Helena Šilhanová

„No samozřejmě, bylo to hrozně nebezpečný, nesmělo se to. Češi byli tenkrát dost na ně vysazený, šestiletá válka, některý lidi zkusili... Mně jí bylo líto, toho miminka mi bylo líto, chtěla jsem jí vyhovět. Tak jsem skutečně ten obraz našla, ty peníze, marky, tam byly. Teď jsem si říkala: ,Půjdu ji navštívit, uvidím, jak to dopadne.‘ Vzala jsem ty peníze a šla jsem zase do toho tábora. A voni: ,Co tady zase děláš?‘ A já: ,Jdu zase na návštěvu.‘ ‚A víš, že se sem nesmí?‘ ‚No, já vím, já se jdu podívat na miminko.‘ Sešla jsem se s tou paní a ty peníze jsem jí přinesla. Přišla samozřejmě s miminkem, marky se daly do povijánku pod miminko. Tak měla do začátku, do toho Německa, aspoň nějakou korunu. To byl takový můj dívčí zážitek, že nebyli všichni Němci zlí.“

„Nejhorší bylo, když jsme zažili první bombardování. My jsme nevěděli, že budou bombardovat. Lítaly malinký letadýlka, my jsme se na ně dívali a najednou začaly lítat bomby. Museli jsme chodit do sklepa, baráky se zbouraly a lidi ve sklepě zůstali, nezabilo je to. To bylo už ke konci války. Já jsem byla už tak vynervovaná, že jsem spala oblečená a v botech, protože jsem nebyla schopná si je zašněrovat. Utíkali jsme do sklepa a tam jsme seděli, až to přešlo.“