Emilie Škábová

„Když byla padesátá léta ještě, tak ti chytří lidé museli všichni odejít pryč. Vedoucí z fabrik, vedoucí z obchodu, ti se museli vyměnit, aby se nemohli obohacovat. Ti živnostníci, nikdo nic neměl, žádný přepych, nic. V Říčanech byla dvě auta, po celých Říčanech auta žádná nebyla, sedláci jezdili s koňmi, bryčky měli, takže nikdo nic neměl. A takhle to bylo potom. A potom tedy, když začal ten okres komunistický, byla tam cestářka, ona tam rozhodovala. To vám potom povím, co mi udělala. Teď si představte, jezdili po statcích, vyháněli lidi z těch statků, ti se museli všichni vystěhovat pryč, sebrali jim pole, nástroje, co měli, tenkrát byly sekačky takové obyčejnější. To vše zůstalo státu a ty sedláky z toho vyhodili. A můj manžel pochází z Předboře a já si pamatuji, že tam přijely čtyři rodiny, akorát co naložily, až se mi chce brečet z toho, akorát co naložily na vůz, kredenc, postel a nějakou tu peřinu, a jako žebráci tam přijely do toho statku se ubytovat. Byly tam čtyři ty rodiny. Takže byla hrozná doba.“

„Když nastal socialismus... hrozný režim. Peníze sebrali, na lístky všechno bylo, nic se nedalo sehnat. Zelenina a takové věci se pěstovaly většinou taky doma. Nebo byla zahrádka, tak to jablko nějaké bylo. Ale jižní ovoce, to vůbec, čokoláda, to jsme v životě vůbec neznali. Až teprve když to dovezla ta UNRRA, a to jedli i Rusáci, se cpali. Otevřeli plechovku konzervy, a to byli oni, my – každý dostal kus sádla na chleba.“

„Přišla revoluce potom v roce 1945. Rozhlas hlásil do všech států: ‚Pomozte Praze.‘ První přijela armáda ruská, přivezla potraviny. Město vytisklo body, na které jsme si mohli koupit konzervy a různé potraviny.“