Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Šilhanová (* 1931)

• narodila se 22. srpna 1931 v Praze

• zažila nálety na Prahu

• účastnila se bojů na barikádách během Pražského povstání

• pomohla německé kamarádce zařazené do poválečného odsunu

• vychovala syna a dceru

• žije v Karlových Varech

Helena Šilhanová, rozená Mottlová, se narodila 22. srpna 1931 v Praze. Tatínek pracoval jako poštovní úředník a maminka se starala o domácnost. Měla sestru dvojče a dva starší bratry.

Vypadali jsme jako sloni

Když nastoupila do první třídy, obsadili republiku Němci. „Dřív než písmenka jsme se učili nasazovat plynovou masku. To byl pro nás dost traumatický zážitek, protože ta maska měla takový dlouhý chobot a na konci filtr. Vypadali jsme jako sloni.“ Na začátku války přišel málem o život bratr pamětnice, když vběhl pod kola jednoho z okupantských vozů. Naštěstí ho německý důstojník ihned odvezl do nemocnice. „Pak k nám chodil a nosil bratrovi čokolády. Říkal, že má doma děti, a bylo by mu líto, kdyby se jim něco stalo... Všichni Němci nebyli zlí.“

Chleba na zámek

Rodina žila za války velmi skromně. Bydleli v dvoupokojovém bytě, který měl kuchyň a pokoj, děti spaly v posteli po dvou. Jednou za týden rodiče připravili necky, ohřáli vodu a celá rodina se v nich postupně vykoupala. Jídla měli málo, kupovalo se na přídělové lístky. Přestože tatínek pracoval jako státní zaměstnanec a dostával pravidelný plat, nemohli si dovolit kupovat jídlo na černém trhu, protože bylo velmi drahé. Příbuzné na vesnici, od kterých by si vozili zásoby, neměli. Bratři stále trpěli hladem, proto maminka zamykala chleba a vydávala jim jen malé krajíčky. Namazaný chleba byl pro Helenu a její sourozence svátkem. „Housky nebo mazaný chleby, to neexistovalo. Když jsme měli namazanej chleba, tak třeba s povidlama, a to bylo už něco, že nebyl suchej.“ Jednou za měsíc, po výplatě, koupili s tatínkem housky a párky. Na tuto radostnou událost se těšili celý měsíc.

Babičko, dej nám korunku

V neděli navštěvovali kostel a pak se celá široká rodina sešla u babičky. Dospělí, včetně sedmdesátileté babičky s obrovským černým kloboukem na hlavě, hráli karty o malé peníze. „Děti žadonily: ‚Babičko, dej nám korunku na kino.‘ A babička otevřela velkou černou peněženku, z té nám každému dala korunu a my všichni jsme za tu korunu v neděli chodili do kina.“ Aby to holčičkám slušelo, rodiče jim pletli šaty. „Maminka dokonce naučila plést i tatínka, aby jí pomáhal. Byla na ruční práce šikovná, vyšila nám na šaty ještě kytičky a byly jsme jako panenky.“

Helena Šilhanová chodila s rodiči ráda do parků, které ale vypadaly jinak než dnes. „Byly tam židličky, na nich posedávali starší lidi, chodil hlídač a vybíral peníze. Lidi si museli zaplatit za to, že seděli na lavičce.“ Dětská hřiště také střežil hlídač a platilo se vstupné.

Aktovka z papíru

Důležitou roli plnily za války dobročinné spolky. Vícečlenným rodinám vypomáhaly s oblečením pro děti. Fungovaly i jako dnešní družiny, děti se tam učily plést, navlékat korálky, vyšívat, malovat, hrály vybíjenou nebo bruslily. „Brusle se přidělávaly na boty kličkou, v zimě se polilo hřiště a tam jsme se naučili bruslit.“ Helena Šilhanová vzpomíná na své školní vybavení, první aktovku, která nebyla z kůže, ale z tvrdého papíru, dřevěné penály, kalamáře s inkoustem. „Kluci, když se chtěli holkám pomstít, tak jim namáčeli do kalamáře vlasy.“ Ve škole museli sedět vzpřímeně s rukama za zády.

Malinká letadýlka

Nejhorším válečným zážitkem bylo pro pamětnici první bombardování. „My jsme nevěděli, že budou bombardovat. Lítaly malinký letadýlka, my jsme se na ně dívali, a najednou začaly lítat bomby.“ Později nálety ohlašovalo houkání sirén. „Ke konci války jsem byla už tak vynervovaná, že jsem spala oblečená a v botách, protože jsem nebyla schopná si je zašněrovat. Když začaly houkat sirény, utíkali jsme do sklepa a tam jsme seděli, dokud to nepřešlo.“

Nechoďte nikam, ať nic nevidíte

Na konci války bylo pamětnici čtrnáct let a pomáhala stavět barikády. „To se vytrhávaly dlažební kostky nebo se nosily starý skříně, v každý ulici se dělaly zátarasy, aby ten tank tam nemohl projet. Pořád se střílelo.“ Hluboce ji zasáhlo chování Čechů k obyčejným Němcům. Objevily se samozvané revoluční gardy, jejichž příslušníci věšeli Němce na lampy, polévali je benzinem, bili je a zabíjeli. „Náš tatínek říkal: ‚Nechoďte nikam, ať nic nevidíte.‘“

Peníze v zavinovačce

Po skončení války se rodina přestěhovala do České Lípy. V pohraničí probíhal poválečný odsun Němců a tatínek nastoupil jako vedoucí pošty místo Němky, kterou zařadili do odsunu. Její dceři, která byla jen o pár let starší než pamětnice, se narodilo dítě. „Já jsem se s ní spřátelila a bylo mi jí líto. Musela do sběrného tábora s čerstvě narozeným děťátkem a neměla vůbec nic. Pomohla jsem jí do tábora pronést peníze, které měla schované za obrazem. Peníze jsme ukryly do zavinovačky pod miminko. Kdyby mě tenkrát chytili, tak nevím, co by se mnou bylo. Ale měla tam alespoň něco do začátku.“

Po tatínkově smrti v roce 1949 se s maminkou a sourozenci odstěhovala do Karlových Varů, kde žije dodnes. Na taneční návštěvě se seznámila se svým budoucím manželem a narodil se jim syn a dcera. Nejdůležitější v životě je pro Helenu Šilhanovou spokojená rodina. „Pokud děti vychováváte s láskou, to, co jste do nich vložili, poznáte na stará kolena.“