Karel Šimůnek

„Nálety byly pěkný. To bylo hrozně mrtvol, hrozně mrtvol. První nálet byl ve fabrice, asi dva a půl tisíce mrtvých, v těch eisenwerkách. To byly haldy, haldy, haldy mrtvol. Protože tenkrát nikdo neutíkal, protože nikdy to nerozbili. Já když měl noční, tak jsme kolikrát leželi vedle lágru na sluníčku v létě a viděli jsme, že ty svazy lítají nad námi, ti Američani. Tak jsme říkali: ,Kluci, ještě to neházejte.‘ Když jsme je viděli před sebou. Když nad námi letěl: ,Tak už to můžete házet.‘ Takže ta bomba letí. Měli jsme z toho legraci. A to jsme nikdy neutíkali do lágru, i když byl poplach v noci. Neměl jsem strach, že mě zabijí. Vždyť nikdy tu nebombardovali.“

„Příběhy… akorát že tam byl dobrý mošt. Ten nám chutnal všem. Tak vždycky jsme si koupili třeba kolik kýblů moštu. Na místnost jsme si je odvezli z těch hospod. Tam se prodával mošt. Pivo se tam moc neprodávalo. Tak jsme si každý koupili mošt a vařili jsme to na kamnech pěkně, ať je to teplý. No, co jsme měli dělat jiného… Jsme byli mladí svobodní kluci. Zábava nebyla žádná tam. Je jisté, že tam byly taky čtyři nevěstince v Linci. To si pamatuji dodneška: Maxim, Ostende, Nová vila a Paříž. Čtyři pro Němce a čtyři pro cizince. Takhle to bylo rozdělený.“

„Tam bylo všechno v podzemí. To byly samé chodby, fabrika byla samé chodby. Byla pára, byl vzduch a elektrika. To byly chodby, osvětlené, široké chodby. A tam to bylo osvětlený, po jedné straně byl třeba vzduch, pára a takové věci. A na druhé straně byly kabely. To bylo všechno v podzemí. To byl kryt. To bylo pro nás většinou spaní v noci. Když nám to šlapalo, ta čerpadla, tak jsme tam zalezli. A kolikrát nás mistr hledal potom. On měl takovou stříkačku, to jsme vždycky dostali špryc té vody – jak po nás stříkal, tak jsme vylétli tam odsaď. Byla tam všelijaká zákoutí. My jsme z toho měli srandu. A třeba nadával: ,Hund, Hund, tschechische Hund...‘ Měl vztek na nás, že spíme. To je jistý, měli jsme dělat něco. Oni Němci jezdili hodně na kolech taky do práce. A my jsme šli třeba s partou z lágru, ale my jsme se jim neuhnuli. Jsme říkali: ,Počkej, on jede na kole. Schválně se mu neuhneme. Co udělá?‘ Byli jsme mladí, měli jsme z toho legraci. A jednou na nás vzal i pistoli. Neudělal nic, ale my jsme se potom už rozestoupili rychle a nechali jsme ho, aby jel. Taky jsme byli troubové někdy. Taky tam byly výstrahy. Tam byly lágry s trestanci, okolo té silnice, když jsme šli do práce. A kolikrát tam viseli na té šibenici kolik dní. Na výstrahu. Jsme šli okolo, viděli jsme, že tam dva tři visí na šibenici. Já nevím, jaký tam měli tresty. To byla válka. Já říkám, ten Linec byl rozsekaný. To byly potom samé rozvaliny. To když byl první nálet, některý ty lidi měli podepřené ty zdi nebo leccos a okna zabedněná prkny. Některé ty baráky byly rozvalené potom. To bombardovali každou chvíli, tu fabriku. I to město bylo rozbitý. A zase to rychle uklízeli, aby ty elektriky jezdily zas. Vždycky to nějak dali dohromady. Hrozný, ta válka, hrozný. Co my můžeme dělat. Přečkali jsme to.“

„Někteří lidé měli flinty, tak stříleli do vzduchu. Tam měl každý flintu většinou. Já si pamatuji: Sestra, když se vdávala, tak to bylo nějakých ran ve vsi. Po válce se vdávala. To bylo ran jako o manévrech. Každý vyndal flintu nebo ty kvéry měli. Všechno, co zabrali po těch vlasovcích. Když se tam vlasovci odsvlékli v lese, tak to měl většinou každý nějakou flintu a pistoli doma. Tam potom, když Vlasovova armáda se tam odsvlékla v lese, tak tam lidi všichni utíkali ze vsi s krávami nebo s kobylami. A nakládalo se všechno možné. Tam lidi nakládali šaty a všechno možné si tam po nich brali. Boty… a oni měli dílny všelijaký. A všechno tam nechali v tom lese. I živobytí tam nechali, třeba mouky, pytle a utekli od toho pryč. Kobyly tam běhaly a lidi ze vsi některý si je chytli a potom si je koupili jako konfiskát a používali je na pole a tak.“