Vladimír Škoda

„Šel jsem po ulici, na zádech ještě pořád ten svůj ruksak, nebylo, kam bych ho dal. Bylo to asi měsíc poté, co jsem dorazil do Paříže. V novinách na titulní straně otiskli fotku Václavského náměstí s tankem. Tehdy jsem ještě neuměl ani slovo francouzsky a naivně jsem si myslel, že se v Praze natáčí nějaký film z druhé světové války. Takhle jsem alespoň dva tři dny chodil po Paříži, dokud jsem nepotkal nějakého Čecha, který mi vysvětlil, o co teda běží.“

„Se ženou jsme se rozhodli, že se vezmeme. Pokoušel jsem se zjistit, jak to udělat, na konzulátu mi oznámili, že nás neoddají, dokud nedonesu svůj rodný list. Tak jsem šel na českou ambasádu, tam mi však list odmítli vydat. Řekli, ať se jedeme vzít do Prahy. To samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Otec nevěsty však chtěl, aby se vdala, a tak se sešel se svým známým advokátem. Ten mi oznámil: 'Vám přece ty papíry shořely!' Zeptal jsem se: 'Jak to?' – 'No, prostě vám shořely.'“

„Hned po svatbě jsme se ženou jeli za rodiči do Československa. Ráno přišel nějaký pán a formálně mě pozval do kachlíkárny. Poprvé v životě jsem zažil výslech. Bylo to opravdu nepříjemné. Vlastně po mně chtěli, abych donášel na emigranty. Začali mě vyslýchat. Ten hodný seděl za stolem a já jsem musel koukat do světla vycházejícího z okna, takže jsem špatně viděl. Ten zlý si sedl za mne a křičel, že jim lžu. A potom se mě ptali, co jsem dělal tohle datum tam a tam. Bylo jasné, že na mě někdo donášel.“