„Tehdy jsem to nechápala, teď už tomu rozumím… Říkala: ‚Historie…‘ Nějak nedokážu říct její slova doslovně. Je to velmi, ona říká… No, ona dávala na srozuměnou, že [historie] se může měnit, a černá se stává bílou a bílá černou. Říkala: ‚No, a co historik? Nedržíš se stranické linie, nejsi její stoupenec, takže jakou máš budoucnost? Učitel dějepisu? Nic se nemění tak jako historie.‘ Vždycky říkala, že ve škole je nejlepší být učitelem cizích jazyků, když máš půlku třídy. Jazyk je jazyk. A dějepis, no, ten je velmi… Tak nějak nás vedla k tomu, abychom opravdu vážně přemýšleli o historii a tom, že se dá vykládat různě… Vždyť jsme se učili o XX. sjezdu strany, kdy byl vyvrácen Stalinův kult osobnosti! Měli jsme doplňující volitelný předmět z dějepisu, a všichni jsme tam chodili! Naše třída chodila na nepovinný předmět z dějepisu a učitelka poskytla takové vyčerpávající informace, víc než školní osnovy.“
„Materiálně to bylo pro nás ve dvou těžké… Dobře si vzpomínám, víte co…, na ty privatizační certifikáty, které nám vydávali, a ty jsi nevěděl, kam je investovat, do jakých společností… V určitém období se nám začaly zpožďovat výplaty, v medicíně, u lékařů. A já jsem si dobře zapamatovala, že na osmého března jsem neměla peníze a nedostali jsme včas výplatu. Tak jsme šli se synem na trh a prodali jsme ty certifikáty, abychom si koupili něco k jídlu.“
„Pozvali mě, abych byla součástí velmi úzké delegace: byla tam Pinčuk, viceprezidentka Asociace psychiatrů [Iryna Jakivna Pinčuk, od roku 2023 prezidentka Asociace psychiatrů Ukrajiny], já, byl tam jeden soudruh z ministerstva zdravotnictví a rektor Ternopilského lékařského institutu. Jeli jsme do Gruzie na výměnný pobyt. A teď si to můžeš představit: rok [20]14, ještě nebylo osvobození, abych tak řekla, pořád tu máme ‚DLR‘. A já říkám: ‚Jak se tam dostanu? Já nevím!‘ – ‚No, nějak to zkuste prolomit.‘ Jedu autobusem, vyprovázejí mě syn a snacha. Je červen. Sedám na autobus, jedu do Doněcku. Vystupuji, na druhé straně sedám na vlak a jedu do Kyjeva. Odtud jsme pak letěli letadlem do Gruzie. Čtyři dny… ve Lvově. Oni to tehdy všechno nějak předvídali – pomoc pro PTSD [posttraumatickou stresovou poruchu] a dočasně vysídlené osoby. Jeli jsme do uprchlických táborů na hranice se Severní Osetií, podívat se, jak se v Gruzii poskytuje sociální pomoc, a vůbec, jaké tam byly inovace ještě za [Michaila] Saakašviliho. Poslední den sedíme na letní terase v restauraci a švagrová mi posílá esemesku: ‚Tady je strašně hlučno, je to velmi hrozné.‘ Mám slzy v očích. Říkají: ‚Tak co?‘ – ‚Já nevím co!‘ A pak přilétám do Kyjeva a sedám na vlak, abych jela do Kramatorsku. A do Doněcku – říkají: ‚V Doněcku – ne, už nepřijímají.‘ Pak Krasnoarmejsk [od roku 2016 se název města změnil na Pokrovsk], pak Kramatorsk. Přijela jsem asi ve středu nebo ve čtvrtek a v sobotu jsme s ní šly na trh do Starého Města, se švagrovou, a tam nám říkají: ‚Odešli!‘ A já říkám, soused říká: ‚Kdo odešel?‘. – ‚Tak; kolona projela Novým světem, zavolali!‘ To bylo nějak… Bylo to strašné, ale nebylo to vážné. Já jsem během těchto událostí ještě letěla do Gruzie.“
„Dne 25. ledna 2023 máme opakované ostřelování, do stejného místa.“ < „Do stejného místa, jako bylo to první?“ > „Do stejného jako poprvé, přesně do stejného. Zase se všichni shromáždili. No ano, no, nikdo nebyl [zraněn]. I když oddělení už leželo. Máme čtyřpatrovou [zřejmě je řeč o budově, kde se před prvním ostřelováním 7. listopadu 2022 nacházela psychiatrická klinika], a my jsme tady a přiletělo to sem. Pak 23. března [20]23, třetí ostřelování.“ < „Zase do stejného místa? > „Ne. Teď tady je čtyřpodlažní budova a tady vzadu – kotelna a garáže. Zasáhlo to garáže. Byla tam dvě auta. A jsou tam garáže rodinných [lékařů]. Ty byly taky zničeny. Kotelna není naše, patří KMRTS [Kramatorskmežrajteploset – podnik dodávající tepelnou energii spotřebitelům], polovinu potrubí to urvalo a plyn hořel. Ale oni to rychle udělali, všechno obnovili.“ < „A v nemocnici vyletěla okna?“ > „Ano, jistě, jistě. A střecha odlétla. Střechu dvakrát, jednou po prvním ostřelování udělali, v září, a pak po druhém ostřelování. Rok stála, protékala, potom to konečně udělali, vyčlenili peníze. A okna jsou pořád zatlučená OSB [dřevotřískové desky] a vším možným.. < „Pamatujete si své emoce? Třikrát zasáhli vaše pracoviště; jaké byly vaše první emoce, nějaká vaše myšlenka?“ > „Děsivé emoce. Poprvé to bylo v noci, ale to, jak to říct…, jsi v šoku. Asi se to nejlépe dá popsat jako šok. První ráno jsem přijela v šest hodin; zavolali, starosta volal v noci a to bylo všechno; pravda, bylo to nad ránem. Podruhé to bylo během dne, seděli jsme v práci. Takže když ve stejnou dobu do stejného místa, my jsme seděli, uslyšeli jsme hrom, ve stejný den. Tehdy 25. ledna jsme seděli v práci. A tehdy, když kotelnu – to bylo také v noci.“
Ljudmyla Sevastjanova je lékařka z Kramatorsku a vedoucí lékařka městské psychiatrické nemocnice. Narodila se v roce 1955 v Černivcích v rodině metalurga a lékařky z Doněcké oblasti. Její rodiče byli přeloženi na práci do Kramatorsku, když jí bylo dva a půl roku. V roce 1972 nastoupila na Doněcký státní lékařský institut. Od roku 1979 pracovala jako obvodní praktická lékařka. Dvakrát zažila povodeň ve Starém Městě: jako dítě v roce 1964 a v roce 1985, kdy už pracovala na poliklinice. Účastnila se komunálních voleb v roce 1998 a v roce 2002, stala se členkou městské rady. Od roku 2000 stojí v čele městské psychiatrické nemocnice v Kramatorsku, kterou Rusové od začátku totální invaze již třikrát ostřelovali. Dne 8. dubna 2022 prováděla evakuaci pacientů ze své nemocnice do Dnipru, a právě toho dne Rusové zasáhli kramatorské nádraží. V říjnu 2022 začala psychiatrická nemocnice znovu přijímat pacienty k akutní hospitalizaci v jiné budově, protože hlavní budova byla 7. září 2022 zničena cíleným ostřelováním. Nyní, v dubnu 2024, Ljudmyla Sevastjanova stále pracuje v Kramatorsku.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
