Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ivana Škarvadová (* 1942)

• narodila se 6. března 1942

• 1956–1959 – studovala na Matičním gymnáziu

• 1959 – nebyla přijata ke studiu v Brně, ačkoli úspěšně splnila přijímací zkoušky

• vystudovala Pedagogický institut v Ostravě – obor hudební výchova, ruský jazyk a zeměpis

• 1964 – získala první učitelské místo

• provdala se za Tomáše Pavlicu, se kterým má dvě děti

• osobně se zúčastnila událostí srpna 1968 u ostravské radnice

• podruhé se provdala za Zdeňka Škarvadu

Rodina

Ivana Škarvadová, dívčím příjmením Heinischová, se narodila 6. března 1942 v Ostravě-Zábřehu. Celý život prožila v Ostravě. Otec Vladimír Heinisch byl technický úředník z Hutí pod Smrkem, matka Gertruda pocházela z Kladna-Kročehlav. Osudové setkání proběhlo v roce 1933. Manželé Heinischovi spolu byli po celých jedenašedesát let. O deset let mladší bratr Ctirad zemřel 8. října 2015.

Studium

Povinnou školní docházku nastoupila 1. září 1948 v Mariánských Horách, kde zůstala dva roky. Poté se rodina přestěhovala do Ostravy-Zábřehu na sídliště Stalingrad. Každý rok poté absolvovala na jiné škole, a tudíž nemá vazbu na „osmiletku“. V osmé třídě absolvovala tzv. malou maturitu – český jazyk a literatura, ruský jazyk, matematika a volitelný předmět. Před koncem školního roku absolvovala přijímací řízení na gymnázium ve Vítkovicích, které úspěšně složila, a byla přijata. Mezitím se rodina 5. srpna 1956 znovu přestěhovala, tentokrát do centra Ostravy – na Partyzánské náměstí. Rodiče se rozhodli, že pamětnici přihlásí na blízké Matiční gymnázium. Anglicky se učila u soukromého učitele od šesti let do maturity.

Po absolutoriu se Ivana Škarvadová hlásila na vysokou školu. Jelikož měla učitelské vlohy po svých předcích a vynikala především v humanitních vědách a jazycích, nastoupila na Pedagogický institut v Ostravě, který se zde v roce 1959 otevřel. Původně však vykonala přijímací řízení v Brně, a to na učitelství českého a německého jazyka. Zkoušky úspěšně složila, ovšem nebyla přijata, a to z toho důvodu, že se v Ostravě toho roku otevíral nový Pedagogický institut, který neměl dostatek studentů. Proto musela absolvovat další praktické zkoušky v Opavě, a to z hudební výchovy, výtvarné a tělesné výchovy. Následně byla přijata na ostravský institut. První dva roky zakončila zkouškami z českého jazyka a matematiky. Poté se rozhodla pro další dva roky studia s aprobací ruský jazyk, hudební výchova a zeměpis. V této době zde nebylo možné studovat německý či anglický jazyk. Zeměpis nedostudovala. Pamětnice mluví plynně čtyřmi jazyky: anglicky, německy, polsky a rusky.

První umístěnka, učitelská profese

Dne 26. června 1964 promovala na Pedagogickém institutu v Ostravě a den poté, 27. června, se provdala za Tomáše Pavlicu. Spolu měli dvě děti: dceru Hanu (*1970) a syna Tomáše (*1974). Po ukončení vysokoškolských studií dostala k 1. září 1964 první umístěnku,[1] a to na základní školu v Karviné-Ráji, kam měla z Ostravy-Poruby velmi špatné spojení. 

 „Byla to parádní škola do života. Dostala jsem čtyřicet čtyři žáků a třicet dva výukových hodin, dnes mají učitelé dvacet jedna. Bylo nás tam sedmdesát tři mladých dam a tři pánové ve vedení. Že tam jezdím přes půl světa, to nikoho nezajímalo. Že jsem ráno vstávala ve čtyři, abych byla v půl osmé v Karviné, to taky nikoho nezajímalo. V zimě, když nebyl posypaný radvanický kopec, tak jsem ani nedojela nebo dojela někdy v půl dvanácté. Při poradách jsem se domů nedostala. Jezdila jsem dvě a půl hodiny tam a dvě a půl hodiny zpátky, nemělo tedy smysl jet domů, takže jsem přespávala u kolegyně. Někdy i tři dny po sobě.“

Coby učitelka ruského jazyka a hudební výchovy absolvovala pamětnice v Karviné-Ráji jeden školní rok. Mezitím dvakrát žádala o přeložení, ale nebylo jí vyhověno. Při třetí žádosti se dostavila osobně na školský úřad, který sídlil na radnici v Ostravě. Zde shodou okolností pracoval její bývalý soused, který si ji z dětství pamatoval. Vysvětlila mu svoji situaci s dojížděním z Ostravy-Poruby do Karviné-Ráje. Po nové ústní žádosti jí byl tentokrát přestup umožněn. V novém školním roce 1965/1966 nastoupila do nově otevřené Základní školy Karla Pokorného v Ostravě-Porubě. Po téměř půlroční absenci ze zdravotních důvodů, kdy se s manželem pokoušeli o dítě, naznal ředitel školy, že pro ni bude prioritou mít děti, a tudíž je pro něho neperspektivní. Byla tedy ze školy po dvou letech přemístěna na nově otevřenou Základní školu Šoupalova v Ostravě-Porubě. V roce 2016 slavila Základní škola Karla Pokorného 50. výročí od svého založení. Ivana Škarvadová byla pozvána na oslavy jako jedna z těch, „kdo ji otevíral“. V nové škole byla pamětnice spokojená, ovšem jen do doby, kdy se celý učitelský sbor musel v sedmdesátých letech zúčastnit prověrek.

„Byl zde fantastický sbor. V sedmdesátých letech ale přišlo udání a posléze nás rozházeli, kam se dalo. Bylo to na udání, protože jsme opravdu byli tak dobrý kolektiv. Chvilku to trvalo, nebylo to hned, ale bylo to po těch prověrkách. Těmi jsem bohužel taky prošla, přestože jsem byla na mateřské dovolené. Musela jsem se jich zúčastnit. Navíc jsem byla ruštinář, takže se se mnou nikdo nebavil, jestli ano, nebo ne, prostě půjdeš a tím to hasne. Něco jsem tam blábolila, protože samozřejmě že jsem s žádnou intervencí ani okupací, ani podobným zvěrstvem nesouhlasila, ale prostě… Ani mateřská neuchránila matku, která bojovala šest let o to, aby měla nějaký dítě, od toho, co se dělo. Nebylo to příjemné. Nebylo to vůbec příjemné. Nicméně, stejně to dopadlo špatně, protože v roce 1971 nám pan ředitel umřel ve škole, tím pádem se to všechno rozklížilo. Já jsem se dostala na ZŠ Marie Majerové, dneska je to Gymnázium Olgy Havlové, čili vedle na školu, a tam jsem pokračovala, dokud jsem neodešla na mateřskou dovolenou s Tomášem.“

Na mateřské dovolené byla pamětnice v letech 1974–1976. Po ní přešla na Základní školu Dětská. Zde pracovala celých šestadvacet let. V roce 2002 odešla do penze. Mezi studenty Ivany Škarvadové, kterou všichni znají jako paní učitelku Pavlicovou, je několik lékařů, právníků, kantorek, dále například starosta Ostravy-Poruby, hejtman Moravskoslezského kraje atd. Pamětnice stále chodí na srazy a udržuje kontakt se svými studenty. Jsou i tací, kterým po letech nabídla tykání.

„Mí studenti byli šikovní – nejsou třeba na vysokých postech, ale dotáhli to daleko.“

Vzpomínky na válku

Ačkoli se Ivana Škarvadová narodila v roce 1942, má několik vzpomínek na druhou světovou válku, které jí zůstávají v paměti.

„Otec, který měl rodiče v Místku, když se blížila fronta do Ostravy, tak mě a maminku převezl do Místku k prarodičům s tím, že klíče od bytu dal sousedům. Tatínek pracoval celý život ve Vítkovicích a dojížděl i tam do práce každé ráno. Stala se taková záležitost… Vzhledem k tomu, že jsme měli německé jméno, respektive české jméno německy psané, tak jak Rusové osvobodili Ostravu, tak procházeli všechny domy a zjišťovali, kdo tam bydlí, kdo je Němec, kdo není Němec atd. Podle jména si mysleli, že jsme Němci. Sousedé jim vše vysvětlili a dali jim klíče od bytu, kdyby měli zájem. Samozřejmě že zájem měli a vešli do bytu. Neudělali žádnou škodu, byli to čtyři vyšší důstojníci. Nicméně sundali z manželských postelí peřiny, hodili si je na štorc a tak spali. Všechno bylo víceméně v pořádku, akorát tatínkovi zmizely čtyři košile ze skříně a čtyři byly hozené pod postelí a jeho mapa světa, kterou měl přes celou zeď a na níž si posunoval frontu, jak šla, tak ta tedy zmizela. Jinak byl byt v naprostém pořádku, neztratilo se nic, devastace taky žádná nebyla.“

8. květen 1945

„Rusi osvobození slavili na hřišti značně hlasitě. Co měli, tím stříleli do výšky, kanonáda jak hrom. Tatínek mě, tehdy tříletou a kousek, vytáhnul z postýlky, poodhrnul zatemnění a řekl mi: ‚Ivuško, je po válce.‘ To ještě dneska u mne vyvolává emoce, byť je to tolik let, kolik to je. A ten pohled, kdy to hřiště sálalo světlem, to mám zasunuto a to ze mě nikdo nedostane, to mám před očima pořád. Takže to byl další můj zážitek z války. Mimoto, jak lítali hloubkaři kolem kostela, protože za námi byl Mariánskohorský kostel, tak párkrát tam něco spadlo, vím, že nám to vymlátilo okna, vím, že mě tatínek vzal na ruce a utíkal se mnou do sklepa. Ale jinak velkých škod nebylo, aspoň v té naší části. Fakt je jeden, že v městě, tam to bohužel spadlo a zůstali tam lidé v krytu zabití. A takových míst bylo v Ostravě víc, například chemické závody atd. Čili ta Ostrava to taky docela schytala, no není se co divit, byl tady těžký průmysl, že. Co řekl Hitler: ‚Kdo dobude Ostravu, vyhraje válku.‘ Díky bohu ji nedobyl a nevyhrál.“

Lidice

Když byly Ivaně Škarvadové tři měsíce, matka Gertruda jela k rodině do Kladna ukázat vnučku rodičům. Ve vlaku zahlédla kouř na území blízké obce Lidice. Netušila, co se stalo. Některé obyvatele Lidic osobně znala ze školy, a proto ji událost velmi zasáhla.

„Dne 12. června 1942, když jsem měla tři měsíce, jela se mnou maminka do Kladna. Když se blížila vlakem z Prahy, tak viděla dým a kouř z lidické oblasti. Netušila, nevěděla, co se stalo. Až přijela k rodině, tak teprve s hrůzou zjistila, co se 10. června stalo. Lidické ženy byly umístěny v kladenském gymnáziu, muži byli na místě postříleni a také chlapci od patnácti let. Děti byly rozptýleny a celé to dění nebo celá ta hrůza byla Němci určena k likvidaci.“

Po roce 1948

Ivana Škarvadová má také jednu vzpomínku na politické procesy, které probíhaly v padesátých letech. V této době ještě studovala.

„Když oběsili dr. Horákovou, tak maminka měla v kuchyňské váze zašroubované dno, a když ho odšroubovala, tak tam měla dvě nár.-soc. legitimace. Ty mi tehdy ukázala, byť mi bylo devět let, a zároveň mi sdělila, že právě popravili dr. Horákovou a že po ní zůstala tuším čtrnáctiletá dcera.“

Okupace v roce 1968

Při srpnové invazi roku 1968 se každý člen rodiny pamětnice nacházel někde jinde, tudíž každého tato událost zasáhla jinak.

„Mezitím se pochopitelně děly i jiné věci, a to byla ta nešťastná éra pro nás všechny mladé, ale nejenom pro mladé, ale i pro ty, kteří už si jednou zažili válku nebo válečné nebezpečí, a to byla okupace republiky 21. srpna 1968.“

Bratr byl zrovna v autobusu. Vracel se po úspěšném zájezdu po Rakousku a západním Německu s folklorním souborem Opavica domů.

„Vedení a řidič věděli, kam se vrací, ale osazenstvu autobusu to neřekli. Když se vrátil domů a zjistil, co se děje, byť mu bylo sedmnáct let, tvrdil, že kdyby věděl, co se děje, tak by se byl nevrátil.“

Otec Vladimír Heinisch, technický úředník ve Vítkovicích, byl toho času služebně v Praze v budově Národního shromáždění vedle Národního muzea, které bylo ostřelováno:

„Týden jsme o něm nevěděli. On se snažil po každém, kdo jel na Ostravu, dát nějak echo, že teda je, ale že neví, co bude dál, že se bude snažit dostat se domů. Maminka z toho byla pochopitelně úplně vyřízená. A já s mým mužem, abych pravdu řekla, docela taky, protože my jsme si Pražského jara úžasně užívali. Bylo nám přes dvacet a byli jsme nadšení.“

Ivana Škarvadová byla děním zděšená a nesouhlasila s ním. Coby ruštinářka se rozhodla, že pojede do centra k radnici a pokusí se s Rusy domluvit a vysvětlit jim situaci.

„Využila jsem první příležitosti, abych mohla jet do centra, tak jsem jela k mamince, protože jsme situaci znali. Vzhledem k tomu, že bydleli na Partyzánském náměstí, což je dvě stě metrů od radnice, tak já coby ruštinář, hrdý ruštinář a jazykář, jsem říkala, že musím k radnici, já se s nimi nějak domluvím. Tak jsem se snažila a ještě dneska jsem ráda, že tu jsem. Přišel mladý voják, asi sedmnáct let mohl mít, ale hlavně že na mě mířil kalašnikovem nebo nějakou takovou příšerou. Já jsem se mu snažila lidsky vysvětlit, kde jsou, co jsou, jak jsou… Jenomže jeho nadšení pro mě nebylo vůbec žádné a ta zbraň mi nedělala zrovna moc dobře. Naštěstí v Ostravě žádná oběť nebyla. Já jsem ale měla štěstí. Přišel nějaký vyšší důstojník, mladého sebral, mně se omluvil a tím to zhaslo, ale dobrý pocit z toho nemám ještě ani dneska, abych byla upřímná.“

To byl srpen 1968. Ovšem dění ještě pokračovalo, když pro kantorku začal nový školní rok a její žáci se odmítli učit v hodině ruštiny. Ivana Škarvadová musela tuto situaci jakožto ruštinářka řešit:

„A teď přišlo září, já jsem nastupovala zpátky do školy a měla jsem své osmáky. Ti byli z Dobroslavic a z Plesné. Odmítli se učit rusky. Abych byla hodně upřímná, ten den jsem taky jaksi nechtěla, ale říkala jsem: ‚Děcka, jazyk jako jazyk, nedá se nic dělat.‘ Studenti si ale stěžovali: ‚No jo, soudružko, ale my je máme za barákem, my jich máme plné lesy, plná Plesná, plné Dobroslavice.‘ Všechny lesy byly obšancované tankama, takže ta děcka to měla z první ruky. No, utřepalo se to, nic se nestalo a život šel dál.“

Diplomové práce a Zdeněk Škarvada

V sedmdesátých letech se manžel pamětnice, historik doc. PhDr. Tomáš Pavlica, CSc. (26. 5. 1939 – 16. 2. 2004), rozhodl, že se svými studenty bude psát diplomové práce o československých letcích v Anglii za druhé světové války:

„Horečně pracoval ve vojenských archivech, vyhledával ještě žijící československé letce, sbíral jejich vzpomínky a osobní dokumenty, vedl své diplomanty k práci na monografických studiích o jednotlivých letcích apod. Vznikl tak jedinečný soubor několika desítek prací, uložený dnes v knihovně katedry[2] a podávající pestrý a vyčerpávající obraz o podílu československých pilotů na vítězstvích britských Air Forces v druhé světové válce. Na tomto poli českého historického výzkumu byla Pavlicova role nezastupitelná.“[3]

V této době bylo téma západních letců tabu, a proto měla Ivana Škarvadová strach o rodinu:

„Nyní si už Tomáš udělal doktorát, byl tedy historik, hlavně vojenský historik. Přišel domů s takovou schöne idee, že bude psát diplomové práce na téma západní letci. Drobátko jsem se oklepala, podívala se na něj jak na sirotka a pravila jsem: ‚A co to jaksi znamená? Uvědom si, že je normalizace jak hrom, zadruhé máme dvě malé děti, tebe vyhodí a zavřou, mě vyhodí ze školy a půjdu mýt flašky do Martinova.‘“

Nakonec tato akce, k údivu všech, na katedře prošla, a to z několika důvodů:

„Naštěstí se nic nestalo. Respektive tato akce se protlačila zřejmě i proto, že na katedře byli zaprvé všichni členy strany, kromě mého muže. A zadruhé bylo 30. výročí osvobození Československa, a tudíž už se nedalo zas tak tvrdě brojit proti všemu a vzhledem k tomu, že katedra mého muže znala, že je historik, že je pochodující encyklopedie a že je opravdu vojenský historik, tak dostal zelenou. Čili se začal zajímat, kde by někoho takového sehnal. Měli jsme dva kamarády z mládí, kteří byli stejní šílenci do letadel jako Tomáš, a ti mu slíbili, že mu někoho seženou. Sdělili mu, že ve vedlejším vchodu bydlí pilot tři sta desítky RAF, a že ho s ním tedy seznámí. Pan Zdeněk Škarvada na to přistoupil a pozval je na úvodní pohovor k sobě domů, aby si zjistil, zda jim může věřit.“

Jelikož byl Zdeněk Škarvada stíhán a pracoval v lomu, chtěl si nejdříve ověřit, zda může doc. Pavlicovi a ostatním věřit. Když zjistil, jak je Tomáš Pavlica do tématu zapálený a jaké obrovské znalosti o vojenské historii má, rozhodl se, že bude s ním i se studenty spolupracovat. Začala tedy několikaletá spolupráce mezi Zdeňkem Škarvadou a jeho přáteli (asi šestadvaceti piloty RAF) a Tomášem Pavlicou a jeho studenty. Jednalo se většinou o západní letce, kteří byli nyní šedesátníci a výše. Do této doby se o ně nikdo nezajímal, jelikož většinou dělali dělnické práce. Těchto setkání se účastnila také Ivana Škarvadová. Později vzniklo velké přátelství mezi manžely Škarvadovými a manžely Pavlicovými.

„Bylo to úžasné, opravdu úžasné. Ti chlapi byli skvělí. Znovu opakuji: žádný z nich nebyl vysokoškolsky vzdělaný, ne, byli to obyčejní lidé, ale tím, čím prošli… Uměli jazyky, mohla ses s nimi bavit na jakékoli téma, ať to byla příroda, hory, války, ženský, kytičky, prostě cokoli. Oni prostě byli úžasní. Já sama jsem z nich sála jak houba, jak se říká. Strašně ráda jsem se s nimi scházela, a to nejen při té poslední akci, která se konala v aule na fakultě, kdy Tomáš pozval ty piloty, co mohli. Bylo to pro historiky i nehistoriky. Já jsem tehdy měla osmou třídu a vzhledem k tomu, že jsem věděla, že kluci už taky čtou různý věci o těch pilotech, tak jsem je vzala do té auly. Dodneška na to vzpomínají.“

V roce 1994 se Tomáš Pavlica habilitoval na Univerzitě Palackého spisem, ve kterém shrnul svá dosavadní bádání o československých letcích v Anglii za druhé světové války, a získal tak venia docendi pro novověké československé dějiny. Listopad 1989 mu umožnil, aby se plně věnoval svému životnímu tématu (účasti československých letců v Anglii v bojích druhé světové války), které v období normalizace rozhodně nepatřilo k rádo viděným. Dne 16. února 2004 doc. Tomáš Pavlica zemřel při nešťastné události, několik týdnů před svými pětašedesátinami.[4]

V roce 1975 proběhlo osudové setkání. Pamětnice, tehdy jako třiatřicetiletá, poprvé potkala Zdeňka Škarvadu, svou životní lásku. Brigádní generál Zdeněk Škarvada se narodil 8. 11. 1917 v Olešnici u Blanska. Dne 1. 10. 1935 nastoupil na Vojenské letecké učiliště v Prostějově a 30. 3. 1937 složil přísahu jako pilot. Působil u prvorepublikového letectva a po okupaci odešel do Polska. Účastnil se obrany Polska. Poté byl rok v zajetí v SSSR, přesněji na Ukrajině. Po roce věznění se dostal do Velké Británie, kde vstoupil do služeb u 310. perutě RAF.

„Dne 1. září 1939 začala druhá světová válka, jak všichni víme, na polském území. Tam už byli i naši čeští piloti, kteří postupně, po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a navíc likvidaci všech českých letišť, byli nuceni odejít na tzv. dovolenou. Proto se každý snažil, tak jak slíbili ve své přísaze, že když bude republika ohrožena, budou se snažit jí za každou cenu pomoct. Takže utíkali do Polska, což bylo nejblíž, a to ze všech koutů. Z Čech přes Náchod, Zdeněk ale utíkal přes Ostravu 8. června 1939, kdy se po třech až čtyřech dnech do Polska dostal. Byl to jeho první dotek s Ostravou, protože utíkal přes Radvanice. Účastnil se tedy už začátku války na tomto území. Bohužel Poláci neměli čím bojovat, takže válka v Polsku velmi rychle skončila. Z jedné strany přišli Němci, kteří je tlačili ze západu, a z druhé strany se honem úspěšně taky zúčastnili Rusové, kterým vždycky o polské území šlo – Lvov a okolí, takže je tlačili z východu. Zdeněk se bohužel dostal do zajetí. Ne že přešli přes Sovětský svaz nebo že přecházel, tak jak bylo psáno i ve všech nekrolozích, což mě iritovalo. To není pravda, že přecházel přes Sovětský svaz, on tam byl rok jako zajatec! A nebýt volyňských Čechů, tak by ti chlapi nepřežili, protože ti jim dali i z toho mála, co měli, aspoň nějaký hadřík, kousek brambory atd. Díky nim neumřeli. Po roce a vyřizování ženevských konvencí konečně došlo k tomu, že byli uvolněni, že tedy dostali zelenou v tom Rusku, že je ti Rusové pustili. A on z Oděsy lodí kolem celé Afriky doplul až do Liverpoolu. To jel od 12. července 1940 do 27. října 1940. Dne 28. října končila Battle of Britain, tedy bitva o Británii. Takže fyzicky se dá říct, že se účastnil, ale bojově už pochopitelně ne. Tolik tedy k té jeho účasti a hlavně ke zpřesnění, že nepřešel přes Sovětský svaz, ale byl tam na Ukrajině jako zajatec!“

Létal jako noční letec, po selhání letounu nad kanálem La Manche však musel seskočit. Našli jej němečtí námořníci. Následovala anabáze po osmi evropských zajateckých táborech, zakončená pochodem smrti o délce 1000 kilometrů ve čtyřech měsících (leden – 2. května 1945). Po válce získal hodnost štábního kapitána letectva, stal se velitelem 8. leteckého pluku a velitelem výcvikové letky Vojenské letecké akademie. Po únorových událostech v roce 1948 byl roku 1950 přeřazen do zálohy a degradován. V roce 1950 jej režim z politických důvodů propustil z armádních služeb a poté pracoval v několika dělnických profesích. Od roku 1950 jako závozník, poté jezdil po republice a hledal lupkové doly. Od roku 1964 pracoval jako horník na Dole Zárubek.[5] Roku 1965 byl částečně rehabilitován a v roce 1990 odešel na odpočinek. Dne 8. 5. 2000 byl Zdeněk Škarvada dekretem prezidenta republiky jmenován brigádním generálem. Byl rovněž držitelem řady válečných vyznamenání. Medaili Za hrdinství dostal v roce 1997. V roce 1990 se stal čestným občanem obce Olešnice a roku 2007 čestným občanem Ostravy.

„‚Udělení čestného občanství si vážím. Je to pro mě pocta. Cením si toho skoro víc než předchozích ocenění,‘ řekl tehdy Škarvada, který své působení v Ostravě označil za ironii osudu. ‚Před válkou jsem v Ostravě nikdy nebyl. Znal jsem ji jen z místopisu ze školy,‘ vzpomínal tehdy Škarvada, který za svůj život pilotoval více než padesát typů letadel a jeho heslem bylo: Nevzdávej se!“

Zdeněk Škarvada zemřel náhle ve věku nedožitých šestadevadesáti let v sobotu 11. května 2013.[6] Pár pojilo velmi hluboké přátelství, které se proměnilo v lásku po smrti jeho první manželky. V roce 1989 se pamětnice rozvedla a v roce 1993 jí Zdeněk Škarvada nabídl, aby se k němu přistěhovala. Ivana Škarvadová ve věžáku, který Zdeněk v roce 1966 vlastníma rukama spolu s několika spolupracovníky postavil, bydlí dodnes. Na začátku roku 2006 ji Zdeněk požádal o ruku a 3. března se konala svatba. Se Zdeňkem Škarvadou tak spolu strávili sedm let jako manželé.

„Byl to můj osud, protože poprvé šel přes Ostravu 8. června 1939, když utíkal přes Radvanice do Polska jako pilot. Dne 4. února 1942 havaroval Zdeněk s letadlem. To ještě nemohl tušit, že 6. března, čili za měsíc a dva dny, se mu v nějaké Ostravě narodila druhá žena. Po vyhození z armády Zdeňka s rodinou vystěhovali do malého bytu, kam se všichni nevlezli. Zdeněk ale dostal echo sem na Ostravu, tím pádem se dostal pracovně na Důl Zárubek a už tady zůstal.“

1989

Listopadové dění roku 1989 Ivana Škarvadová sledovala s přáteli v televizi:

„Zapnula jsem si televizi a tam to běželo, co se děje. Manžel byl v té době v Praze. Nás tam sedělo asi osm a řešili jsme, jak to bude pokračovat. To zavánělo těžce, že to nedopadne dobře, ten moment zrovna. Jestliže už nám bijou děti nebo prostě studenty, to nedopadne dobře. To vždycky začínalo studentstvem a pak se přidávali dělníci, to byl úzus, kterej je danej v tomto státě. Domů jsem šla celá taková roztřesená. Druhý den Zdeněk přijel z Prahy a on mi vyprávěl, že tam byl v ten čtvrtek. Že tam přišel nějaký pan Dočkal, který byl trošku výš postavený, protože manžel se tam stýkal s pražskou smetánkou, a řekl, že se mají připravit na to, že to jde do háje, že to prostě rupne. To bylo nějak v týdnu. A teď přišel ten pátek, Albertov a bití studentů, do toho se navezla divadla. Tak mi to Zdeněk líčil, co se tam dělo. Takže asi v těch špičkách už to věděli. Na jednu stranu to pro nás byl šok a na druhou stranu jiskřička naděje, že jednoho krásného dne, pane bože, se něco stane. Přišli jsme domů, zavřeli jsme dveře, padli si kolem krku a dali si první svobodnou pusu.“

V roce 2002 odešla Ivana Škarvadová do penze. Bydlí v Ostravě-Porubě. Účastní se setkání se spolužáky i se svými studenty, dále jezdí na různé kulturní a historické akce, na které je celoročně hojně zvána. Často navštěvuje manželovo rodiště – Olešnici na Moravě, nedaleko Boskovic.

[1] Umístěnka je dokument, který obsahuje údaje vztahující se k umístění absolventa vysoké školy nebo výběrové odborné školy do určitého podniku podle potřeb tehdejšího státního národohospodářského plánu; https://cs.wikipedia.org/wiki/Umístěnka (3. 7. 2017).

[2] Katedra historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě (KHI FF OU).

[3] MYŠKA, Milan: Vzpomínka Milana Myšky: ZEMŘEL HISTORIK DOC. PhDr. TOMÁŠ PAVLICA, CSc. In: Listy OU, březen 2004.

[4] MYŠKA, Milan: Vzpomínka Milana Myšky: ZEMŘEL HISTORIK DOC. PhDr. TOMÁŠ PAVLICA, CSc. In: Listy OU, březen 2004.

[5] ČT24: Zemřel válečný stíhač a milovník Ostravy Zdeněk Škarvada. In: Česká televize, 12. 5. 2013. http://www.ceskatelevize.cz/zpravodajstvi-ostrava/zpravy/226904-zemrel-valecny-stihac-a-milovnik-ostravy-zdenek-skarvada/

[6] RICHTER, Jaroslav: Zdeněk Škarvada – životopis. http://www.pametnaroda.cz (4. 7. 2017).