Karel Šírek

„Když tam pak ta Státní bezpečnost chodila, stejně to nechali. Oni mě třeba odvezli z práce. Přišel jsem ráno do práce a zavolali mě k němu do kanceláře, která vypadala podobně. Takhle tam seděli vedle dva chlapi a on povídal: ,Tady, soudruzi,‘ mně tykal, ,pro tebe, Karle, přišli, něco se chtěj zeptat.‘ Tak jsme tam seděli půl hodiny, soudruzi nic neříkali, pak řekli, že si mě odvedou. Já jsem říkal, že jedeme na Slovensko v deset. Oni říkali: ,Uvidíme.‘ Pustili mě v osm večer, takže ne. A když jsem druhej den do práce přišel, tak se mě ptal, co se dělo. Já jsem mu jenom řekl, že by tomu asi nerozuměl a že je to tak nejlepší, a zase to nechal bejt.“

„Já jsem tam byl jako svědek, ale ani to mi neřekli, to mi řekli vlastně až přitom, protože když už byl někdo obviněnej, tak většinou byl odsouzenej. To mu ale neřekli, mně řekli, že tam mají příkaz k vazbě, a to jako jsem nevěděl, jestli jo, nebo ne, takže to byla jenom taková hra. To mně řekli několikrát, že mají příkaz, dokonce mi ho ukazovali, že to je příkaz k vazbě a že teď jenom záleží na mně, jestli to podepíšou hned, nebo až za chvíli, že probíhá domovní prohlídka u mě. Tam žádná nebyla, ale na toho kamaráda tam samozřejmě byla domovní prohlídka, kde sebrali úplně všechno, a já jsem ho viděl až pak za těch osmnáct měsíců a v tý výpovědi on četl všechny ty lidi, který vypovídali. Tam člověk nevěděl ve chvíli, kdy byl zadrženej.“