„Já jsem se primárně hlásila na výtvarnou školu, byla to Uměleckoprůmyslová škola v Praze. Na zkoušky mě připravoval akademický malíř Stanislav Kovář, což byl mimochodem učitel, ke kterému jsem chodila již od roku 1970, kdy učil na Základní umělecké škole v Mladé Boleslavi. Hlásila jsem se na obor užitá grafika a ilustrace. Mám dojem, že tuto školu vedl Zdeněk Sklenář. Když jsem zkoušky vykonvávala, trvalo to asi tři dny. Byly tam talentové zkoušky, výtvarná teorie a nakonec tam byly pohovory. U těch pohovorů mě překvapilo, protože mě překvapilo, jak ten Zdeněk Sklenář vypadá. Byl to takový švihák načesaný a vůbec se s námi nebavil o výtvarnictví, ale říkal, že uchazečů je mnoho, mohou vzít pouze dva, ale ať se nebojíme, protože ti, co se nedostanou na tuto školu, budou moct studovat pedagogický obor, že budou doporučeni. Mě se ptal, proč jsem nevstoupila do svazu mládeže. V tu chvíli mě nenapadlo říct nic lepšího, než že je to vstupenka do komunistické strany a tam nemůžu vstoupit, protože jsem věřící. Na to mi ten pán odpověděl, že je dobře, že jim to říkám už teď, a na školu jsem se nedostala. Když jsem se ucházela na pedagogickou fakultu, tak jsem se tam také nedostala. S rodiči jsme psali různé další žádosti na pedagogické školy, ale všechno bylo zamítnuto. Chci ještě dodat, že ten člověk, co s námi mluvil, jsem mnohem později zjistila, že už dávno nebyl Zdeněk Sklenář, protože ten tu školu někdy v roce 1976 opustil a ten pán, co s námi mluvil, byl zřejmě nějaký kádrovák."
„Sem do Mladé Boleslavi přijeli jako první Poláci. Vzpomínám si, že maminka dělala velké plakáty, tatínek jí to nadiktoval v polštině a ona ty plakáty potom vylepovala v Kosmonosích. Jeden někde v kopci a jeden šla vylepit ke dveřím obecního úřadu. Já jsem u toho samozřejmě nebyla. Vzpomínala, že když to chtěla připevnit, přišel z jednoho tanku důstojník. Šel až k ní a ona mu před očima ten plakát roztáhla. Říkala, že udělal takový bezděčný pohyb, jako by si sahal k revolveru. V tu chvíli se prý celá zpotila, ale důstojník pak jenom zakýval a řekl, ať to tam nalepí. Tím to skončilo. Maminka napsala v polštině i nějaký dopis. V Husově ulici stály polské tanky, protože na rohu Žižkovy a Havlíčkovy ulice byla kasárna. Napsala dopis v polštině, ve kterém jim zřejmě vysvětlovala náš postoj k okupaci. Nevěděla, jak jim to předat, tak jela na kole a hodila jim to do tanku. V ten moment také nevěděla, jak zareagují, a byla ráda, když zajela za roh a už je měla z dohledu."
„Ona potom v tom Jablonci byla pronásledovaná Státní bezpečností, která se jí snažila samozřejmě zavřít. Souviselo to i s tím, že odmítla podepsat archy, které požadovaly smrt Milady Horákové a posléze archy s požadavkem smrti Rudolfa Slánského. Státní bezpečnost po ní šla, stejně jako ještě po jednom spolupracovníkovi, který to nepodepsal. Ten se do vězení dostal. Maminka měla štěstí, že když ji naháněli a snažili se ji dostat do auta, tak jim ji vytrhnul. Potom z Jablonce zmizela, vrátila se do Kosmonos a rodiče, aby ji někam uklidili, tak se domluvili s kosmonoským obvodním lékařem doktorem Štichem, ten jí napsal diagnózu a šla asi na čtrnáct dní do Psychiatrické léčebny v Kosmonosích. Potom ji ještě rok držel na nemocenské."
Helena Šimková se narodila 11. července 1957 v Mladé Boleslavi do evangelické rodiny Jiřiny a Viléma Novákových. V roce 1972 se jí i přes špatný kádrový profil podařilo získat místo na gymnáziu v nově otevřené třídě s rozšířenou výukou jazyků a o čtyři roky později úspěšně odmaturovala. Protože jí vedení gymnázia z politických důvodů nedoporučilo na vysokou školu, rozhodla se přihlásit k ročnímu studiu na jazykové škole, které ukončila státnicí z němčiny a ruštiny. Poté se hlásila na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kam ji kvůli jejímu náboženskému přesvědčení nepřijali. Po neúspěšných přijímacích zkouškách začala pracovat ve Škodovce, kde vyráběla šrouby na obráběcím stroji. Potom získala přes známé místo ve Výzkumném ústavu řepařském v Semčicích, kde rok dělala rešerše a tlumočila. V roce 1978 se znovu přihlásila ke studiu na teologické fakultě a tentokrát uspěla. S přáteli se účastnila různých mládežnických pobytů a bytových setkání, kde potkala například Václava Havla. Od roku 1982 jezdila na církevní setkání i do Německé demokratické republiky, které vedl evangelický farář a pozdější prezident Joachim Gauck. Na podzim 1989 získala nabídku vyučovat češtinu v Lipsku, kde působila do března 1990. Poté odešli s manželem na faru do Kyjova a pamětnice si našla místo vychovatelky na církevní evangelické škole v Brně. Od roku 1994 vyučovala Helena Šimková němčinu a katechetiku na církevní konzervatoři v Kroměříži. V době natáčení (2023) žila v Mladé Boleslavi a stále pracovala jako lektorka němčiny. Příběh pamětnice jsme mohli zaznamenat díky podpoře z Nadačního fondu ŠKODA AUTO.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
