Mgr. Ivana Škarvadová

„Běžela televize a najednou jsme viděli tu hrůzu, co se děje v Praze. Zdeněk, manžel, byl v té době v Praze. Nás tam sedělo asi osm, hleděli jsme a řešili, jak to bude pokračovat, protože to zavánělo těžce, že to nedopadne dobře. Říkali jsme, jestliže už nám bijou děti, nebo prostě studenty... To vždycky začínalo studentstvem a k tomu se přidávali dělníci. To byl úzus, kterej je danej v tomhle státě a vždycky byl. No nic, přišla jsem domů celá rozechvělá. Druhý den přijel manžel z Prahy a šli jsme domů. On mi vyprávěl, co se tam dělo. Já jsem byla zvědavá, co v té Praze pochytil. On mi vyprávěl, že tam byl v ten čtvrtek, protože on tam byl asi víc než týden. Prý tam přišel nějaký pan Dočkal, který byl trošku výš postavený. Přišel a říká jim: ‚Připravte se na to, že to jde do háje, že to každou chvilku rupne.‘ To bylo nějak v týdnu. Teď přišel ten pátek, Albertov a bití studentů, do toho samozřejmě okamžitě divadla se navezla. Zdeněk mi to líčil celou cestu. Čili něco se v těch špičkách už asi vědělo, ale nikdo z nás po tom nijak nepátral, protože pro nás to byl na jednu stranu šok, ale na druhou stranu jiskřička naděje, že jednoho krásného dne se konečně něco stane. Asi tak jak ten konec války. Musí se něco stát, to není možné, aby...! Přišli jsme sem domů, zavřeli jsme dveře, padli jsme si kolem krku a dali si první svobodnou pusu. V domnění, že snad bude svobodná.“

„Neřeknu přesně den, kdy jsme se s maminkou vrátily, ale určitě to bylo před 8. květnem, protože 8. května skončila válka a ti Rusi, kteří lágrovali na tom hřišti, tak pochopitelně to značně hlasitě a šťastně slavili tím, že co měli, tak stříleli do výšky. Kanonáda jak hrom. Tatínek mě tehdy tříletou a kousek vytáhnul z postýlky nebo z toho otomanu, na kterém jsem spala, poodhrnul zatemnění a říká mi: ‚Ivuško, je po válce.‘ A to ještě dnes u mne vyvolává emoce, byť je to tolik let. Ten pohled, kdy to hřiště sálalo světlem, ty výstřely – to všechno mám zasunuto, to ze mě nikdo nedostane, to vidím pořád, byť mi byly tři roky. To byl můj zážitek z války.“