Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Škábová (* 1935)

Komunistický režim byla ta nejhorší doba

  • narodila se 7. ledna 1935 v Říčanech

  • jako dcera živnostníka nemohla studovat

  • v červnu 1948 se zúčastnila XI. všesokolského sletu

  • vyučila se v podniku Pramen, pracovala jako prodavačka a v dělnických profesích

  • od roku 1961 pracovala více než dvacet let v prádelně kojeneckého ústavu ve Strančicích

  • později zaměstnána v továrně na hračky Igra

„Vzpomínky jsou takové, že byla bída,“ říká hned v úvodu vyprávění Emilie Škábová, rozená Rychtářová, když má popsat své dětství za druhé světové války. Narodila se čtyři roky před konfliktem, a to 7. ledna 1935 v Říčanech.

Druhá světová válka začala, když byly Emilii čtyři roky, v deseti letech se pak dočkala jejího konce. „Přišla revoluce. Rozhlas hlásil do všech států: ‚Pomozte Praze.‘ První přijelo americké vojsko, ale nepustili ho až k nám, protože mezitím udělali smlouvu s Ruskem. Rusové pak osvobodili Prahu. Tatínek mě vzal k babičce na Šumavu a tam jsem americké vojsko viděla.“ Pamětnice stále vzpomíná na americké vojáky, čisté a upravené, kteří měli výborný systém zásobování: „Ti se měli moc dobře. Měli to dobře zařízené. Dostávali takové balíčky, které jim sem házelo letectvo, zabalené v silném papíru a namočené ve vosku. Ten balíček měl modro-žluto-zelenou barvu, snídaně, oběd a večeře.“ Dodnes má živé vzpomínky i na potravinovou pomoc UNRRA, která se k nám dostala. Chuť dovezených konzerv po chudých válečných letech byla nepřekonatelná. Stejně tak jako burákové máslo nebo čokoláda, kterou tehdy pamětnice ochutnala poprvé v životě.

Za války chodila do školy tam, kam to šlo. „Němci nám obsadili školu, a tak jsme chodili na radnici. Nahoře byl soud, kde se soudilo, a dole věznice s vězni,“ vzpomíná Emilie Škábová na válečná léta. Do školy tehdy děti z okolních vesnic chodily pěšky, často v teplácích, přičemž z domova měly k svačině nejčastěji chléb namazaný marmeládou. „A kdo měl drůbež, měl třeba kousek sádla,“ popisuje pamětnice.

V první třídě psala ještě křídou na tabulky z břidlice, sešity pro výuku zpočátku nebyly. „Děti se chovaly velmi slušně, zdravily a nikdy se nepraly. Když jsme jako žáci zlobili, dostali jsme pravítkem přes ruce nebo jsme stáli na hanbě. Doma si nikdo nestěžoval, protože bychom dostali ještě jednou,“ vzpomíná Emilie Škábová.

Po návratu domů ze školy si udělala úkoly a poté musela pomáhat rodičům. „Chodili jsme pást kozy, husy a po žních jsme sbírali obilné klásky, aby bylo pro slepice,“ vzpomíná pamětnice, která je nejstarší z pěti dětí. „Když jsem si chtěla koupit do školy třeba lepší tužku, nasbírala jsem jablíčka, která jsme vozili do lihovaru, a tam jsme dostali nějakou korunu. A už jsme si za to mohli něco koupit,“ přibližuje tehdejší všední život. V červnu roku 1948 se zúčastnila XI. všesokolského sletu. Její tatínek byl podle ní „hodně proti komunistům“: „Sokolský kroj, vlajky, všechny schoval a už je nikdy nedal.“

Socialismus jako hrozný režim

„Bylo to hrozné,“ hodnotí Emilie Škábová samotný nástup komunismu. „Když nastal socialismus, hrozný režim. Peníze sebrali, všechno bylo na lístky, nic se nemohlo sehnat. Zelenina se pěstovala doma, na zahrádce bylo aspoň nějaké to jablko. Ale jižní ovoce, čokoládu, to jsme v životě vůbec neznali,“ říká.

Tatínek se snažil rodinu uživit lakýrnickou živností. Později se mu dokonce podařilo našetřit peníze a rodina začala stavět domek. „Komunisté řekli, že to máme z dělníků. Barák nám nesebrali, ale tatínkovi vzali živnost. Nemohla jsem chodit do školy, z hospodářství musel jeden zůstat v zemědělství,“ popisuje pamětnice. „Komunistický režim nám sebral lístky, šatenky, všechno.“

V malém hospodářství měla rodina vepře, slepice, kozu i ovce. A když tatínek pracoval u sedláků, občas se mu podařilo sehnat něco malého pro slepice. „Později za komunistického režimu už ale byly předepsané velké normy, které se mnohdy nedaly naplnit. A bylo třeba je zaplatit,“ říká Emilie Škábová.

„Tatínek vypěstoval malé prasátko, které mělo přes metrák, a tak jsme měli trochu sádla. Každý ale dostal v řeznictví pergamenový papír s jmenovkou. Muselo se odevzdat asi pět nebo deset kilo hřbetního sádla a odváděly se krupony, to byly hřbety z prasátka. To se muselo odevzdat, byla na tom adresa rodičů,“ popisuje pamětnice.

Kvůli rodinným poměrům se Emilie Škábová nedostala na školu a na úřadu jí řekli, že pro ni mají místo pouze v továrně. Tam ji ovšem tatínek odmítal pustit. S maminkou proto začala dojíždět do nedalekého Herinku, kde společně pomáhaly u sedláka. Tam pracovala zhruba jeden rok.

Nějaký čas byla zaměstnaná v traktorové stanici, chvíli pobyla doma a později nastoupila na dvouměsíční brigádu do Fruty. Ředitel vedlejšího podniku, který byl doslova přes plot a u kterého se šlapalo zelí, pamětnici nabídl, aby šla pracovat do Pramenu. „První tři měsíce jsem počítala rabaty z inventur a poté se otevřela učňovská prodejna, tak jsem ze začátku prodávala v řeznictví. Chodila jsem taky půl roku na školení, počty a zbožíznalství,“ říká pamětnice a jedním dechem dodává: „Obchod byl můj, obchod jsem milovala.“

Nikdo nemohl zbohatnout

Po nějakém čase poznala pamětnice svého budoucího manžela, slavného fotbalistu z Říčan, který hrál také za Slavii. Svatbu měli s mužem v roce 1955 a následovaly děti. „Měli jsme 1300 korun platu. Když byly dětem tři roky, nezbývalo než jít do práce,“ vypráví Emilie Škábová. Ze Strančic, kde nyní bydlí už pětašedesát let, ale do Říčan dojíždět právě kvůli dětem nemohla. Cesta by totiž zabrala celý den. A tak začala pracovat v místním kojeneckém ústavu, který se zrovna otevřel. „Šla jsem tam za 520 korun. Platy byly hrozně malé. Soudruzi se nemuseli bát, že by si někdo něco koupil,“ popisuje pamětnice s tím, že v ústavu nakonec pracovala více než dvacet let.

Když začaly děti studovat a byly potřeba finance, odešla pracovat do továrny na hračky Igra. „Soudruzi to měli všechno tak vymyšlené, že nikdo nemohl zbohatnout a každý se živil, jak to šlo,“ říká Emilie Škábová, ale jedním dechem dodává: „Měli jsme bídu, neměli jsme nic, ale byla spokojenost.“

Na sametovou revoluci, kterou začali studenti, vzpomíná dobře. „Praha byla plná, rachtalo se klíči.“ Přivítala to nejen sama pamětnice, která prý souhlasila s prohlášením Charty 77, ale také její rodina. Když má Emilie Škábová říci, jaké je její životní motto, odpovídá bez rozmyšlení: „Pravda. Mám zásadu pravdy. Nesnáším lež, mám ráda pravdu, ať je jakákoliv.“