Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Škabrada (* 1962)

• narozen 10. května 1962 v Plzni, vyrostl ve vesnici Zruč pár kilometrů severně od Plzně

• hodně četl a sbíral časopisy, oslnil ho svět Jaroslava Foglara, je sběratelem jeho díla

• díky programům německých televizí, které se daly na Plzeňsku naladit, poznal kapely Sex Pistols a The Clash, pod jejich vlivem se stal pankáčem

• v rodné Zruči založil punkovou buňku, s vrstevníky se scházeli v klubovně; ti se ale vrátili na diskotéky a Petr Škabrada s kamarádem Venysem za zvuku Sex Pistols klubovnu zdemolovali sekerou

• jeho prvním nástrojem byla baskytara, která měla jen dvě struny, později si koupil elektrickou kytaru, je samouk

• v roce 1983 se stal členem kapely Zastávka Mileč, hrál na kytaru a zpíval

• vojnu v Pardubicích nesl těžce, onemocněl vysokým krevním tlakem a po roce a půl dostal modrou knížku

• v roce 1986 vznikla kapela Znouzectnost, se kterou hraje dodnes (2024)

• na protest proti brutálnímu zásahu proti demonstrantům během Palachova týdne napsal dopis prezidentu Gustávu Husákovi, s nesouhlasem vystoupil také na schůzi závodu Škodovky v Bolevci

• po revoluci opustil Škodovku a vyráběl plastová okna, od roku 1994 je profesionálním hudebníkem

• má pět dětí se třemi ženami

Fanoušci punkové kapely Znouzectnost znají kytaristu, zpěváka a autora písní Petra Škabradu spíš jako Dému. Spolu s bubeníkem Cainem a baskytaristou Goldou vystupují už 38 let. Vyučený zámečník objevil punk díky vysílání německých televizí, které se daly na Plzeňsku naladit i za komunistického režimu. Byl u vytržení ze Sex Pistols, Damned, The Clash a podobných punkových skupin. Když začal po rodné vsi chodit v saku po dědovi a omotaný řetězy, sklízel pohrdání a nenávist. Jeho prvním nástrojem byla baskytara, která měla jen dvě struny. Skládal na ní písničky ve starém anglickém autě Hillman, které stálo u jejich domu na zahradě, a spolu s kamarádem Václavem snil o tom, že jedou do Londýna. Fakt, že ho nikdo neučil hrát na žádný hudební nástroj, mu nevadil. Naopak. „Učení jsme nepřikládali žádnou váhu,“ říká. „Považovali jsme za samozřejmost, že podstatou punku je prezentovat to jako určité neumětelství. Neučit se byl plán.“

Otec punk nesnášel, říkal „punklové“

Petr Škabrada se narodil 10. května 1962 v Plzni, vyrostl ve vesnici Zruč pár kilometrů severně od Plzně. Jeho matka Jarmila pracovala celý život jako skladnice v závodě Škodovky, který sídlil v Bolevci. Otec Ladislav dělal ve Škodovce zámečníka.

„Navázal jsem na rodinnou tradici dělnických profesí, jsem jako otec vyučený zámečník,“ říká Petr Škabrada. Rád vzpomíná, jak coby učeň v Bolevci chodil k matce do skladu spát. „Mami mi vždycky roztáhla na zemi vaťák,“ vypráví. „Nebyl jsem sám, kdo místo práce spal. Jen jsem byl privilegovaný, ostatní chodili do šatny.“ Vysvětluje, že spaní v práci umožňoval fakt, že za komunistů „byla umělá zaměstnanost“ a „zámečníků bylo v továrně moc“.

Kromě spaní si zámečníci čas v práci krátili také tím, že „vyráběli různé věci“, které se v socialistických obchodech nedaly koupit. Největší výzva byla podle Petra Škabrady výroba koltů. „Kamarád přinesl funkční anglický kolt a rozjela se velká akce, do které se zapojilo mnoho lidí jak u nás v Bolevci, tak v hlavní Škodovce,“ vypráví. „Museli jsme sehnat kvalitní ocel, zjistit, kde nám udělají šroubovici do hlavně.“

Svůj kolt si dělalo asi pět lidí a „každý do toho dal svou invenci, každá pažba vypadala jinak“. „Dodnes ho mám doma, je jen na malorážkové náboje, vystřelil jsem z něj jen dvakrát,“ říká Petr Škabrada. „Spíš než střílet mě těšilo, že jsem něco takového dokázal vyrobit.“ Mistr proti spaní ani mimopracovní výrobě neprotestoval: „Bylo mu to jedno. Když se udělalo, co mělo, nechával nás v klidu.“

S otcem měl pamětník komplikovaný vztah. „Nebyl můj kamarád, moc se o mě nezajímal,“ říká. Když později začal hrát na kytaru a stal se pankáčem, vztah s otcem se ještě přiostřil. „Hrát jsem mohl jen na zahradě. A když jsem šel na zábavu, musel jsem se převléci za plotem, aby to táta neviděl,“ říká Petr Škabrada. „Punk nesnášel. Aby ho co nejvíc ponížil, říkal ‚punklové‘. Když jsem mluvil o nějakém hraní, zacpával si uši. Byla to hrozná nenávist.“

Vzpomíná na příhodu, kdy se tahle nenávist otci vymstila. „Jednou si všiml, že je na nějaké popelnici napsáno ‚punk‘. Koupil si barvu a druhý den ten nápis přemaloval,“ vypráví. „Jenže ho někdo viděl, za poškození popelnice platil pokutu 500 korun. Jeho nenávist se ještě prohloubila.“

Zato rád vzpomíná na to, jak s otcem jezdil na skládku na kopci Krkavec, aby si přivydělali sběrem kovového šrotu. „Koupil si takovou rikšu (ČZ 75, typ 505), skútr vzadu s korbou,“ říká. „Bylo to obrovské dobrodružství. Jezdili jsme tajně lesem, hlídali to tam, kolikrát nás naháněli.“ Hledat poklady jezdil na skládku taky s kamarády. „Jednou jsme tam našli pozůstalost po někom, kdo byl v koncentráku, pruhované šaty s židovskou hvězdou,“ říká. „Jindy samopaly, i když byly rozbité.“

Nezájem otce vedl podle Petra Škabrady k tomu, že si „našel svůj svět“. Četl a sbíral časopisy a knihy, chodil si pro ně do sběren starého papíru. Začínal verneovkami, pak ho oslnil svět Jaroslava Foglara. „Dokonce jsem si vedl kartotéku časopisů,“ říká. „Před pěti lety jsem se do toho znovu položil, seznámil jsem se se sběrateli Foglarova díla. My sběratelé máme úchylku, že sbíráme všechna vydání, je to velké dobrodružství.“

Pak uvádí jeden příklad takového dobrodružství. Foglarovci dlouho řešili, čím se liší dvě vydání jednoho čísla Mladého hlasatele. Tehdy už v něm nebyly jen příběhy Rychlých šípů, ale například portréty zpěváků. „Až od lidí, kteří pracovali v tiskárně, se zjistilo, že druhé vydání má vedle fotky Hanky Zagorové vadu – u hlavy má malou bílou tečku, milimetrovou bublinku,“ přibližuje Petr Škabrada. Nedávno se mu prý podařilo s kamarádem vyměnit svůj sešit bez vady za ten s bublinkou.

Cestu k otci si nakonec přece jen našel. „Po infarktu, deset let před smrtí, přestal pít,“ říká Petr Škabrada. „Snažil se odčinit to, jak ubližoval mámě, pořád ji hladil, začal třeba vařit. Začali jsme spolu jezdit na výlety. Poznal jsem, že dokáže být i jiný.“

Konec punku ve Zruči

Postoje Petra Škabrady ovlivnily německé televize ARD a ZDF, jejichž vysílání se dalo na Plzeňsku naladit. „Běžely na nich celonoční hudební pořady (Rockpalast), viděl jsem všechny tehdy slavné kapely,“ říká. „Neexistovaly klipy, kapely byly fyzicky přímo ve studiu.“ Byl u vytržení především z punku, kapel Sex Pistols nebo Stranglers, ale i z AC/DC, Sweet, Slade či Nazareth. „To mě hrozně ovlivnilo v názoru na muziku a na texty,“ říká.

Jako pankáč se začal spolu s kamarádem Václavem Brožíkem, „Venysem“, koncem 70. let taky oblékat. „Sako po dědovi, řetězy, chodili jsme po vesnici. Ale byla vůči nám nepřátelská,“ říká. „Lidi nechápali, že to není žádná provokace, ale jen zábava. Nebyli připravení na věci, kterým nerozuměli. Hrozili, že si budou stěžovat ve škole. I agresivní byli, pokřikovali na nás, kolikrát s námi třásli: ‚Podívej se, ty debile, jak vypadáš!‘ Taková to byla doba.“

Pár spojenců mezi vrstevníky se jim ale přece jen podařilo získat a založili ve Zruči „punkovou buňku“. Zázemí našla ve dvou místnostech vlhkého baráku, jež obýval kamarád Jerry, který se učil v místním jednotném zemědělském družstvu (JZD) na traktoristu. „Jednu místnost jsme si vymalovali každý po svém,“ říká Petr Škabrada. On si na zeď namaloval „obrovský obraz“ Johnny Rottena, zpěváka Sex Pistols a ikony punku.

V punkové klubovně si pouštěli, „co kdo měl“. Především nahrávky z Radia Luxembourg nebo Radia London. „John Calvey tu jednou týdně pouštěl pro Čechy punkové věci,“ vzpomíná Petr Škabrada. Tehdy už měl maďarský kotoučový magnetofon Unitra, který dostal k patnáctinám. „Nahrávali jsme to, různě to kolísalo, ale měli jsme to,“ vzpomíná. „Už asi nikdy nezažiji to, co jsem zažil při objevování té hudby. Písničky mi tenkrát voněly, bylo to něco neskutečného. Při jejich poslechu jsem cítil takový pocit povznesení, radosti, energie.“

Jenže punková buňka ve Zruči vydržela jen pár měsíců, protože „to lidi přestalo bavit“. „Vrátili se zase na ty diskotéky. My jsme s Venysem jediní zůstali pankáči,“ vypráví Petr Škabrada. „Tak jsme se rozhodli, že s tím u nás na vsi skončíme. Jednou jsme do klubovny přinesli magnetofon, pustili Sex Pistols, vzali sekeru a všechno tam rozsekali. A to byl konec nejenom klubovny, ale i punku u nás ve Zruči.“

Zábavy v okolí si ale užívali v plné punkové parádě. Petr Škabrada vzpomíná třeba na jednu v České Bříze. „Tehdy, koncem 70. let, vyšel v časopise 100+1 článek, kde dehonestovali pankáče. Redaktor napsal: ‚Byl jsem v Londýně, šel po Kings Road. Otevřely se dveře a vyšel pankáč, nagelované vlasy, načerno namalovanou pusu a po čtyřech za ním šla holka. Měla psí obojek, vedl si ji na provázku,‘“ vypráví. „Tak jsme to s Venysem začali praktikovat. Já jsem byl ten pejsek.“

Článek také zmiňoval, že pankáči křičí „No Future“. „Na té zábavě v České Bříze jsme se odvázali, během tance jsme si svlékli kalhoty, vystrkovali na lidi holý zadek a vykřikovali: ‚Žádná budoucnost, jsme jen hovna!‘ Byla to strašná sranda,“ vzpomíná Petr Škabrada. „Když jsem po nějakých 20 letech znovu zašel do hospody, kde byla tehdy ta zábava, od stolu vstal chlapík a povídá: ‚Škabrada, tebe si pamatuju, tys tady na mě ukazoval prdel.‘ Vesnice si tyhle věci pamatuje.“

Pro svůj vzhled a chování byli Petr Škabrada a jeho kamarád na zábavách často terčem útoků. „Byli jsme takoví nechtění vyvrhelové,“ říká. „Ujala se nás plzeňská buňka feťáků – my jsme nikdy nefetovali, to ne, byli to trochu i kriminálníci. Nějak vycítili, že nás mají chránit, že jsme trochu jako oni. Všichni se jich báli. Když jsme byli na zábavě a byli tam oni, tak jsme se cítili v bezpečí.“

Punkové kreace Petra Škabrady vynikly o to víc, že se odehrávaly v šedi Československa konce 70. a začátku 80. let. „Jednou jsme se s Venysem rozhodli, že půjdeme ve Zruči na maškarní bál za pankáče. Našel jsem kopřivové kalhoty po dědovi, hrozně to píchalo, řetězy jsem si omotal nohy, vzal si sako a špendlíky. Nagelovali jsme si vlasy cukrem, namalovali černé oči a rty,“ vypráví. „Byl to strašidelný zážitek. Na bále nebyly žádné masky, jen tři sněhuláci a my dva. Bolševik smazal v lidech chuť cokoli vytvářet, vzal jim veškerou invenci a schopnost radovat se ze života. Když u nás byly zábavy, jen se chlastalo. Nebylo to o radosti, šlo jen o to, ožrat se a zapomenout.“

Proč mu byl blízký právě punk? „Asi kvůli svobodě dělat si, co chci. A byla to strašná sranda, bavili jsme se,“ říká. „Ale hlavně ta hudba, ta mě vzala.“

Baskytara měla jen dvě struny

Čím dál víc chtěl Petr Škabrada mít vlastní kapelu. „Rozneslo se, že sháním nějaký hudební nástroj,“ vypráví. „Kamarádka ze Zruče mi na zábavu přinesla baskytaru, která měla jenom dvě struny. Dal jsem za ni 800 korun, to bylo hrozně moc peněz. Naštěstí to naši nevěděli.“

A hned na baskytaru se dvěma strunami začal skládat písničky. „Já zkrátka, když vezmu kytaru, skládám písničky,“ říká. Je naprostý samouk. Skládání se odehrávalo na zahradě domku Škabradových ve Zruči – doma to nešlo, „protože táta to neměl rád“. A podílel se na něm ještě zmíněný kamarád Venys. „Táta tenkrát přitáhl od kamaráda Hillmana, staré anglické auto, měli jsme ho na zahradě. Seděli jsme v něm a hráli jsme si na ty pankáče a na to, jak si plníme sen – v tom autě jedeme do Londýna.“ Z tehdejších písniček si vybavuje třeba „Vezou, vezou uhlí“, kterou složil, protože nerad skládal uhlí, nebo „Hej, pane číšník“.

Struny baskytary časem doplnil a přiznává, že vůbec netušil, jak na ně hrát. „Je to komické, nevěděl jsem, že struna se musí zmáčknout,“ vypráví. „Myslel jsem – tak to vypadalo v televizi –, že budu jezdit po hmatníku a ono to bude hrát. Pak mi někdo řekl: ‚To musíš mačkat.‘ Učil jsem se struny zmáčknout, aby to vydalo nějaký tón. To trvalo docela dlouhý čas.“

Venys hrál od začátku na kytaru. „Ale záhy to opustil, to mě mrzelo. Byl lepší kytarista, invenci měl lepší než já,“ říká Petr Škabrada. „Kamarádi jsme pořád, je to pořád stejný cvok jako já. Ale cítím v něm takové vesničanství, hlavně klídek a zahrádka. Už se nechce ztrapnit nebo být jiný. Já naopak pokládám za věc strašně důležitou nespadnout do všednosti.“

Fakt, že je nikdo nikdy neučil hrát na žádný hudební nástroj, jim nevadil. Naopak. „Učení jsme nepřikládali žádnou váhu,“ říká Petr Škabrada. „Považovali jsme za samozřejmost, že podstata punku je prezentovat to jako určité neumětelství. Neučit se byl plán.“ Plán byl taky založit kapelu.

Tenhle postoj zůstal Petru Škabradovi dodnes. „Je strašně důležité nechat člověka, aby probudil, co v sobě má. Učení vede ke zručnosti, ale stírá osobitost hraní a hlavně hudebního vyjadřování,“ shrnuje. „Jednou jsme se ožrali s Filipem Benešovským z kapely Neřež. Je to jeden z nejlepších baskytaristů. Říkal mi: ‚Ty, Démo, já bych tak chtěl skládat takové písničky jako ty, to nikdy nedokážu.‘ A já říkal: ‚Filipe, já bych zase chtěl umět tak hrát na baskytaru jako ty.‘“

Pak si Petr Škabrada koupil červenou elektrickou kytaru a pořád chtěl založit kapelu. Tentokrát s kamarádem z Plzně, který měl přezdívku Mech. „Byl to jeden z prvních plzeňských pankáčů. Pozval mě k sobě, že mi pustí desku Sex Pistols. Já to znal jen z Radia Luxembourg, slyšet punkovou kapelu ze stereo beden byl nářez,“ vypráví. Vzpomíná, že Mech bydlel s babičkou a dědou a choval se k nim dost neurvale. „Když řekl: ‚Ztichni, dědku,‘ pomyslel jsem si: ‚To je ale pankáč.‘“

Jejich kapela ale skončila u názvu – 158, podle čísla policie. „Nikdy jsme neměli ani jednu zkoušku,“ říká Petr Škabrada. „Jen se o tom po Plzni povídalo, ve společnosti vyvrhelů se to rozkřiklo.“

Kuličkové ložisko a Zastávka Mileč

První veřejné vystoupení měl Petr Škabrada v plzeňském Kulturním domě Peklo. „Kamarád Cheap, kytarista, přišel s tím, že bude festival v Pekle a měli bychom založit kapelu a zahrát si tam,“ vypráví. „Hráli s námi dva jeho kamarádi, které jsem do té doby neznal, docela dobří muzikanti.“ Kapela se dvěma kytarami, baskytarou a bicími dostala název Dazule (podle brouka jménem kozlíček dazule), v garáži nacvičila pět písniček a na festivalu je zahrála. „Ani nevím, jestli jsme měli úspěch,“ říká Petr Škabrada. Každopádně po vystoupení v Pekle kapela ještě nějaký čas existovala, aby bez větších úspěchů rychle zanikla.

Do další kapely Kuličkové ložisko ho přivedl Caine, se kterým chodili do stejného učiliště (s ním hraje Petr Škabrada v kapele Znouzectnost od roku 1986 dodnes). Petr Škabrada přišel na zkoušku plzeňské novovlnné kapely a chtěl hrát, ale všechny nástroje byly obsazené. „Měl jsem doma jazzovou trubku, ale uměl jsem na ni jen ‚Tam, kde kdysi byl Babylon‘, písničku od Boney M, kterou zpíval Karel Gott,“ vzpomíná. „Na zkoušce jsem pak hrou na trubku jenom rušil.“

Připadá mu škoda, že Kuličkové ložisko (kde hrál kromě Caina jeho bratr Martináč, Sáčko, Děs, Laplach a Dolly) nemělo možnost písničky nahrát. „Existují jen amatérské nahrávky ze zkušebny a koncertů. Nedávno jsem je poslouchal a uvědomil si, jaký měla ta kapela potenciál. Co by mohla dokázat, kdyby byla jiná doba,“ říká. „Daleko to přesahovalo novovlnné kapely jako Letadlo nebo Jasná páka. Měli nadhled, skvělé texty, výborné melodie. Mohla to být legendární kapela, od níž by se všichni učili.“

V roce 1983 Petr Škabrada založil punkovou skupinu Zastávka Mileč, a je také autorem jejího názvu. Petr Škabrada (Déma) v ní hrál na kytaru a zpíval, Rudolf Procházka (Jožžin) na bicí a také zpíval, na baskytaru hrál Daniel Nakládal (Bowí). „Skládali jsme písničky, zkoušeli, ale pořád jsme neměli jméno,“ říká Petr Škabrada. „Jednou jsme jeli na chatu ke Cainovi do Chloumku u Kasejovic, přejeli jsme správnou stanici a vystoupili až v zastávce Mileč. Vraceli jsme se, pamatuji si to jako dneska, vyběhl jsem na takový vršek a volal: ‚Kluci, co kdybychom se jmenovali Zastávka Mileč?‘“

Kapela odehrála jediný koncert a dvakrát dělala předskokana příbramské punkové a později new wave kapele Bon Pari. „Každý víkend jsme na ně jezdili,“ vypráví Petr Škabrada. „Doslechli se, že máme v Plzni kapelu, a pozvali nás, abychom si s nimi zahráli. Ale nejdřív si nás chtěli poslechnout.“ Kapela tehdy zkoušela v bytě Jožžinovy sestry, kde měl Jožžin vyhrazený jeden pokoj. Neobešlo se to bez problémů, v bytě se scházel tehdejší underground a první plzeňští punkeři. „Bon Pari si tam sedli jako komise a usoudili, že jo. Celý týden jsme pak denně zkoušeli tři blbé písničky, které jsme měli zahrát,“ vzpomíná. „Když přišla ta vteřina, šel jsem na pódium a v tu chvíli všechno zapomněl. Nevěděl jsem, co zpívat, co hrát. Nevím, co jsem tam předvedl, nicméně to mělo obrovský úspěch.“

Díky Bon Pari pak Zastávka Mileč mohla také nahrát své písničky v profesionálním studiu, které bylo ve mlýně rodiny jednoho z členů kapely. „Jsem jim za to moc vděčný,“ říká Petr Škabrada. „Záhy jsme se rozpadli, nezbylo by z toho vůbec nic. Díky Bon Pari vznikla kazeta, samizdatem se rozšířila mezi lidi. Nedávno mi zrovna jeden člověk z Ostravy říkal: ‚Já jsem vyrůstal na Zastávce Mileč.‘ Jsem rád, že to zanechalo nějakou stopu.“ Zastávka Mileč skončila ve chvíli, kdy její členové odešli na vojnu.

Po roce a půl jsem dostal modrou

„Vojna byla zlá,“ říká Petr Škabrada. „Nesl jsem ji těžce, onemocněl vysokým tlakem, byl ve vojenské nemocnici a po roce a půl jsem dostal modrou.“ Modrá knížka byl v Československu průkaz o neschopnosti k vojenské službě. „Nesnášel jsem omezování svobody, dril, zbožštělost velitelů,“ říká. „Jednou třeba přišel ožralý velitel útvaru se šlapkami, nechal nastoupit celý útvar, pochodovali jsme tam jako blázni a oni se smáli.“

Na vojně v Pardubicích zažil i smrtelný úraz jednoho z vojáků. „Nákladní auto přimáčklo kluka, který řidiči ukazoval, ke zdi,“ říká. „Byl na místě mrtvý. Velitel prohlásil: ‚To se nedá nic dělat, tak mu sundejte uniformu, ta ještě vypadá dobře.‘ Na to nezapomenete a bolševikům neodpustíte, co z lidí udělali.“

Šikaně od služebně starších kolegů vojáků se vyhnul proto, že si ho „vybral o půl roku starší kamarád“ z Plzně, s nímž se potkával na zábavách. „Byl jsem jeho majetek, proto si ke mně nikdo jiný nesměl nic dovolit,“ říká. „Největší šikana, kterou jsem od něj zažil, byla, že jsem mu chodil pro pití a chleba se sádlem.“ Vypráví, že jeden z vojáků spáchal sebevraždu. „Měřil přes dva metry, byl neohrabaný,“ říká Petr Škabrada. „Na nástupech byl vždycky jako poslední. Několik nocí za sebou dostával osobní poplachy, nevyspal se. Nakonec se oběsil.“

Díky kapele, kterou na vojně založili, má i příjemnější vzpomínky. „Hráli jsme si jen pro sebe, nic moc jsme neuměli,“ vypráví. „Jednou přišel velitel a povídá: ‚Soudruzi, za dva týdny bude výročí, máme v jídelně shromáždění, tak nám tam zahrajete.‘ Marně jsme namítali, že umíme tak asi pět písniček.“ Nakonec nazkoušeli půlhodinový program. „V jídelně seděli potentáti, odehráli jsme tu půlhodinu a všichni čekali, co bude dál,“ vzpomíná. „Přišel můj velitel a povídá: ‚Škabrada, zahrajte to ještě jednou.‘“ Nakonec půlhodinový repertoár přehráli ještě potřetí. Pak prý velitel přišel se slovy: „Zahrajte mi Tornero, nebo vás zavřu až zčernáte.“ Kapela se odebrala do šatny, jeden z muzikantů, který hrál v dechovce, jim Tornero rozepsal do not a akordů. „Zahráli jsme to se strašnými chybami,“ říká Petr Škabrada. „Ale velitel už byl úplně na plech, tak mu to bylo jedno.“

Jeden koncert udělali pro vojáky tajně ve sklepě. „Dali jsme si prostěradla přes hlavu, napsali na ně punk,“ vypráví. „Vybavuji si, že jsme hráli písničku od americké skupiny Devo, kde se zpívá: ‚Mongoloid, byl mongoloid, šťastnější než ty a já.‘“

Tak vznikla Znouzectnost

Když se v roce 1986 vrátil Petr Škabrada z vojny, vznikl nejprve jakýsi revival Zastávky Mileč pod názvem MP Provoz (podle zkušebny, která byla tehdy ve sklepě skladu Masného průmyslu Plzeň). Skupina odehrála několik vystoupení a brzy se pro názorové rozepře rozpadla.

Až o několik let později, v roce 1986, vznikla Znouzectnost, se kterou hraje dodnes (2024). Jejími zakládajícími členy byli Petr Škabrada (Déma, kytara), Rudolf Procházka (Jožžin, bicí) a Caine (pravé jméno si nepřeje uvádět, kytara). Zakrátko k nim přibyl Oldřich Neumann (Golda, baskytara). První veřejné vystoupení se odehrálo v listopadu 1986 ve vysokoškolském klubu Oko v Plzni. Po tragické smrti Jožžina v roce 1987 se Caine přesunul k bicí soupravě, kde setrval dodnes.

„Vrátil jsem se z vojny a šel ke Cainovi na návštěvu. Viděl jsem, že Caine hraje na kytaru a Jožžin na bubny. Říkám: ‚Co děláte?‘ ‚Zakládáme kapelu.‘ ‚Můžu se přidat?‘ ‚Tak jo.‘ Ale neměli jsme baskytaristu,“ vypráví Petr Škabrada. Vzpomněl si, že jeho spolužák z učiliště „hrozně chtěl hrát v kapele“. „Zašel jsem za ním, říkali jsme mu Propíny: ‚Propíny, kup si basu, já tě na ni naučím. Je to jednoduchý,‘“ vypráví. „Propíny si opravdu koupil basu za těžké peníze, přišel na zkoušku, jenže se ukázalo, že vůbec necítí rytmus, nemá ponětí, co to je raz, dva, tři, čtyři. Velké trápení. Nakonec sám uznal, že to nejde, a basu prodal.“

Hledání baskytaristy pokračovalo. „Kamarád říkal, že jednoho zná, prodává v Tesle a doma má pověšenou baskytaru. Byl to Olda, Golda, se kterým hraju dodnes. Přišli jsme za ním s tím kamarádem [Leoš Frank, člen MP Provozu] a ten povídá: ‚Tady shání baskytaristu a ty máš doma tu basu.‘ Olda říkal: ‚No jo, ale já na ni hrát neumím. Našel jsem ji u popelnice, mám tam místo strun natažené provázky. Doma ji mám jako dekoraci, v životě jsem na ni nehrál.‘ Opět jsem říkal: ‚Nevadí, já tě na ni naučím,‘“ popisuje Petr Škabrada.

Tentokrát to klaplo. „Ukázalo se, že Olda ten rytmus má,“ říká Petr Škabrada. A nejen to. „Dokonce že je velký milovník hudby, jeho táta jezdil s kamionem a vozil mu ze západního Německa LP desky, měl doma Queeny, Zeppeliny. Zapojil se okamžitě do kapely. Jak lidsky, tak tvůrčím duchem. Tak vznikla Znouzectnost.“

Koncertů ale kapela moc neměla. Podrobit se takzvaným přehrávkám před komisí, aby jim udělila povolení pro veřejné koncertování, se kapele nechtělo. V podstatě jedinou možností bylo hrát pod Socialistickým svazem mládeže (SSM). Tím šlo přehrávky obejít. „S nápadem, že to zkusíme přes svazáky, přišel Jožžin,“ vzpomíná Petr Škabrada. V rámci spolupráce pro ně kapela musela občas zahrát zdarma. Proběhl jediný koncert v klubu na Přimdě u hranic s Německem. „Přišli tam lidé, kteří vůbec nerozuměli tomu, co děláme, nechápali punk. Byli z toho otrávení oni i my.“ Spolupráce skončila. Kapela v 80. letech vystupovala tak dvakrát do roka. „Bylo to spíš o zkouškách a o setkávání,“ říká pamětník.

Koncert v roce 1987, který v Božkově uspořádal místní spolek, skončil tragicky. „Jožžin se ‚posilnil‘ a byl pro bubnování nepoužitelný,“ vzpomíná Petr Škabrada. „Řekli jsme si, že to přesto zkusíme. Ale po třech písničkách bylo jasné, že to nepůjde, nebyl schopen dokončit na bubnech přechod.“ Kapela koncert přerušila a radila se, co dál. „Caine řekl, že to odbubnuje, v Kuličkovém ložisku hrál na bubny,“ říká Petr Škabrada.

Po vynucené přestávce prý přišel Jožžin s limonádou v ruce a s tím, že „je v pohodě a odehraje to“. „Caine mu ale řekl: ‚Ne, odehraju to já,‘“ vzpomíná Petr Škabrada. „Víme, že Jožžin šel domů, kde se pohádal se sestrou, u které bydlel. Pak odešel neznámo kam. Na Doubravce ho srazil vlak, v ruce měl zbytek flašky nějakého tvrdého alkoholu.“ Podle Petra Škabrady si Caine vyčítá, že tím svým rozhodnutím zavinil Jožžinovu smrt. „Jeho rodina nám to za vinu nedávala,“ říká. „Ani já si nemyslím, že by za to Caine mohl.“

Nezapomenu na to ticho

Dvakrát si Petra Škabradu pozvala na výslech Státní bezpečnost (StB). „Hráli jsme si po svém, nestáli o přehrávky a to bylo bolševikovi samozřejmě podezřelé,“ říká. „Chtěli nás zapojit do udavačského procesu, přesvědčovali mě, ať dělám agenta.“ První výslech trval několik hodin a Petr Škabrada přiznává, že se před ním „strašně bál“. „Měl jsem tehdy období hledání, chodil jsem do různých církví, tehdy právě do Církve adventistů sedmého dne,“ vzpomíná. „Svěřil jsem se jim. Říkali: ‚Neboj se, budeme na tebe myslet a modlit se.‘“ Myslí si, že právě to mohlo být příčinou, že během výslechu na něj „sestoupil jakýsi vnitřní klid“, řev estébáků mu začal být lhostejný.

„Přemlouvali mě ke spolupráci a hrozili, že si jinak nikde nezahraji,“ říká. „Říkal jsem: ‚Mně to nevadí, budu si hrát doma.‘ Hrozili: ‚Ani doma si nezahrajete, protože vás zavřeme.‘ Řekl jsem jim: ‚Dělejte si, co chcete.‘“ Také během druhého výslechu ho StB přemlouvala ke spolupráci a znovu odmítl. Státní bezpečnost to vzdala, Petru Škabradovi ani nezaložila svazek kandidáta tajné spolupráce, v Archivu bezpečnostních složek o něm není nic k dohledání.

Proti komunistickému režimu Petr Škabrada nijak aktivně nevystupoval. „Znal jsem lidi z disentu, ale neangažoval jsem se,“ říká. „Ani nevím proč.“ K aktivitě ho vyprovokoval až Palachův týden v lednu 1989. Pět dní trvající protesty u příležitosti upálení Jana Palacha byly největším projevem odporu proti totalitnímu režimu od počátku 70. let. Příslušníci komunistické Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí lidi brutálně rozháněli obušky, slzným plynem a vodními děly, řada lidí byla zraněna.

V neděli, kdy protesty začaly, měla Znouzectnost tajný koncert v modlitebně na Doubravce. Mělo tam zahrát několik písničkářů. „Měl přijet Jarda Svoboda [Otcovy děti], který později hrál ve skupině Traband. Přijel pozdě, rozrazil dveře a vykládal: ‚Hele, tak už to přišlo, na Václaváku se to řeže, mlátí to tam hlava nehlava, mezi lidi skáčou parašutisti,‘“ vzpomíná Petr Škabrada. „Tak jsme si sedli a napsali dopis prezidentu Gustávu Husákovi, že se zásahem nesouhlasíme.“

Další výzva ho čekala, když během Palachova týdne svolaly jednotlivé závody Škodovky, včetně závodu v Bolevci, kde Petr Škabrada dělal zámečníka, setkání zaměstnanců. V celé republice tehdy probíhaly na pracovištích schůze na podporu stávajícího vedení KSČ. „Chtěli nám vysvětlit, že občanské protesty jsou špatná věc,“ říká. „To mě deptalo, říkal jsem si: ‚Takhle to nemůžu nechat. Já na té schůzi řeknu, že se mi ten zásah nelíbí. Přihlásím se do diskuze, přečtu příspěvek.‘“

Jeho odhodlání se po závodě rozkřiklo. „Přišli za mnou všichni podělaní až za ušima – můj mistr u zámečníků, úsekový mistr i úsekový ředitel – a říkali: ‚Hele, neříkej to,‘“ popisuje. „I kamarádi mě zrazovali. Sám jsem měl pochybnosti, nebyl jsem žádný hrdina.“ Nakonec v diskuzi vystoupil a svůj příspěvek přede všemi přečetl. „Nikdy nezapomenu na to ticho,“ říká o chvílích, kdy dočetl a šel si sednout. „Všichni věděli, že mám pravdu. Ale seděli, koukali do země, nikdo nic neřekl. A pokračovalo se dál, jako by se nic nestalo. Bezmoc a strach, to bolševik s lidmi udělal.“

Bábám se koncert líbil

„Strašně rád vzpomínám na devadesátky,“ vypráví Petr Škabrada o porevoluční době. „Nejen my, ale kapely našeho ražení, kterých se najednou objevila spousta, mohly hrát v klubech, které vznikaly jako houby po dešti. Hrozně jsme si to užívali.“

A užívali si i toho, že byli najednou slavní. „Byli jsme celebrity,“ říká. „Bylo to až nenormální.“ Vzpomíná, že Znouzectnost dokázala vyprodat velký klub Belmondo v Praze, kam se vešlo 1 200 až 1 300 lidí. „Na Olympiky přišlo jen 500 lidí, my jsme jich měli víc než oni,“ vypráví Petr Škabrada. „To byla doba, kdy Helena Vondráčková chtěla seknout se zpíváním, nikdo na ni nechodil, protože byla spojovaná s režimem. Karel Gott ze stejných důvodů uvažoval o konci kariéry. Do popředí se dostali Jaroslav Hutka nebo Karel Kryl. Byla to nenormální doba, pak se to překlopilo do podoby, která je v demokratické společnosti normální.“

Až do roku 1994 všichni tři členové kapely pracovali, Caine dělal ve Škodovce v projekci, Golda prodával v elektru a Déma Petr Škabrada už nebyl zámečníkem ve Škodovce, ale vyráběl v soukromé firmě plastová okna. „Koncerty přibývaly, já a Caine jsme se rozhodli, že do toho půjdeme. Olda je opatrnější, zůstal v práci o rok déle,“ vypráví. „Od roku 1995 jsme profesionální kapela.“

Kapela má zhruba 120 koncertů do roka a hraje už 38 let. Letos (2024) poprvé zahrála Znouzectnost ve Zruči, vesnici, kde Petr Škabrada vyrostl a která ho za jeho pankáčství nenáviděla. „Nakonec to byl krásný koncert, tancovali všichni,“ říká. „Mami (85), která si vystoupení nenechala ujít, mi pak volala: ‚Báby říkaly, jak to bylo pěkné.‘“

Petr Škabrada má pět dětí se třemi ženami, nejstarším táhne na čtyřicet a nejmladšímu jsou čtyři roky. A snaží se, aby ho humor a ztřeštěnost neopustily, protože jinak „jsou z lidí takoví čeští knedlíci“. Děti na něj prý koukají trochu shovívavě. Naposledy jim k tomu dal záminku při rodinné návštěvě Německa. „Chtěl jsem se nějakého Němce zeptat: ‚Sprechen Sie Deutsch?‘“ říká Petr Škabrada. „Připadalo mi to jako dobrý vtip.“