Irina Scherbakova Ирина Щербакова

„Tehdy začaly různé změny, perestrojka. Už jsem znala různé lidi, nebo o mně něco slyšeli. Zúčastnila jsem se první zakládající konference Memorialu. Nejdřív byla přípravná konference na konci roku 1988, pak zakládající konference v roce 1989. A znala jsem samozřejmě lidi, takzvané „předáky perestrojky“ od Jurije Karjakina po Aleše Adamoviče - všichni byli přáteli mého otce. I on se do těchto procesů významně zapojil. Otec, matka, my všichni, byla to pro nás naprosto fantastická doba a rodiče s námi samozřejmě chodili na všechny ty obrovské moskevské demonstrace. Já a moje malá dcerka, které byly dva roky, jsme seděly manželovi na ramenou a s tím šla do života. No, a když se Memorial začal formalizovat do podoby organizace, tak jsem se do toho procesu nechala vtáhnout. Takže v jistém smyslu byla moje zkušenost docela vzácná, prestože Arsenij Roginskij, který se stal předsedou Memorialu a který také sehrál v mém životě docela velkou roli, také zaznamenával příběhy bývalých vězňů gulagu. Ale to byly spíše sběrné archivy. Moje zkušenost s orální historií byla svým způsobem jedinečná. Byl jsem první, kdo to dělal takhle cíleně, po mnoho let. Nedávno na to v jednom rozhovoru vzpomínal i Oleg Orlov. Že když Memoriál začal, tak se sešli v nějakém sklepě a já jim vyprávěla, co si ti lidé pamatují, jak si to pamatují a jak to vyprávějí."

„Ano, proto se stalo, že Souostroví Gulag, doslova první výtisky, které vyšly, byly na velmi tenkém papíře, téměř průhledném. A já jsem byla čerstvá matka, kojila jsem. Bylo to na samém začátku zimy roku 1973. Maminka mi tu knihu dala - já jsem velmi rychlý čtenář a tehdy jsem četla hodně - každopádně mi ji maminka dala na čtyřiadvacet hodin a já ji přečetla velmi rychle. Váže se k ní jedna veselá historka, ale nemám čas ji vyprávět. Každopádně jsem si uvědomila, že mě to zajímá, ale že od babiččiných kamarádek, které přežily gulag, jsem občas slyšela něco jiného. Zajímá mě to, a že mě to takhle zajímalo, nutilo mě to ptát se lidí a mluvit s nimi. A pak jsem četla ještě nějaké takové knihy, nebyla to přímo orální historie, ale byla to třena kniha rakouské novinářky Maxi Wanderové, která zaznamenávala příběhy žen a jejich osudů. A říkala jsem si, že to je něco, co bych opravdu měla udělat, alespoň s těmi babičkami, které znám. A které podle mě samy memoáry nepíšou, i když později mimochodem začaly psát memoáry. Ale jak bych to zaznamenala, to mi nebylo jasné. Vlastně jsem tak od Solženicyna dostala dar, nepřímý dar. Bylo to na samém konci, myslím, že to bylo v roce 1979, a Alžběta Marksteinová mi dala nebo přinesla nahrávadlo Philips, bílý Philips, je teď v muzeu na výstavě. A jakmile jsem ho měla v ruce, znamenalo to pro mě svobodu. A začala jsem s tímhle Philipsem nahrávat. Deset let, vlastně až do perestrojky, jsem s ním obcházela lidi. Někdy jsem několik měsíců neměla čas, protože to byl sovětský život a měla jsem děti. Samozřejmě jsem musela vydělávat peníze: vydělávala jsem si překládáním, vydělávala jsem si tlumočením a vydělávala jsem si výukou. Tak jako všichni žili v sovětské době."