„Trošku jsem potom na tom nádraží, když jsem odjížděla, znejistěla, protože mě doprovázela maminka, tatínek a dědeček. Babička s námi nebyla, ta nějak neměla odvahu na to nádraží jít. Teď jsme stáli u okýnek, už naložený ve vlaku, a maminka plakala. Ale to mě nijak nepřekvapilo, protože maminka plakala, i když mě posílala na čtrnáct dní k babičce. Ale když jsem viděla, že i táta a ten děda, takoví dva chlapi, když pláčou, tak jsem velice znejistěla, protože mi to bylo divný.“
„No a on sem potom přijel, myslím, v jednadevadesátém roce poprvé. On tady pak byl každou chvíli, ale poprvé když přijel, tak jsme ho všichni šli na letiště vítat a každý z nás měl v ruce růži. On měl obrovský [ohlas], protože sem přijeli i ze Slovenska, spolužáci byli na Moravě, no prostě byli roztroušení všude, v Českém Krumlově a pár nás bylo v Praze. Tak jsme se sešli na tom letišti a to bylo strašně dojemné, protože každý mu [dal] tu růži a řekl své číslo.“
„Bohužel se stala ta věc, že vedoucí našeho transportu zapomněli veškeré doklady v Praze na tom komitétu, který to vlastně celý organizoval a vypravoval. Takže my jsme dojeli do Terezína, což tehdy bylo poslední město v Československu. Dál už byly Sudety, které už v té době patřily k říši. Tam byla hranice, přes kterou nás bez dokladů nepustili. Tak jsme tam tři hodiny čekali, než se obstaraly doklady z Prahy. To byly hrozné tři hodiny, protože už jsme dávno měli být v Holandsku, kde nás čekalo první občerstvení. Za tu celou dobu jsme měli jenom to, co nám rodiče dali na cestu. Takže jsme všichni měli hrozný hlad a žízeň.“
„Válka skončila v květnu a my jsme tam ještě byli do konce června. Ale už celý červen chodily seznamy Červeného kříže, kde byli živí i mrtví. Prostě, každý si hledal svoje příbuzné v těch seznamech. Takže já jsem věděla například, že maminka zemřela v Terezíně na tyfus, ale můj tatínek byl na seznamu živých. A to byl důvod, proč jsem se vrátila do Prahy.“
„Jmenuji se Dagmar Šímová, rozená Deimlová. Narodila jsem se v březnu 1928. Narodila jsem se sice v Praze, ale celé mládí jsem strávila ve Strakonicích až do devětatřicátého roku. Tam jsem také vychodila celou obecnou školu. V devětatřicátém roce se mým rodičům nějakým způsobem, nevím jakým, podařilo mě dostat do vlaku, který vypravoval Nicolas Winton do Anglie.“
Dagmar Šímová, roz. Deimlová, se narodila 19. března 1928 v Praze, ale celé mládí strávila ve Strakonicích. Vychodila obecnou školu a v roce 1939 ji rodiče poslali Wintonovým vlakem přes Holandsko k příbuzným do Anglie. V Anglii navštěvovala internátní školu, odmaturovala a rok před koncem války studovala Československou školu ve Velké Británii, která byla ve Walesu. Válku nikdo z jejích nejbližších příbuzných nepřežil. V Československu si nostrifikovala maturitní vysvědčení a zapsala se na vysokou školu, avšak v roce 1949 z ní byla vyloučena. Pracovala u Československých drah a díky pobytu v Anglii a jazykovým znalostem doučovala děti z anglické školy a pracovala jako překladatelka v České tiskové kanceláři. V současnosti žije v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
