Zora Sigalová

„V Končenicích je zvláštní škola, oni mají jednu třídu od páté do osmé (v Chorvatsku má ZŠ jen osm tříd) českou a jednu od páté do osmé chorvatskou. Já jsem učila jednu i druhou, jednu hodinu česky, druhou chorvatsky, tu stejnou látku. Proto jsem já říkala: v Končenici vždycky vládlo bratrství a jednota. Tam se nehádali mezi sebou. A byli tam pravoslavci (pravoslavní Srbové), byli tam Chorvati, Zágorci (Zagorje, kraj na hranicích se Slovinskem) – to je Stražanac a Dioš (menší vesnice patřící pod Končenice) – a Češi – Končenice, Otkopi a Brestov (Daruvarski Brestovac, také patří pod Končenice). Ale mezi nima nebylo, že by nějak nevražili na sebe. A nic jim nepřekáželo, ty chorvatské děti se vedle těch našich dětí naučily česky. Takže mě jeden spletl v Záhřebě, šel tam na nějakou řemeslnickou školu, se mi zdá, Marijan se jmenoval. To je hezky roků. Ještě se čtyřma klukama, to byli jeho kamarádi. Najednou přichází, potkáváme se a on na mě: ‚Dobrej den, soudružko.‘ Tak říkali někdy. Já říkám: ‚Dobrej den. Jak se máte?‘ Já si myslím: Bože drahej, chodil on do české třídy, nebo ne? On chodil do chorvatské třídy a chtěl se pochlubit před klukama, že umí česky. Mě to těšilo, mně to bylo milý. To bylo někdy (dříve). To je před takovými třiceti roky.“

„Když začala tahle domovinská válka (válka v Jugoslávii), jak říkají, tak nás Československo, tenkrát ještě bylo, pozvalo, abychom přišli jako hosté, ne jako utečenci, ale jako hosté do Čech. Najednou 7. 9. přišlo to, že můžeme jít, a 13. už pro nás přijeli. Od toho, jak tu házeli ty granáty, to byl člověk blbej. A měli jsme rodičovskou schůzi a teď: ‚Kdo půjde z učitelů?‘ A rodiče na mě: ‚Soudružko, běžte vy, vás děti mají rády, my vás máme rádi, budeme jistější, když vy půjdete s nimi.‘ Tak nic, tak jsem si řekla, že jdu. A doma mně zas vynadali: ‚Tebe se netýká, co tady bude s námi, ty hlavně že jdeš!‘ Šli jsme do Seče a byli jsme tam čtyři a půl měsíce. A když se mě ptaly děti, kdy půjdeme domů: ‚Za čtrnáct dní.‘ Prošlo čtrnáct dní a já zase: ‚Za čtrnáct dní.‘ Potom mi řekli učitelé z Čech, ti přednášeli tělocvik našim dětem, ale jenom tělocvik, ostatní předměty jsme měli my, zase ale česky, učili jsme. Já jsem na tom mém pavilonu, D jsem měla, já jsem ho nazvala dřevěno-skleněný zámeček, to byla montážní (hala). Já jsem tam byla učitelka, máma, táta, teta, frizér (kadeřník), pradlena, všechno. Všechno jsem tam byla u nich. A sama jsem na ně byla a měla jsem děcka od pět a půl roků do osmnácti roků. Ale poslouchali všichni, kolegu nechtěli poslechnout. Ale když jsem já jim řekla v neděli: ‚Tak a teď hezky se oblíkněte, zamknout pokoje a jdeme na procházku.‘ Vyšli jsme ve tři hodiny odpoledne, nebo ve dvě, protože byla zima, obešli jsme celou Seč, zjistili jsme, že tam je malá hydroelektrárna, zjistili jsme, že tam je ještě několik táborů, a vrátili jsme se v půl sedmé a neřekli ani A. A kolegovi řekli: ‚Ma, nepůjdeme.‘ To mě museli poslechnout. Ale bylo, bylo ošklivo... Na mém pavilonu nebylo, aby oni brečeli, jako co bylo jinde. Tady byla válka, ale já jsem nedovolila, aby oni – když zazvonil telefon, nejdřív já. A jestli řekli, že se tady něco stalo, ne, ne. To mu neřeknu. To dítěti neřeknu. Protože mu psychu (psychiku) zničíme. Kvůli tomu odešli, aby jim zůstala psycha zdravá. A potom, když mi řekli kolegové: ‚Co jestli vy tady budete do Velikonoc?‘ Tak jsem to otočila a řekla dětem: ‚Za měsíc my jdeme. Pak tady už začalo být trošinku ticho, někdy 21. 1. v 1992 nás přiznali (uznání samostatnosti Chorvatska 15. 1. 1992). A já jsem řekla: ‚Druhé půlletí my budeme doma.‘ A všichni říkali: ‚Naše soudružka to věděla. Pak jsme se vrátili sem, ale bylo ještě dost jako tak... Vím, že ještě granáty se házely.“