Prof., plukovník v.v. Jože Sivaček

„Česká komunita vždy byla menšinou. Často lze slyšet, že v Rakousku-Uhersku to byl jeden stát a že všichni Češi žili v jedné zemi a tak dále, což podle mě není vůbec pravda. Úplně jinak žili Češi v rakouské oblasti státu, kde byly české země, a jinak Češi v uherské části. Podle příběhu starých Čechů z těchto oblastí po příchodu uherské vlády přišly těžké časy pro slovanské menšinové komunity. Od svého dědečka jsem se dozvěděl, když jsem se ho zeptal, proč má dvě jména - někdo mu říká Ludvik, někdo Lajoš - že musel změnit jméno, poněvadž to byla podmínka, Maďaři po něm žádali, aby měl maďarské jméno. Je to jen jeden detail, že česká komunita byla vždy menšinou. Po dobu 200 let žijeme v tomto regionu, ale vždy jsme byli menšina a je jasně, že se nám podařilo organizovat se a přežít. Chtěl jsem toto zdůraznit, protože v některých historických časech je těžké zachovat identitu. Po vstupu Vojvodiny do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se stala změna ohledně nátlaku, napětí vůči menšinovým komunitám. Uherský nátlak přestal a bylo zcela odlišné žít v takovém slovanském státě.“

„Dále máme problém jazyka. Neměli jsme to štěstí mít výuku v češtině. Pro mě začátek a konec českého jazyka bylo to, co jsem se naučil od babičky. Díky ní mám zodpovědnost a lásku k jazyku, který jsem dodnes nezapomněl. Na druhé straně, v rámci reformy školství jsem dost cestoval do Česka, už mi bylo padesát a poprvé jsem navštívil zemi svých předků. Do té doby jsem neměl příležitost cestovat do České republiky a myslel jsem si, že já stejně jako můj otec a dědeček nikdy nepojedu do České republiky. Během návštěvy jsem v jednu chvíli hrdě prohlásil: ,Jsem Čech!‘ Říkám to, protože žijeme v některých mylných představách. Lidi se na mě trochu divně koukali a můj kolega, rektor této univerzity, řekl: ,Jožko, ty nejsi Čech, ty jsi Srb českého původu'.“