Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zora Sigalová (* 1938)

• narodila se 14. října 1938 ve vesnici Tešanjka v dnešní Bosně a Hercegovině

• její maminka pocházela z Unhoště, tatínek ze Sarajeva a koncem 20. let v Československu studoval

• po svatbě rodiče odešli do Bosny, kde matka s dětmi prožila druhou světovou válku, otec pracoval v Záhřebu

• v roce 1946 odjela matka s dětmi do Československa za příbuznými

• v roce 1950 se vrátili do Jugoslávie za otcem, který pracoval v Daruvaru

• studovala na pedagogické fakultě v Sarajevu

• v roce 1960 začala učit na České základní škole J. Růžičky v Končenicích

• za války v Jugoslávii v 90. letech pobývala s žáky v Seči v Česku

• vždy se účastnila menšinových akcí, vedla folklorní kroužek, hraje divadlo a stará se o besední knihovnu v Daruvaru

Rodina a dětství v Bosně

Zora Sigalová se narodila 14. října 1938 ve vesnici Tešanjka u Doboje v dnešní Bosně a Hercegovině, od roku 1950 ale žije v chorvatském Daruvaru. Je třetí za čtyř sourozenců, její dva starší bratři, Branko a Zdravko, již zemřeli, sestra Věra žije také v Daruvaru.

Maminka Blaženka Horešovská pocházela z Unhoště u Prahy, její rodina tam vlastnila hospodu U Slovana a někteří příbuzní žili i v Praze. Na sokolském výletě do Nouzova se seznámila s Velimirem Sigalem, který pocházel ze Sarajeva, národností byl ale Chorvat. Byl také členem Sokola a v Praze studoval techniku. Uměl několik jazyků, mezi nimi i češtinu a esperanto. Scházeli se potom v Praze a po několika letech odešli zpět do Velimirovy rodné Bosny. Zora Sigalová vzpomíná, že si rodiče vždycky dělali legraci z toho, že měli celý život nouzi, protože se seznámili v Nouzově. Byli spolu nakonec šťastně jedenapadesát let, z toho ale osm let v odloučení („byli oddvojení“).

V dětství během druhé světové války žila pamětnice s matkou a sourozenci ve vesnici Tešanjka u Doboje. Jejich otec pracoval na železnici v Záhřebu. Zora Sigalová říká, že své jméno dostala podle toho, že se narodila, když svítalo. „Narodila jsem se na slámě, jak se říká. Porodní bába mi byla mohamedánka. On se jmenoval Ibro Vošanović a jí jsme říkali Ibrinica, ale byla snad Fatima. A tak jsem dostala třetí babičku, to je tam u muslimánů zvykem, komu je u porodu, to jí je jako vnouče. Tak jsem říkala, já mám tři babičky! Ne dvě jako ostatní. A ta se za mě modlila. Já jsem se dokonce měla vdát za jednoho jejího syna, on potom s tátou, s tím Ibrem, přijel sem k nám do Daruvaru, ale když viděl, že končím osmou třídu a jdu dál do gymnázia, sešlo ze všeho.“

Na život v Bosně si příliš nevzpomíná, protože byla malá. Jako děti hlídaly krávy, hrály špačka a měly psa Nera. Jejich dům stál téměř na samotě a Zora Sigalová si vzpomíná, jak na sebe muži křičeli z jednoho kopce na druhý, „to jim byl jako telefon“. Maminka je česky neučila, nemyslela si, že by to v Bosně, kde žili, bylo potřeba. Tam začala pamětnice chodit i do první třídy. Jako malí válku příliš nevnímali. „My jsme si hráli, nám nepřekáželo, že granáty lítaly přes barák. A že jeden den tam byli partyzáni, druhý den ustaša a třetí domobrana. My jsme byli malí a nerozuměli tomu všemu.“ Vzpomíná si ale, že se někdy kvůli střelbě museli schovávat ve sklepě a někdy létaly kulky i skrz dům. Slýchali i vyprávění o vojácích čerkézech, kteří prý brali všechno, na co přišli.

V Československu

Po válce začala matčina maminka, babička Zory Sigalové, hledat v Československu rodinu Sigalových přes Červený kříž, protože o nich neměla žádné zprávy. V roce 1946 odjela paní Blaženka s dětmi do Československa. Odjížděla vlakem „bez voznog reda“ (bez jízdního řádu, mimořádně vypravený vlak), který byl vypraven z Daruvaru přímo do Československa a byl určen pro rodiny reemigrantů. V roce 1946 bylo v rámci mezistátní smlouvy dohodnuto, že Češi z Jugoslávie mohou přesídlit zpět do staré vlasti, kde jim byly nabídnuty většinou domy po Němcích v sudetských oblastech. K této skupině se přidali i Sigalovi, ale jejich otec Velimir musel prozatím zůstat v Jugoslávii, protože ho do Československa nechtěli pustit.

Paní Blaženka s dětmi přijela za svými příbuznými, kteří tehdy žili v Praze. Její matka bydlela v Košířích a bratr měl hospodu U Zeleného stromu na Klamovce. Zora Sigalová si vzpomíná, že jim v Československu nic nechybělo a byl to velký rozdíl oproti bosenské vesnici, kde předtím žili. Ani ona, ani její sourozenci neuměli česky, když přijeli, ale brzy se to naučili, a naopak zapomněli chorvatštinu. Chodili v Košířích do školy. Malá Zora se jako žačka ve druhé třídě účastnila posledního Všesokolského sletu v roce 1948, pamatuje si, že pršelo, byli celí mokří a cvičili na říkanku o koťátku: „Vemte si mě do klína, tam se hezky usíná.“ K tomu hned dodává, že cvičila i na poslední spartakiádě v roce 1990 (měla to být VII. československá spartakiáda, po sametové revoluci byla ale část akcí zrušena a chystaná „spartakiáda“ nakonec proběhla jako Pražské sportovní hry). Až do roku 1948 se k nim prý všichni chovali hezky, potom se to obrátilo a měli problémy i ve škole, protože byli z Jugoslávie.

Matka pamětnice si s otcem dopisovala chorvatsky, aby si to děti prý nemohly přečíst. Nemohl přijet za rodinou do Prahy, a aby děti nepřišly o tátu, rozhodla se paní Blaženka v roce 1950 pro návrat do Jugoslávie. Zřejmě také věděla, že je to jedna z posledních možností odjet za hranice. Povedlo se jim to díky tomu, že se jí podařilo získat zpět jugoslávské občanství („příslušnost“), které měla po svatbě. Zora Sigalová si vzpomíná, že až k hranicím byl vlak téměř plný, ale přes hranice jeli sami.

Padesátá léta v Jugoslávii

Vrátili se do Daruvaru v dnešním Chorvatsku, kde v té době pracoval v místním průmyslovém podniku Dalit otec Velimir. Později učil techniku na Pedagogické akademii v nedalekém Pakraci a v autoškole. Pro děti byl téměř „neznámá osoba“, už si ho nepamatovaly a navíc zapomněly chorvatštinu. Brzy si ale v novém prostředí zvykly. Pamětnice začala chodit do České základní školy J. A. Komenského v Daruvaru do čtvrté třídy a byla první generací, která chodila na ZŠ osm let. Vzpomíná si, že začátkem padesátých let byla v Daruvaru bída, dostávali příděly jídla na poukazy („lístky a točkice“) a z obědů, které přinášel otec z práce, matka připravila jídlo pro celou rodinu.

Po osmiletce se Zora Sigalová zapsala na gymnázium v Daruvaru, kde bylo právě založeno české oddělení – třída. To znamenalo, že všechny humanitně zaměřené předměty měli v češtině a samozřejmě měli i hodiny českého jazyka a literatury. Jejich učitelé tedy museli být schopni česky učit, většinou pocházeli z českých komunit v Jugoslávii a často prošli Pedagogickou akademií v Pakraci, kde se také vyučovala čeština. Po gymnáziu chtěla jít pamětnice studovat a její otec jí to dovolil pod podmínkou, že půjde do Sarajeva, kde i on předtím studoval a kde žila celá jeho rodina. Zora Sigalová si vybrala obor chemie a matematika na Vyšší pedagogické škole („Vyšpiš“, jak říkali). „Kdo si co přeje být, ať za tím jde. Ať skončí to, co chce. Protože potom bude mít větší chuť do práce. Jestli skončí to, co se mu nelíbí, nikdy z něho nebude dobrý doktor ani učitel, jestli nemá lásku k dětem a jestli dětem nerozumí.“ V Sarajevu studovala v letech 1958–1960. „V Sarajevě se nemůžeš ztratit, skoro prostředkem teče Miljacka, a kamkoliv odejdeš, vždycky se k ní vrátíš. Sarajevo je jinak hezké město. Líbilo se mi tam.“ Bydlela u tety a vzpomíná na své učitele i spolužáky, se kterými si dobře rozuměla. Říkali jí prý bosenská Češka a každou přestávku si například ve třídě zpívali. Setkala se tam také s Čechy a zapojila se i se sestrou, která tam přišla také studovat, do činnosti místní české besedy.

Práce a žáci

V roce 1960 začala učit („přednášet“) chemii a matematiku, a pokud bylo potřeba, tak i další předměty včetně češtiny, na České základní škole Josefa Růžičky v Končenicích (Končanica, asi osm kilometrů od Daruvaru). Byla i třídní učitelkou na druhém stupni a učila v českých i chorvatských třídách (škola má na druhém stupni v každém ročníku dvě jazykově odlišné třídy a žáci mají celé vyučování buď v češtině, nebo v chorvatštině). I v českých třídách ale žáci měli pouze chorvatské učebnice, české se pro některé předměty začaly vydávat až v devadesátých letech. V českých třídách se však muselo učit česky, a proto Zora Sigalová žákům vlastně celé učebnice překládala. Pro svoji potřebu měla učebnice dovezené z Československa a z nich se učila, jak se co řekne (chemické názvosloví, matematické a fyzikální výrazy a další). Žáci si zápis do sešitu museli vést česky a česky byli i zkoušeni. Taková by měla být pravidla v českých školách. Žáci ale dříve česky mluvili rádi, české děti mezi sebou nemluvily chorvatsky a i po chorvatských žácích chtěly, ať se učí česky, když žijí v české vesnici, kterou Končenice byly a snad ještě jsou. Pamětnice ale přiznává, že se to v posledních letech změnilo, teď do českých tříd na druhý stupeň chodí málo žáků a většinou mezi sebou mluví chorvatsky. „Co by jim ta čeština měla překážet?“ uvažuje Zora Sigalová nad tím, proč se zájem o češtinu v posledních letech snižuje.

Když začala učit, měla ve třídě až devětačtyřicet žáků, ale jak říká, brzy si s nimi dokázala poradit. Mluví o tom, že v Končenicích bylo její první i poslední pracovní místo, učila tam třiačtyřicet let až do odchodu do důchodu v roce 2003. „Předtím byli žáci poslušní, dobře, musí být darebáci, nemůžou být všichni dobrý, ale teď jsou jinačí. A mám dojem, že je mobitely („mobily“) pokazily. Že si z první lavice do poslední dopisují a neposlouchají, co se dělá, to nebylo někdy („dřív“). Ty generace, co jsem vyvedla, nemůžu si na ně postěžovat.“

S žáky jezdila i na výlety, někdy i do Československa, a na pobyty k moři. Škola má totiž na ostrově Pašman u města Tkon pozemek a na něm koncem šedesátých let postavila „zotavovnu“, kam žáci mohli jezdit na školy v přírodě. Zora Sigalová vedla v Končenicích i český a chorvatský folklorní soubor, divadelní kroužek a byla také členkou české besedy. „Vedla jsem folklorní skupinu, divadelní skupinu, do výboru mě volali. A to jsem se smála, že když byli ve výboru samí mužský, tak kleli, a když jsem já byla na schůzi, tak byli zticha.“ Ve škole vedla i kroužek tzv. průzkumníků. Tam se děti učily například o přírodě, topografii, signály nebo vázat uzly a chodily na vycházky po okolí. Průzkumníci také připravovali programy a besídky pro rodiče.

Když pracovala v Končenicích, každý rok jezdila se skupinou místních českých učitelů na poznávací zájezdy („aktivy“) do Československa a později do České republiky. Někdy se tam setkávali se svými bývalými žáky, kteří tam odešli studovat na vysoké školy, hlavně začátkem sedmdesátých let. S cestováním do Československa z Jugoslávie neměli problémy. Příbuzní z Prahy to měli samozřejmě mnohem složitější.

Válka v Jugoslávii v devadesátých letech

V polovině září roku 1991, když začala válka v Jugoslávii a bylo ostřelováno i Daruvarsko, představitelé československé vlády a Svaz Čechů a Slováků v Daruvaru domluvili přesun několika stovek dětí do bezpečí do Československa. V polovině září odjely první asi tři stovky žáků se svými učiteli, mezi nimiž byla i Zora Sigalová, do rekreačního centra v Seči u Chrudimi. Původně měli v Seči zůstat jen pár týdnů, do konce září, ale kvůli špatné situaci doma tam nakonec pobývali víc než čtyři měsíce, do konce ledna 1992. Zora Sigalová vzpomíná, že celý přesun („odsun“) dětí proběhl hodně narychlo. Pro děti i rodiče to tak bylo velmi těžké, ale rodiče byli rádi, že jejich děti budou v bezpečí. V Seči měl každý učitel na starost skupinu dětí, pamětnice v ní měla děti od pěti do osmnácti let. Učitelé se o děti starali celé dny a připravovali jim program i vyučování. V Seči slavili i Vánoce. Pro učitele ani pro děti to nebylo jednoduché, neměli dostatek zpráv z domova a nevěděli, kdy se budou moci vrátit domů. „Já jsem tam byla učitelka, máma, táta, teta, frizér („kadeřník“), pradlena, všechno. Všechno jsem tam byla u nich. A sama jsem na ně byla a měla jsem děcka od pět a půl roků do osmnácti roků. Ale poslouchali všichni, kolegu nechtěli poslechnout. Ale když jsem já jim řekla v neděli: ‚Tak a teď hezky se oblíkněte, zamknout pokoje a jdeme na procházku.‘ Vyšli jsme ve tři hodiny odpoledne, nebo ve dvě, protože byla zima, obešli jsme celou Seč, zjistili jsme, že tam je malá hydroelektrárna, zjistili jsme, že tam je ještě několik táborů, a vrátili jsme se v půl sedmé a neřekli ani A. A kolegovi řekli: ‚Ma, nepůjdeme.‘ To mě museli poslechnout. Ale bylo, bylo ošklivo... Na mém pavilonu nebylo, aby oni brečeli, jako co bylo jinde. Tady byla válka, ale já jsem nedovolila, aby oni – když zazvonil telefon, nejdřív já. A jestli řekli, že se tady něco stalo, ne, ne. To mu neřeknu. To dítěti neřeknu. Protože mu psychu („psychiku“) zničíme. Kvůli tomu jsme odešli, aby jim zůstala psycha zdravá.“

Za války byla Zora Sigalová a její sestra v kontaktu s příbuznými v Sarajevu. Pokud to šlo, volali si nebo dopisovali. Příbuzným také často se sestrou posílaly balíky s jídlem nebo peníze.

Závěrem

Zora Sigalová o sobě říká, že je bosenská Češka, jak jí říkali v Sarajevu, když studovala. Se svým otcem mluvila celý život chorvatsky, s matkou česky, a tak teď mluví i se všemi svými příbuznými. Od osmé třídy je členkou České besedy Daruvar, dříve tancovala s folklorním souborem, nyní hraje divadlo a s několika dalšími ženami se stará o besední českou knihovnu Franty Buriana.