilo, že kdyby kvůli sňatku odjel domů, nedostane se již zpátky do Francie. Svatbou tak definitivně legalizoval svůj pobyt ve Francii.

Hned po svatbě odjeli se ženou za Vladimírovými rodiči na návštěvu. „Ráno přišel nějaký pán a formálně mě pozval do kachlíkárny. Poprvé v životě jsem zažil výslech. Bylo to opravdu nepříjemné. Vlastně po mně chtěli, abych donášel na emigranty. Začali mě vyslýchat. Ten hodný seděl za stolem a já jsem musel koukat do světla vycházejícího z okna, takže jsem špatně viděl. Ten zlý si sedl za mne a křičel, že jim lžu,“ popisuje. Po tomto odstrašujícím zážitku se Vladimír rozhodl z vlasti odjet a už se do ní nikdy nevrátit.

Nový realismus a Prix de Rome

Život ve Francii pokračoval dál. Vladimírových děl si povšiml César Baldaccini, který v té době vedl jeden z ateliérů na École des beaux-arts a byl představitelem nového realismu na Akademii. Vladimír s Marie-Claude nakonec strávili rok pod jeho vedením. Během práce v Césarově ateliéru Vladimír postupně opouštěl malbu a stále více se věnoval drátěným objektům.

César byl přesvědčen o nadání novomanželů a prosazoval jejich díla na prestižní soutěži Prix de Rome. Napodruhé toto ocenění se ženou získali a k němu i připojenou dvouletou stáž v Itálii.

Profesorem na Akademii

Po návratu z Itálie se Vladimír dále věnoval své sochařské tvorbě, od drátěných konstrukcí však přesunul svou pozornost k hmotě jako takové ve formĕ kovaného železa. De facto se vrátil do svých učňovských let, ke svému zájmu o matematiku a fyziku. Využil svých znalostí v soustružení. Jeho díla se časem vyvinula do tvaru dokonalé koule, kterou poté Vladimír dále upravuje.

Tehdy již čas od času pořádal výstavy, umění ho ale stále uživit nedokázalo. Přivydělával si malováním bytů, rozvážením hraček či jako noční hlídač v hotelu. V té době měli se ženou již dvě děti a Vladimír toužil po získání stabilnějšího zaměstnání ve svém oboru. Rozhodl se, že se bude ucházet o profesorské místo na univerzitě. „Tak jsem to zkusil. Jednou, dvakrát, třikrát... a na počtvrté to vyšlo,“ vypráví Vladimír. Jako profesor působil na École des beaux-arts v Le Havre, na École des beaux-arts v Marseille a nakonec na École des arts décoratifs ve Štrasburku.

Umělecký návrat do vlasti

Po revoluci dostal Vladimír nabídku uspořádat výstavu v Čechách. Do vlasti ho pozval v roce 1991 Jaroslav Krbůšek, který si tehdy otevřel malou galerii a zaměřil se na vystavování děl českých emigrantů. Následovala výstava v pražském Rudolfinu, díky Petrovi Nedomovi.

Vladimír Škoda je jeden z nejúspěšnějších umělců českého původu, kteří žijí a vystavují v zahraničí. Jeho díla obletěla celý svět, mimo jiné také Koreu, Čínu, Itálii, Rakousko či Kanadu.