PhDr. Aikaterini Franc Sgourdeou

„Ta situace (po roce 1968) se stala složitou i z hlediska cestování do Řecka. Musela jsem mít povolení odtud, abych mohla vycestovat, zároveň jsem také musela mít pozvání z Řecka. Přestože jsem byla držitelkou řeckého pasu. Ale do Řecka jsem musela jezdit. Měla jsem tam kamarády a přátele. Musela jsem se tam starat o hodně věcí. Bylo to také komplikované tím, že můj bratr kapitán byl těžce raněn na lodi a v té době žil v Argentině. Jeho manželka byla Řekyní z Argentiny. A já to měla komplikované tím, že jsem tam neměla žádného přímého příbuzného, ani dědečka, ani babičku. Tak jsme s manželem vymýšleli různé věci. Řečtí horolezci mě i děti například pozvali do Řecka za manželem, který tam byl s horolezci na kongresu. Nebo druhá varianta byla, že já jsem se dostala do Řecka a potom jsem zvala manžela a děti, aby za mnou přijeli. Zvala jsem je jako Řekyně. A bylo to takové složité. Potom jsme také museli dokazovat, že v Řecku máme s kým žít, že i finanční zabezpečení tam máme. Já jsem tam měla příjmy z podnájmu, tak jsem to mohla prokázat. My cestovali každý rok, manžel mně ale potom říkal, že to po něm každý rok chtít nemám, že dostane infarkt, když bude muset vymýšlet pořád nové varianty pozvání. Já jsem tady chvíli pracovala v Mikulčicích na vykopávkách, pak mě zaměstnali jako domácí dělnici. Bylo ironií, že když jsem chtěla do Řecka, tak jsem musela tady podepsat papíry, že se v Řecku nebudu setkávat s žádnými emigranty z Československa. Takhle vypadá život, když se politika takto zamotá.“

„Domnívám se, že udržování tradic umožňuje vázat se k nějaké oblasti. A zároveň to také udržuje kontinuitu toho národa. Je důležité i pro malé národy, zejména pro ty malé národy, jako je český i řecký, si tyto tradice uchovat. Zároveň ale nebýt nacionalistou a uchovat si také nějaké znalosti o historii v kontextu celosvětové historie.“