Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Joska Skalník (* 1948)

• Beat Radio klub Kolín

• obchodní škola

• 1965- 1970 studium střední uměleckoprůmyslové školy

• okupace sovětskými vojsky

• 1970 - 1977 působení ve Státním divadelním studiu

• od roku 1977 v Činoherním klubu

• Jazzová sekce a samizdaty v letech 1970 do Sametové revoluce

• zatčení, vazba v roce 1986

• odsouzen ke třem letům podmíněně

• spolupráce s Václavem Havlem

• působení v pozici poradce prezidenta Václava Havla v letech 1990 a 1991

• odchod do ústraní, vlastní tvorba

Malíř a grafik Joska Skalník je jedním z umělců, kteří tvořili underground. Jeho činnost je spojena především s organizací Jazzová sekce, ale spolupracoval i s Lidovými novinami nebo Revolver revue. Připravoval řadu samizdatově vydaných knih. Znal tiskaře, věděl, kam zajít. Po jeho diáři plném inkriminovaných jmen prahla tehdy celá StB, nikdy se k němu však nedostala. Skalník dál pracoval, přes den v Činoherním klubu, v noci dělal samizdaty. Po jeho boku často stála láhev alkoholu. Jejímu pevnému sevření však na rozdíl od mnoha jeho přátel nepodlehl. Včas ustoupil. Možná i díky tomu zvládl tlak ze strany StB. Ustál ho, nebo podlehl? Dodnes se o tom vedou spory. Sám se do nich nezapojuje. Ani chválu, ani pomluvy neposlouchá.

Josef Skalník se narodil 23. března 1948 v Praze. Jméno dostal po otci, horníkovi žijícím se svou rodinou převážně v Kolíně. Maminka byla telegrafistka. Až do svých pěti let si příliš rodinného prostředí neužil, neboť kvůli postiženým nohám prodělal mnoho operací. Nemohl chodit. Až léčba prof. Zahradníčka mu to umožnila. „Možná proto mám asi celý život tu touhu po svobodě a odtud pramení moje záliba v modré.“

Doma se politika neřešila, ale sám pamětník dodává, že „otec byl takový rebelský typ“.

Po základní škole šel Joska, jak se mu od dětství říkalo, studovat na obchodní školu. Vše se zdálo perfektní. Škola mu šla velmi dobře, dokonce mu učitelé plánovali kariéru v zahraničním obchodě. Záhy však mladík s krapet delšími vlasy, než by bylo úplně běžné, pociťuje nespokojenost, pnutí a „nudu, takový ten pocit, co má Forman vyjádřený ve svém Černém Petrovi“.

Zavřenej ve skříni

Agilní kolínská mládež tehdy založila Beat klub radio Kolín, který inicioval nejrůznější akce. Jednou z nich byla také výstava prvních Skalníkových výtvarných pokusů. Zde se setkal s kolínským malířem Františkem Foltýnem. Ten nejen že mladíkovi pogratuloval, ale nabídl mu přátelství a možnost docházet k němu do ateliéru. Pro rozkolísaného mladíka stojícího na prahu rozhodnutí, zda zvolit poklidnou, ale trochu nudnou cestu obchodníka, a nebo naprosto nepředvídatelnou a spíše nestabilní cestu výtvarníka, byly návštěvy určující. Mnohdy totiž byli v ateliéru Foltýnovi přátelé a diskutovali spolu. „Jezdil k němu Kamil Lhoták, Vladimír Boudník, ale také Jindřich Chalupecký nebo Jan Zrzavý.“

Mladík se snažil sice nevyčuhovat, ale po zkušenosti z Výstavy spotřebního zboží, kam byl jako výborný student za svou školu delegován, bylo jasné, že se dlouho neschová. „Zavolal si mě ředitel, dal mi peníze, abych se nechal ostříhat. Neměl jsem nijak zvlášť dlouhé vlasy, ale krapet delší byly. Já jsem se na to vykašlal. Stál jsem tam v plášti u nějakého nábytku a teďka přilítli dva, a jak mě viděli, zavřeli mě do skříně, co tam stála. V tu chvíli jsem si řekl: takže tady je moje skutečné místo. I když jsem se celej život snažil, aby se to změnilo, nakonec to tak bylo.“

Sluší se dodat, že důvodem tohoto rychlého zásahu proti studentovi byla delegace prezidenta republiky.

Házeli jsme Molotovovy koktejly

Ve třetím ročníku obchodní školy zjistil Joska Skalník, že by mohl studovat na střední uměleckoprůmyslové škole, a zkoušky udělal. Rodina ho nabádala, aby si alespoň udělal výuční list z obchodní školy. Stal se tedy vyučeným obchodním příručím. „Nechápu dodnes, že mi ta škola tak šla, nikdy ze mě obchodník nebyl a nebude.“

Nová škola poskytla Joskovi přesně to, co potřeboval. Prostředí bylo přející, kantoři tolerantní. Přesto svou první petici založil právě na této škole: „Byla to petice za pěknější modelky. Argumentovali jsme tím, že jsme přece na umělecké škole, tak si nezkazíme vkus.“

Na otázku, zda petice měla nějaký dopad, pamětník dodal, že pokus profesora – při sklence vína přesvědčit pěknější modelku – jednoduše ztroskotal. Historka však ukazuje na velmi podstatný rys té doby, a tím byla vstřícnost a otevřenost. Však v tom samém v roce (1965) přijel do Prahy Allen Ginsberg a pražské studentstvo jej učinilo králem Majálesu. Všechny školy se tehdy podle pamětníka předháněly ve vtipných a v té době politicky i kritických scénkách. „Třeba Akademie udělala velké bílé plátno a dole v rohu byl červený čtvereček a jmenovalo se to Rudý koutek. Nebo nad Letenským tunelem šel velký dav a skandoval kupředu levá, a přitom couval.“ Období uvolňujících se poměrů, možná svoboda slova byla pro studenty živou vodou, a když přišla vojska Varšavské smlouvy, byli studenti odhodlaní se o ni i poprat. „V noci už nic nejezdilo, tak jsem naskočil na nákladní vlak a dojel z Kolína do Prahy. Všude byl zmatek, okupační vojáci jen tak posedávali, a nebo občas někoho něco napadlo a začal střílet. My sami jsme taky dělali Molotovovy koktejly a házeli je na tanky.“

Mnoho lidí opustilo Československo, dokud to šlo, mnozí v předtuše normalizace a v obavě, neboť zažili represe v 50. letech. Když proto v září 1968 přišel Joska Skalník do školy, mezi všemi navzájem tiše zněla otázka: „Co tady děláš?“

Prokletý rok 1969

Československé studentstvo se nehodlalo tak lehce smířit s nastupující normalizací. Joska Skalník hovoří o „komplexu z osmašedesátého“. Chtěli zpět svou živou vodu. Ta už ale legálně k dostání nebyla. Mnoho z nich včetně Josky se právě proto později vrhlo mimo zákon. Rok 1969 nakonec ale znamenal pro pamětníka dvě životní rány, které tak úplně s politikou nesouvisely. Jednak utrpěl vážný úraz oka, v jehož důsledku dodnes na poraněné oko nevidí, a pak mu tragicky zemřel jeho tehdy třináctiletý bratr.

„Pak už jsem dění na škole nemohl tak sledovat a ničeho jsem se nezúčastňoval.“ Školu dodělal o rok později, tj. v roce 1970. Do prvního zaměstnání nastoupil ve Státním divadelním studiu, kde byl malířem dekorací a písma. Sám toužil po práci v Činoherním klubu, jehož nadšeným fanouškem byl, „Smoček mi ale řekl, že nemají místo“.

V ten samý rok vznikla Jazzová sekce, občanská iniciativa mladých nadšenců se zájmem o jazz. Byla sekcí jiné organizace, Svazu hudebníků, která měla podobnou náplň, ale byla jak organizačně, tak hospodářsky oddělená. „Začali jsme vydávat Jazz bulletin, pořádali festival Jazzové dny. Bulletiny byly jen pro členy, ale lidi si to mezi sebou půjčovali. Později přibyla edice Jazzpetit, v té se vydávaly knihy o hudbě a edice Situace, což obsahovalo portréty různých výtvarníků, kteří nemohli vystavovat. Tiskli jsme všechno možné. Nikoho jsme se na nic neptali, razili jsme heslo žádná cenzura.“

Kamikadze print

Jazzová sekce byla mezi lidmi velmi populární, její knihy dodnes kolují a jsou k dostání i v antikvariátech. Mezi ty známé tituly patří: John Ono Lennon, Dada, Hudba přírodních národů, Minimal & Earth & Concept art, E. F. Burian, Hudba terezínského ghetta, třídílný slovník Rock 2000. „Nechával jsem knihy tisknout, ale vždycky za podmínky, že budu jen já sám vědět, kde to bude. Bylo to nebezpečné. Říkal jsem tomu kamikadze print.“

Nakonec to bylo sebevražedné nejen pro tiskaře, ale možná mnohem víc pro všechny účastníky, kteří Jazzové sekci pomáhali. Tím jak se stupňoval tlak StB, začaly i rozpory uvnitř sekce: „Ze všeho nejdřív začaly problémy se Svazem hudebníků, když jsme se pak od nich více odpoutali a stali se členem Mezinárodní jazzové federace při Hudební radě Unesco, byli jsme trochu krytí.“

Ministerstvo vnitra se totiž od roku 1977 snažilo Sekci zrušit, nejprve přes Svaz hudebníků, který byl nakonec rozpuštěn. Jazzová sekce však začala také spolupracovat se zahraničím, plně se zapojila do disentu. „Ani nevím, kolik pětikorun jsem naházel do automatu, když jsem volal Hlas Ameriky.“ A nebyla to jen média. Spolupráce byla navázána i s americkou ambasádou: „Dodávali nám mnoho literatury, časopisy, ze kterých jsme třeba i čerpali. Také když přijeli američtí spisovatelé jako Styron nebo Vonnegut, tak jsme se zúčastňovali akcí, které ambasáda pořádala.“

Podle Josky Skalníka jsou důsledkem této spolupráce i jeho pozdější problémy – kontroverze týkající se jeho údajné spolupráce s StB, které svého času hýbaly československým mediálním světem. „Stal jsem se možná jakýmsi lakmusovým papírkem toho, kam až to může dojít, ale já sám vím, co jsem podepsal, a co ne. S StB jsem nespolupracoval a nic jsem jim nepodepsal,“ říká otevřeně bez vytáček a zaváhání.

Poštovní anonymy

Zcela zvláštní místo v celé samizdatové produkci měla kniha Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále: „S Hrabalem jsem se přátelil. Moc si přál, aby ta kniha vyšla, taky nám na ni dal peníze. Když ji viděl vytištěnou, říkal: ,Teď už můžu umřít.‘“ Vydali ji v roce 1982 a právě s jejím vydáním začaly otevřené střety s StB. Množily se zákazy, ať oficiální nebo neoficiální: „U výslechu mi říkali: ,Jestli to vytiskneš, půjdeš do vězení.‘ A já se smál, protože jsem věděl, že už je to hotové. Věděli toho hodně, ale ne všechno.“

Hrabalova novela se tedy rozeběhla po republice o to svižněji. V roce 1984 Ministerstvo vnitra úředně Jazzovou sekci zakázalo. Sekce se ale obrátila na soud a na mezinárodní helsinský výbor pro lidská práva. Došlo ke sporu, který pro republiku hrozil mezinárodní ostudou. Byl eminentní zájem Sekci zlikvidovat. Nakonec došlo 2. září 1985 k domovní prohlídce u českých představitelů Sekce, mimo jiné i u Skalníkových. „Přišli ráno, děti odcházely do školy, a když se vracely, pořád ještě u nás byli. Zabavili toho hodně. My jsme věděli, co máme říkat, a tak je všude uvedeno na otázku, jak jste získal... anonymně poštou.“

V orwellovském roce navíc vznikl výtvarný projekt Minisalónu. Pamětník nechal vyrobit malé dřevěné krabičky, které rozeslal přibližně 250 výtvarníkům, a ti měli krabičku nějak osobitě pojmout. „Někteří se báli, ale drtivá většina ji udělala. Chodilo to poštou a to mě pošťačka hodně nenáviděla, kopala i do dveří, když to nosila. Popravdě, musela se s tím hodně nadřít.“ O krabičky jevil zájem i Václav Havel, blízký přítel rodiny. Doma si však výtvory kolegů výtvarníků nenechával, schovával je u přítele fotografa Jana Malého. Díky tomu sbírka zůstala ucelená.

Státní orgány nakonec vedení Jazzové sekce obvinilo ze zpronevěry. Druhého září 1986 byl Joska Skalník vzat do vazby. Propuštěn byl v lednu 1987 a v březnu se konal soud. „Pustili mě a ještě pana Drdu kvůli zdravotním potížím. Dostal jsem zánět do zdravého oka a došlo to tak daleko, že jsem v podstatě neviděl. Své v tom samozřejmě udělala zahraniční média. Vznikla dokonce mezinárodní petice za naše propuštění, kterou podepsal i Sting nebo Paul McCartney.“

Po návratu z vazby samozřejmě panovala obava, co bude. „Bál jsem se jet do Prahy k soudu, ale Václav Havel mě ujišťoval, že se postarají o moji rodinu. Celou tu dobu, co jsem byl ve vazbě, podporovali ženu a děti, například Adriena Šimotová uspořádala sbírku. Cítil jsem k těmto lidem velký závazek.“ Soud shledal Skalníka vinným a odsoudil ho k tříleté podmínce.

Velkou zásluhu na nízkém trestu měl i Činoherní klub, který se za svého zaměstnance postavil. „Dali mi společenskou záruku. To znamenalo, že jsem dobře pracoval a byl jsem oblíbený v kolektivu. Bodejť ne, když jsem tam pořádal různé výstavy zakázaných výtvarníků,“ dodává s úsměvem. Činnost v Činoherním klubu byla jednak v propagaci a jednak právě přímo v provozu, míval i služby během představení, po kterých se scházeli ve foyer osobnosti i z jiných divadel, pravidelně chodil například Jan Klusák i Ester Krumbachová. Vernisáž fotografa Bohdana Holomíčka tehdy hudebně doprovázel Jiří Stivín. Vystavovali ale i další, Adriena Šimotová, Jindřich Štreit, Libor Fára. „Připravovali jsme to s Aničkou Fárovou a později z tohoto konceptu vznikla její velká výstava v klášteře v Plasích.“

Chválu ani pomluvy neposlouchám

Na podzim roku 1989 požádal Václav Havel Josku Skalníka o vytvoření plakátů k 10. prosinci, Dni lidských práv. „Václav mi tenkrát řekl, že to asi praskne.“

Neprasklo to ale v prosinci, nýbrž v listopadu. „Byl tenkrát pryč, já vůbec nevěděl, že se něco děje.“ Vývoj byl překotný a změna přišla rychle. „Když pak bylo kolem Havla hodně rušno a všude média, zavřel se ke mně do ateliéru a psal a pracoval.“

Pro Občanské fórum pak Skalník vytvářel všechny propagační materiály. Po zvolení Václava Havla do čela republiky se stal jeho poradcem. „Václav mě požádal, abych vytvořil nový státní znak. To bylo v roce 1990. Měl jsem na to měsíc.“ Celou práci konzultoval s heraldiky, především Jiřím Loudou. Vytvořil velký státní znak, malý český i slovenský státní znak a dále prezidentskou standartu s pečetí. „Ve standartě jsem se snažil navázat na některé prvorepublikové prvky, takže se vrátily opět plamínky na okrajích.“

Své působení na Hradě vnímá dodnes jako velmi složité období. „Všude vám podkuřovali, ale věděli jste, že je to falešné.“ Nepřátelství najednou bylo všude kolem a skrývalo se i za na oko laskavým jednáním. „Václav mi jednou říká: ,Tady máš jidášský dopis,‘ a strčil mi obálku do ruky. V ní byla stížnost tehdejšího ministra kultury, aby mi domluvil, že snižuji jeho vážnost, s poznámkou na závěr, že se o stížnosti nesmím dozvědět.“ Rozpory mezi Skalníkem a ministrem kultury byly ohledně Rady na obranu kultury. Podle Skalníka totiž státní úředníci velmi záhy přestali vnímat potřeby umělců, kteří kulturu aktivně vytváří.

Pamětník si stále více uvědomoval, že celá ta léta při práci pro Jazzovou sekci a různé další ilegální aktivity vlastně zanedbával svou vlastní tvorbu. Stále více cítil, že mu „ujíždí vlak“. Proto když se strhla aféra o jeho údajné spolupráci s StB, měl jasno: „Rozhodl jsem se odejít, Václav Havel s tím nesouhlasil. Všechno jsme si ale vyjasnili.“

Dnes se pamětník věnuje hlavně autorské činnosti, po sametové revoluci měl mnoho výstav, mimo jiné i s Minisalónem. Vystavoval na všech světových kontinentech vyjma Austrálie.

Na závěr rozhovoru v oblaku dýmkového kouře dodává, že „podívat se rudému ďáblu do očí byla zkušenost neskutečná“.