„Maminka šla do města a paní Gesslerová seděla na chodníku před jejím barákem. Bydlela tam, jak se teď prodávají boty, tak vedle v tom baráku. Maminka šla do města a ona seděla venku, dvě kabely, a brečela. Maminka říká: ,Frau Gessler, co je? Co se stalo?‘ Ona říká: ,Mě vyhodili a s taškama tady sedím.‘ Její mladí, to byl syn Max, co mu ten obchod patřil, a jeho žena, kteří měli holčičku Věru. Za ní jsem si vždycky chodila hrát. Ti šli zpátky do Ostravy, kde měli rodiče mlýn, a ti všichni přišli do koncentráku. A ten Max Gessler, ten syn od paní Gesslerové, co byl po válce u nás, ten šel bojovat do Ruska. Byl ruským důstojníkem. Ta paní Gesslerová u nás byla jeden a půl roku. Paní Brachová, která byla taky Židovka, ta se schovala tady u nás u té paní Gesslerové. Představte si, my jsme to nevěděli. V noci vždycky spala dole s ní v posteli, brzo ráno se vždycky schovala tady na kopci. Ten soused ji viděl, šel na gestapo a udal maminku, že tady schovává Židovku. To byla tenkrát hrůza. A paní Gesslerová, ta vždycky: ,Paní Luxová, dejte mi jenom málo jídla. Ne tolik, kolik mi dáváte.‘ A najednou chtěla víc. Ta paní Brachová s ní jedla. To my jsme nevěděli. Bylo tak devět hodin večer, a najednou bouchání na dveře. Šla jsem s maminkou ven otevřít. Tam stáli tři. Kožený kabáty, klobouky. ,Gestapo! Vy jste paní Luxová?‘“
„Ty ženský byly čerstvě operovaný a oni chtěli... On si stoupl před dveře a říkal: ,Tam nemůžete jít.‘ Porodily, čerstvě operovaný a oni tam šli. On šel potom domů, s manželkou se zastřelil. Říkal, že v takovým světě nechce žít.“
„Byli tady Rusi a já jsem byla schovaná tam pod střechou, jak je ten kopec. Rusi mně nic neudělali, protože jsem byla schovaná. V těch pokojíčkách, jak bydlela paní Gesslerová, potom bydlela paní Jablonská. Já jsem byla kolik dní schovaná pod střechou. Nic jsem nejedla. To bylo hrozný, a ona říká: ,Víte, já se umím domluvit s Rusama. Pojďte dolů, ať se můžete jednou vyspat.‘ Tak jsem se umývala, a najednou dole na dveře: ,Bum, bum, bum.‘ Ona říká: ,Já neotevřu.‘ Já jsem řekla: ,Ježišmarja, běžte otevřít. Nevíte co, vždyť můžou rozbít dveře.‘ Ona říká: ,Zůstaňte ležet v posteli.‘ Mně říkal můj hlas: Nezůstávej. Vlezla jsem pod postel. Přišli tři Rusi. Já jsem pod postelí nic neviděla. Jenom ty nohy. A ona mluvila polsky. Nerozuměla jsem jí. Mluvila takovým hlasem, byl v něm hrozný strach. Já jsem si říkala: ,Ježiš, to musí být něco strašnýho.‘ Viděla jsem jenom ty nohy. Byla jsem blbá. Nevěděla jsem, co to je, co dělají, opravdu. A včil jsem slyšela, jak ona německy říká: ,Herr Gott wird Sie strafen.‘ Pán Bůh Vás ztrestá.“
„Jej, to bylo taky něco. Přišel policajt: ,Co manžel dělá?‘ Já říkala: ,Řezník. Ne, ne, ne, řezník ne.‘ Tak to škrtl. ,Tak co?‘ – ,Zedník.‘ Teď napsal Zedník. Říkám mu: ,Tak ne, zas se tak blbě díváte, no, v kanceláři dělá.‘ – ,Ježiš, úředník.‘“
Hildegard Sedlářová, rodným příjmením Luxová, se narodila v roce 1926 v osadě Světlov (něm. Lichtenthal), který byl přímou součástí města Šternberk. Oba její rodiče byli německé národnosti. Za války její matka Anna zachránila život Židovce Gesslerové, když ji více než rok živila a poskytovala jí přístřeší. Po příchodu sovětské armády v květnu 1945 byla Hildegarda Sedlářová svědkem mnoha zvěrstev páchaných na německých obyvatelích Šternberka. Na rozdíl od většiny Němců nebyla rodina zařazena do odsunu kvůli bratrově práci v grafitových dolech. Bratr Rudolf ale v roce 1949 utekl na Západ, a protože pamětnice již byla provdána za Čecha Františka Sedláře, v Československu zůstala. Dnes žije ze svým manželem ve svém rodném domě ve Šternberku.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
