Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Sedlmajer (* 1933)

Nejdřív přijeli Sověti na koních a po nich tanky

  • narodil se 1. června 1933 v Praze

  • dětství prožil v pražských Ďáblicích

  • jako chlapec se stal svědkem osvobozování Prahy

  • po roce 1945 se rodina přestěhovala do severočeského Šluknova

  • otec v severních Čechách provozoval truhlárnu, ale po únorovém převratu o živnost přišel

  • pamětník se po vzoru otce vyučil truhlářem

  • od roku 1949 až do důchodu pracoval v nábytkářské firmě Delta

  • podílel se na vybudování fotbalového zázemí v obci Cvikov a Kunratice u Cvikova

  • v roce 2023 žil s manželkou a dcerou v Kunraticích u Cvikova

Po konci druhé světové války dostala rodina Zdeňka Sedlmajera možnost podílet se na novém osidlování československého pohraničí. Měli totiž, stejně jako tisíce dalších rodin, nahradit odsunuté německé obyvatelstvo z Československa. O odsunu se rozhodlo již na postupimské konferenci, kdy více jak dva miliony českých Němců musely opustit své domovy, které následně získávali noví osídlenci ze všech koutů Československa.

Zdeňkův otec Josef Sedlmajer byl vyhlášeným truhlářem a ve své profesi chtěl pokračovat i po válce. „V září 1945 jsme se stěhovali do Šluknova. Strýc byl starosta a zabral nám tam dům s truhlářskou dílnou. Táta měl radost, že bude pracovat ve svém a k tomu získáme velký dům. Do té doby jsme totiž bydleli v jedné malé místnosti,“ vzpomíná pamětník.

Zdeňkovi rodiče i jeho mladší sestra Růžena žili před tím na předměstí Prahy v obci Ďáblice, ta se až během šedesátých let stala součástí hlavního města Prahy. Právě zde pamětník prožil své dětství, na které má dodnes živé vzpomínky.

V Libni mívalo cvičení Hitlerjugend

Zdeněk Sedlmajer se narodil 1. června 1933 v Ďáblicích. O rok později ještě přišla na svět jeho mladší sestra Růžena. Rodina v této době bydlela v malém jednopokojovém bytě, proto malý Zdeněk trávil své dětství často u rodičů své maminky Emílie Sedlmajerové, roz. Rajnišové, a nějaký čas u nich i bydlel. Zde se stal se svými vrstevníky svědkem různých událostí, které se později zapsaly do československých dějin.

„Měl jsem před šestými narozeninami a s kamarády jsme si hráli na ulici. Najednou jsme viděli kolonu vojáků, která jela směrem na Prahu. Všichni měli stejné uniformy, helmy a jeli na motorkách. Běžel jsem domů, kde jsem se dozvěděl, že to jsou Němci,“ vzpomíná na nacistickou okupaci.

Život v Protektorátu Čechy a Morava prožil Zdeněk Sedlmajer s rodiči a malou sestrou často ve strachu a nejistotě. „Němci byli všude. Jeli jsme od příbuzných z Libně a já nechápavě koukal. Příslušníci Hitlerjugend měli zrovna cvičení a pořád u toho hajlovali,“ dodává.

Němec na poli hajloval, tak ho sovětský voják zastřelil

Začátkem května 1945 bylo již všem jasné, že je válka u konce. Adolf Hitler spáchal sebevraždu, nacistický režim se zhroutil a němečtí vojáci utíkali před postupujícími spojenci. K posledním velkým bojům došlo ještě při osvobozování Prahy. A právě na tuto dobu vzpomíná i Zdeněk Sedlmajer. Český rozhlas volal o pomoc a v Praze probíhaly ještě těžké boje. „Němci, kteří pracovali v přilehlých továrnách, utíkali pryč. Pamatuji si, jak byl u hřiště v Ďáblicích už ruský tank. Kolem něho projížděla kolona aut s prchajícími Němci. Dodnes vidím moře Němců, jak utíká přes pole pryč.“

Do posledních bojů proti německé armádě se chtěl zapojit i pamětníkův strýc se svým kamarádem. Věděli, že nad Ďáblicemi v Ládví se schovávají poslední němečtí vojáci. Rozhodli se spolu s několika dalšími muži jít území prozkoumat a na vojáky případně zaútočit. Strýcovi se ale tato akce stala osudnou, zranil ho výbuch granátu, při němž se mu hluboko do stehna dostala střepina a na následky zranění později zemřel. Jeho kamaráda, dle vyprávění pamětníka, zajali němečtí vojáci. Jeho mrtvé a zohavené tělo se pak údajně našlo pohozené u lesa.

„Jednou jsem slyšel střelbu na poli za vesnicí. Strýc Antonín mi řekl: ‚Pojď, tam se střílí. Půjdeme se tam podívat.‘ Když jsme tam přišli, našli jsme na poli mrtvého Němce. Byl to mladý kluk, mohl být o pět let starší než já. Byl to fanatik, protože začal hajlovat, a Rus na nic nečekal a zastřelil ho,“ doplňuje pamětník.

Nejdřív přijeli Sověti na koních a až pak tanky

Po osvobození Prahy se nově příchozí sovětská armáda usadila na čas v širém okolí hlavního města. Menší jednotka zůstala i v Ďáblicích, kde se malý Zdeněk začal starat o vojenské koně. Na tuto událost vzpomíná následovně: „Vidím to jako dnes. Nejdřív přijeli Sověti na koních a až pak tanky. Já koně miloval, hned jsem k nim běžel a dal jim ze studny napít a staral jsem se o ně. Důstojníci nám říkali, že musí postupovat dál. Nakonec zůstali v Ďáblicích asi 14 dnů.“

Jednu z posledních vzpomínek má pamětník i na poválečné běsnění a lynčování konfidentů, kteří sloužili nacistickému režimu. Po skončení války se místní obyvatelstvo chtělo po svém vypořádat s udavači, protože věděli o jejich činnosti za války. „Stalo se to naproti obchodu. Starou ženu ostříhali dohola a její muž šel před ní. Cestou na ně všichni řvali a fackovali je. Šokovaně jsem na ně koukal. Byli hrozně oteklí, že ani neviděli. Ten muž pak řekl: ‚Tak už nás radši zastřelte,‘ a z davu se ozvalo: ‚To by se ti líbilo… Budeš trpět, jako jsme trpěli my.‘“ líčí Zdeněk Sedlmajer.

V září 1945 se podařilo rodině získat v československém pohraničí dům i s truhlářskou dílnou pro tatínka. Rodinu čekalo náročné stěhování a začátek nové životní etapy. Otec se rozhodl obnovit svou živnost v severočeském Šluknově, a i přes těžké začátky se to nakonec podařilo.

Když jsme otevřeli truhlářskou dílnu, tak nám ji komunisti znárodnili

Otcova dílna a práce v ní malého Zdeňka zaujaly natolik, že se po jeho vzdoru rozhodl vyučit se řemeslu a převzít rodinou živnost. Veškeré plány však zhatily události z února 1948, kdy českoslovenští komunisté převzali moc v republice. Stalo se tak jen otázkou času, kdy otec o svou živnost přijde. „Táta to tenkrát i obrečel a zařekl se, že s komunisty nechce mít do smrti nic společného,“ vzpomíná pamětník.

Mladý Zdeněk se ale svého snu nevzdal a vyučil se truhlářem. Nastoupil do státního podniku Delta do pobočky, která se nacházela v Kunraticích u Cvikova, kam se nakonec i za prací přestěhoval a kde po návratu z vojny i založil rodinu.

Otec svůj slib opravdu dodržel a v polovině padesátých let dostal nabídku vstoupit nejen do KSČ, ale i do Lidových milicí. To rázně odmítl a ze severních Čech odešel zpět do Prahy, odkud pocházel. Zde se mu podařilo sehnat poměrně dobré pracovní místo. Opět pracoval jako truhlář, ale tentokrát pro barrandovské filmové ateliéry, kde zůstal až do důchodu.

Zdeněk Sedlmajer prožil v Kunraticích celý svůj život. Živé vzpomínky má i na srpen 1968, kdy do Československa dorazila vojska Varšavské smlouvy: „Vojska tady nedaleko přejely hranice a bloudily tu. Cedule byly otočené a vojáci jeli zpátky na Krompach,“ dodává pamětník.

Přelomové události roku 1989  celá pamětníkova rodina vítala. Spolu s otcem se zajímal o revoluční dění, které se odehrávalo v Praze a v blízkém okolí.  Otci přinesl pád komunistického režimu především pocit zadostiučinění.

Slavii fandím od roku 1941 nepřetržitě dodnes

Zdeněk Sedlmajer miloval celý život pražskou Slavii a fotbal obecně. Už jako osmiletý chlapec se byl poprvé, tehdy ještě na Letné, podívat na svůj budoucí milovaný klub. „Láska to byla na první pohled. Konečně jsem viděl na vlastní oči dneska už legendy jako Bicana nebo Kopeckého. Tenkrát mi bylo jasné, že jim budu fandit celý život,“ hrdě dodává pamětník, přičemž si poklepává na srdce.  

Celý život se fotbalu věnoval i aktivně. Hrál pravidelně i během vojenské služby a i po návratu často nastupoval v řadě utkání v okresních i krajských soutěžích. V této době vznikla i jeho celoživotní přezdívka „Cortina“. „Lidi mě už ani neznají jménem. Oslovují mě jen Cortina. To vzniklo tenkrát v roce 1956 na mistráku ve Varnsdorfu, kde jsem sice dával gól, ale těsně jsme prohráli. Spoluhráčům jsem tenkrát řekl: ‚Dopadli jsme jak Cortina d᾽Ampezzo.‘ Tam totiž hráli Švédové a porazili naše mužstvo 5:0 v hokeji. A od té doby mi jinak než Cortina nikdo neřekne.“

Jako jeden z mála nadšenců podporoval fotbal v československém pohraničí. Proto se ještě s několika dalšími dobrovolníky rozhodli vybudovat zázemí pro nově vzniklý fotbalový klub v Kunraticích u Cvikova. Postavili menší tribunu, šatny i střídačky. Stejně se angažoval i v sousedním Cvikově.

V roce 2023 žil Zdeněk Sedlmajer se svou manželkou a rodinou své nejmladší dcery v rodinném domě v Kunraticích u Cvikova.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj (Jiří Myroniuk )