Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dušan Šimánek (* 1948)

• narodil se v roce 1948 v Příbrami

• na Střední uměleckoprůmyslové škole začal fotografovat

• v roce 1968 se účastnil Trhů pod plachtou při Galerii Platýz

• ve druhé polovině 70. let studoval fotografii na FAMU

• je studentem historičky fotografie Anny Fárové

• v roce 1977 s ní zpracovával fotografickou pozůstalost Josefa Sudka

• od roku 1979 se účastnil výstav 9 a 9&9 ve foyer Činoherního klubu

• v roce 1981 se účastnil výstavy 9&9 v klášteře v Plasích

• v cyklu Ticho nafotil zdi opuštěných bytů asanovaného Žižkova

• vytvořil cyklus Herbář pro 22. století

Narodil se těsně po komunistickém převratu v roce 1948 v Příbrami. Jeho otec byl právník, maminka pracovala jako úřednice. S rodiči a sestrou vyrůstal v pražských Vršovicích, do rodné Příbrami jezdil na prázdniny za babičkou a dědou, na kterého vzpomíná jako na velkou osobnost. Děda Bartůněk mu vyprávěl dramatické příběhy z první světové války a nikdy si na nic nestěžoval. Komunisté mu znárodnili čalounickou firmu, takže pak do svého bývalého podniku docházel jako dělník a doma šil lidem načerno matrace. “Pro všechny bylo samozřejmé, že bolševismus není správný, o tom nebylo pochyb,” líčí Dušan Šimánek atmosféru, ve které vyrůstal.

Od dětství kreslil, maloval a modeloval – spíše než letadla jakési “krajiny”. Když se dozvěděl, že na žižkovské Střední uměleckoprůmyslové škole se otevírá obor scénografie, přihlásil se tam. Během přípravy na přijímací zkoušky se pak na kurzech kreslení seznámil s kamarádem, který se věnoval potápění, a začal se potápět s ním. “Tehdy vznikla taková móda, že se vyráběla vodotěsná pouzdra na fotoaparáty, aby se mohlo fotit pod vodou. Bylo to komické, poněvadž se to dělalo z hrnce. Já jsem si to půjčil a vyzkoušel jsem si focení pod vodou. Sice jen v bazénu, ale nadchlo mě to,” popisuje zkušenost, která ho přivedla k fotografování.

Na škole prožil uvolnění druhé poloviny 60. let. Rudolf Skopec, kterého měli na fotografii, ho bral na návštěvy k fotografickým osobnostem, třeba k Josefu Sudkovi či Miroslavu Hákovi. Inspiroval ho jejich zápal pro tvorbu a jejich skromnost, stejně jako celková atmosféra na škole, kde se prý dýchalo velice svobodně. Uvědomil si, že vnitřní svoboda je možná důležitější než ta vnější. “Svoboda, kdy se naučíte být v něčem skromný – protože ono se pak na vás tolik nemůže. Fungujete pro někoho možná v něčem omezeně, ale materiální svět pro vás nehraje tak velkou roli. Není to tak důležité, protože vaše cíle jsou někde jinde.”

 

Trhy pod plachtou ukončila okupace

V roce 1967 maturoval, jeho vztah k fotografii už byl tou dobou jasný. Původně měl nastoupit jako scénograf do Karlínského divadla, to ale odmítl a raději pro divadlo externě fotil. Byla to družná léta, s kamarády se hodně scházeli, bylo pro ně samozřejmé fungovat ve skupině. “Proti dnešní mladé generaci jsme v něčem měli výhodu,” tvrdí. “Měli jsme jediného nepřítele – a to byl bolševik. To spoustu lidí sdružovalo, i když třeba měli na různé věci různé názory. Učilo nás to vzájemné toleranci.”

V období pražského jara se stýkal s uměleckou Skupinou 68, která na nádvoří před pražskou Galerií Platýz pořádala hudební, výtvarné a divadelní akce Trhy pod plachtou. “Vystupovali tam Jarda Hutka, Ctibor Turba, Petr Kalandra. A krom jiného tam byly výstavy. Seznámil jsem se tam s Matějem Svobodou, malířem z Akády, s Pepkem Hamplem a dalšími lidmi, což mě pak ovlivňovalo ve výtvarném projevu – že jsem i tu fotku začal brát jinak.”

Svobodná kulturní výměna Trhů pod plachtou ale skončila srpnovou okupací. 21. srpna 1968 Dušan Šimánek vyrazil fotit do ulic, jeho tehdejší fotoaparát Praktisix byl ale pro podobné účely nepoužitelný, navíc si prý brzy uvědomil, že reportážní fotografie není jeho silnou stránkou. Namísto focení tedy raději s výtvarníky z Platýzu chodil pomáhat různým redakcím, které se přesouvaly do ilegality. “Dělali jsme, co bylo potřeba: zařídit, převézt, dopravit,” vypráví s tím, že atmosféra prvotní vzedmuté solidarity byla svým způsobem úžasná. Výtvarníci tiskli plakáty, sestrojili také stroj na výrobu placek a razili placky s podobiznou Alexandra Dubčeka, které pak roznášeli po městě. Začali natáčet filmové “týdeníky”, jež plánovali promítat při koncertech Jaroslava Hutky – nakonec se to podařilo jen jednou. Společenská soudržnost postupně mizela, odvahu lidí nahrazovala rezignace. Umělecká komunita kolem Platýzu ale ještě nějakou dobu fungovala, byť už spíš v menších skupinách. Ty se pravidelně potkávaly na Hutkových koncertech.

Právě na jednom z Hutkových koncertů, zřejmě v roce 1969, Dušana Šimánka spolu s většinou účastníků sebrala policie. “Sbalili nás a odvezli do Konviktské. Tam jsme přežili noc, byli jsme po skupinách v prázdné místnosti, museli jsme stát obličejem ke zdi. Postupně probíhaly výslechy a perlustrace. A při té příležitosti zjistili, že nemám v občanském průkazu razítko, že jsem zaměstnán. Tím pádem jsem byl příživník,” líčí pamětník, který do té doby fotil pro divadlo Karlín a různé časopisy a byl, jak říká, “na volné noze”.

Jako “příživník” mohl být souzen, a tak si musel rychle najít zaměstnání. Přijali ho na místo designéra do družstva vyrábějícího kosmetiku, navrhoval tu obaly výrobků. Později učinil sice krátkou, ale dost formující zkušenost s politickým aparátem, když nastoupil jako fotograf k pražskému primátorovi. “Bylo to poprvé, kdy jsem se naživo střetl s ‚živými komunisty’, abych tak řekl – a s bojem straníků mezi sebou. Samozřejmě jsem z toho byl na nervy, byly to šílené poznatky, takže mi z toho bylo špatně.” Díky této zkušenosti si ujasnil, co v životě nechce, a znovu si podle svých slov uvědomil důležitost nezávislosti. “Obrátil jsem se na otce, ač jsme tehdy moc nekomunikovali, a on mi jako právník pomohl sepsat dopis, že ‚ze zdravotních důvodů’ odcházím.”

 

Studentem Anny Fárové

Pracoval pak jako fotograf Chemického ústavu Akademie věd a v šestadvaceti letech se znovu stal studentem – po několika neúspěšných pokusech se mu podařilo dostat na FAMU. Tam se fotografická specializace právě přetvářela v samostatnou katedru fotografie. Její šéf Ján Šmok si byl do jisté míry schopen udržet i kantory, kteří byli “na indexu”, takže v roce 1974 se podle Šimánka normalizace ještě příliš nepromítla do zdejší atmosféry. Dějiny umění tu učil historik architektury Václav Mencl a teorii fotografie historička umění Anna Fárová. Ta sice v roce 1976 ze školy odešla, na studenty ale stihla nesmazatelným způsobem zapůsobit. “Spolužák Pavel Hudec měl domek v Braníku a tam se dělaly večery s Annou Fárovou. Studenti se sešli a povídalo se o fotografii. Annetta byla neuvěřitelná, protože člověk díky ní začal chápat smysl. To nebyla historie fotografie – kdy kdo co udělal – tam šlo o proces myšlení a cíle toho kterého autora. A vždycky to bylo velmi přátelské vyprávění.”

Fárovou blíže poznal v době, kdy podepsala Chartu 77 a již nepůsobila na FAMU. Jeho a spolužačku Irenu Stehli totiž přizvala k třídění fotografické pozůstalosti po Josefu Sudkovi. “Bylo to intenzivní, vždycky když jsme skončili s archivací Sudka, dali jsme si víno a povídali jsme. O fotce. A bylo zajímavé poznat tu Sudkovu práci, jeho čistotu a svobodu – protože ani on se nikam necpal.”

Status studenta umělecké školy Šimánkovi umožňoval znovu být “na volné noze” a živit se zakázkami, které mu schvalovala a proplácela komise Fondu výtvarných umělců. Od roku 1974 měl s kolegou Janem Malým fotografický ateliér. Ve volném čase tehdy vyrážel fotit zejména starý Žižkov, který hrozil zmizet pod komunisty plánovanou panelovou výstavbou.

“Začal jsem fotit v domech. To už byla barva, to už byl posun od dokumentu slohu k silně výtvarnému projevu, vyloženě jsem se soustředil na detail a v podstatě to byly reprodukce. Poněvadž v prvním momentu jsem si říkal, že by bylo úžasné ty zdi vyříznout a celé je někam přetransportovat,” popisuje vznik cyklu Ticho, ve kterém nafotil zdi opuštěných žižkovských bytů. Fotil je “do šuplíku”, z vnitřní potřeby. A byť říká, že v tom nebyla žádná filozofie a že o zdi “prostě zakopl a fascinovaly ho”, přestavbu Žižkova, kdy se odstřelovaly staré domy a vznikala pustina, již stavitelé postupně zaplňovali nevzhlednými paneláky, už tehdy nahlížel jako úpadek kultury. Asanaci Žižkova naštěstí brzdila svažitost terénu a definitivně ji pak zastavila sametová revoluce.

 

Vymetli holubince a instalovali výstavu dvacetiletí

V době, kdy v roce 1979 dostudoval FAMU, začaly výstavy skupiny 9 a později 9&9 ve foyer Činoherního klubu. Absolventi FAMU a několik dalších fotografů tu vystavovali své práce pod neformálním vedením Anny Fárové, která po podpisu Charty upadla u režimu v nemilost. “Mirek Pokorný fotil pro Činoherní klub a oslovil nás s tím, že zajde za Annou Fárovou a zeptá se jí, jestli by s námi nechtěla dělat výstavy. Že by to v tom Činoherním klubu bylo možné. Annetta na to přistoupila, byla překvapená, že jsme ochotní se k ní hlásit.”

Spolupráce v Činoherním klubu skupinu formovala a v roce 1981 vyústila v legendární výstavní počin v bývalém klášteře v Plasích. Více než dvacet autorů tu vystavilo 1107 fotografií, nikdo však nebyl pod svým dílem podepsán – spíše než o autorství šlo o souznění celé jedné fotografické generace. Dušan Šimánek vzpomíná na skvělou atmosféru, v níž autoři týden připravovali společnou instalaci. “Ta spolupráce a to setkání se ani nedají popsat, ale bylo to neuvěřitelné, protože všichni skutečně dělali na jedné věci a každý byl ochoten každému pomoct.”

Vedoucí rekonstrukce plaského kláštera Josef Juha nabídl mladým umělcům svůj dům, spali tam ve spacácích na zemi. Úchvatný prostor klášterní “sýpky”, bývalý cisterciácký refektář, byl zanesený holubím trusem – museli vše vyčistit, připravit, vyrobit panely, nazvětšovat fotografie. Materiál nakupovali z vlastních peněz, z velké části vše financovala Anna Fárová, která také na vernisáž pozvala své přátele z Francie. Přijel Henri Cartier-Bresson, Marc Ribaud a další lidé – pro mladé autory to bylo překvapení a krásný dárek od velké dámy československé fotografie, jejíž jméno však v souvislosti s výstavou oficiálně nesmělo padnout.

 

Věděl, že dál nesmí

V 80. letech Dušan Šimánek dál pracoval ve svém fotografickém ateliéru. Kromě Činoherního klubu vystavoval jen mimo Prahu, vernisáž jeho výstavy v roce 1988 v Opavě bedlivě sledovala Státní bezpečnost. Učinil také drobnou zkušenost s prací v cizině, jak ale říká, věděl, že “dál už nesmí”, že režim by po něm na oplátku něco chtěl, vyptával by se, žádal by úlitbu. “Podobná nebezpečí hrozila, to jsme věděli, a tím pádem jsme se vyhýbali tomu, aby na nás cokoliv měli – na základě našich tužeb, které jsme si mohli odříct.”

Během listopadové revoluce tiskl plakáty, pomáhal s praktickými věcmi spíše než focením – podobně jako v roce 1968. Po změně režimu zakládal Asociaci československých fotografů; chtěl této profesi poskytnout systém autorské ochrany s právním krytím, jaký fungoval na Západě. Dušan Šimánek dál fotografuje, jedním z jeho posledních projektů je Herbář pro 22. století, cyklus fotografií umělých květin z pražské tržnice Sapa.