„Bohužel se stala ta věc, že vedoucí našeho transportu zapomněli veškeré doklady v Praze na tom komitétu, který to vlastně celý organizoval a vypravoval. Takže my jsme dojeli do Terezína, což tehdy bylo poslední město v Československu. Dál už byly Sudety, které už v té době patřily k říši. Tam byla hranice, přes kterou nás bez dokladů nepustili. Tak jsme tam tři hodiny čekali, než se obstaraly doklady z Prahy. To byly hrozné tři hodiny, protože už jsme dávno měli být v Holandsku, kde nás čekalo první občerstvení. Za tu celou dobu jsme měli jenom to, co nám rodiče dali na cestu. Takže jsme všichni měli hrozný hlad a žízeň.“
„Válka skončila v květnu a my jsme tam ještě byli do konce června. Ale už celý červen chodily seznamy Červeného kříže, kde byli živí i mrtví. Prostě, každý si hledal svoje příbuzné v těch seznamech. Takže já jsem věděla například, že maminka zemřela v Terezíně na tyfus, ale můj tatínek byl na seznamu živých. A to byl důvod, proč jsem se vrátila do Prahy.“
„Jmenuji se Dagmar Šímová, rozená Deimlová. Narodila jsem se v březnu 1928. Narodila jsem se sice v Praze, ale celé mládí jsem strávila ve Strakonicích až do devětatřicátého roku. Tam jsem také vychodila celou obecnou školu. V devětatřicátém roce se mým rodičům nějakým způsobem, nevím jakým, podařilo mě dostat do vlaku, který vypravoval Nicolas Winton do Anglie.“
„Trošku jsem potom na tom nádraží, když jsem odjížděla, znejistěla, protože mě doprovázela maminka, tatínek a dědeček. Babička s námi nebyla, ta nějak neměla odvahu na to nádraží jít. Teď jsme stáli u okýnek, už naložený ve vlaku, a maminka plakala. Ale to mě nijak nepřekvapilo, protože maminka plakala, i když mě posílala na čtrnáct dní k babičce. Ale když jsem viděla, že i táta a ten děda, takoví dva chlapi, když pláčou, tak jsem velice znejistěla, protože mi to bylo divný.“
„No a on sem potom přijel, myslím, v jednadevadesátém roce poprvé. On tady pak byl každou chvíli, ale poprvé když přijel, tak jsme ho všichni šli na letiště vítat a každý z nás měl v ruce růži. On měl obrovský [ohlas], protože sem přijeli i ze Slovenska, spolužáci byli na Moravě, no prostě byli roztroušení všude, v Českém Krumlově a pár nás bylo v Praze. Tak jsme se sešli na tom letišti a to bylo strašně dojemné, protože každý mu [dal] tu růži a řekl své číslo.“
Dagmar Šímová, roz. Deimlová, se narodila 19. března 1928 v Praze, ale celé mládí strávila ve Strakonicích. Vychodila obecnou školu a v roce 1939 ji rodiče poslali Wintonovým vlakem přes Holandsko k příbuzným do Anglie. V Anglii navštěvovala internátní školu, odmaturovala a rok před koncem války studovala Československou školu ve Velké Británii, která byla ve Walesu. Válku nikdo z jejích nejbližších příbuzných nepřežil. V Československu si nostrifikovala maturitní vysvědčení a zapsala se na vysokou školu, avšak v roce 1949 z ní byla vyloučena. Pracovala u Československých drah a díky pobytu v Anglii a jazykovým znalostem doučovala děti z anglické školy a pracovala jako překladatelka v České tiskové kanceláři. V současnosti žije v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
