Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Sedlář (* 1958)

• narozen 4. listopadu 1958 v Uničově

• stal se součástí undergroundové komunity scházející se v hostinci zvaném Čtverka v Uničově

• spolupořádal řadu neoficiálních venkovních výstav v Uničově a okolí

• přepisoval a rozšiřoval samizdaty

• třikrát předvolán k výslechu StB

• umělecký řezbář

• od roku 2013 žije v Oskavě

Umělci z takzvané druhé kultury svá díla v dobách normalizace vydávali většinou tajně. Jejich práce se sice nedostala do povědomí široké veřejnosti, ale na rozdíl od oficiální kultury měli neomezenou volnost tvorby. Od roku 1982 v Uničově a jeho okolí proběhlo několik venkovních výstav, kde místní výtvarníci ve volné krajině vystavovali obrazy, fotografie, kresby a sochy. Jedním z hlavním pořadatelů těchto unikátních výstav byl i Miroslav Sedlář. Významná postava severomoravského undergroundu, kytarista v kapele Josef Novák, umělecký řezbář a také osoba pronásledovaná Státní bezpečností.

Než mi narostly dlouhé vlasy

Miroslav Sedlář se narodil 4. listopadu 1958 v Uničově jako čtvrté dítě rodičům Vítovi a Anně. Své sourozence ale nikdy neviděl. Všichni zemřeli do dvou let po narození. „Rodiče o tom nemluvili. Moc o tom nevím. Asi měli všichni něco se srdíčkem,“ vypráví pamětník.

Rodina bydlela v bytě v ulici Medelská v centru Uničova. Matka pracovala v pekárně a otec se živil jako řezník. Matka Miroslava vychovávala ke katolické víře a pravidelně navštěvovali mše svaté. Rodiče sice nepatřili mezi příznivce komunistického režimu, ale své názory si nechávali pro sebe. Přesto Miroslav jako jeden z mála ve škole odmítl docházet do Pionýru. Po ukončení základní docházky nastoupil do učení na automechanika pro ČSAD, ale ze zdravotních důvodů studium nedokončil. Ze stejných příčin byl zbaven také branné povinnosti a dostal tak zvanou modrou knížku.

Mezi máničkami

V sedmnácti letech Miroslav nastoupil do zaměstnání v družstvu invalidů v Olomouci a tím také nastala razantní změna v jeho životě. Už od mládí sice poslouchal rockovou muziku, ale až v tomto městě se seznámil s lidmi kolem undergroundu. Toto prostředí ho očarovalo. „Na páscích, kterým vůbec nešlo rozumět, jsem poprvé slyšel kapelu Plastic, ale byl jsem šťastný, že to mám. A pak už to šlo samo,“ dodává.

Miroslav si nechal narůst dlouhé vlasy a i oblékáním se lišil od většiny mladých lidí. Zařadil se tak mezi „máničky“, normalizační režim je však označoval jako závadovou mládež. S podobně smýšlejícími lidmi se scházel v bytech v Olomouci, ale také v Pardubicích, Hradci Králové, Praze a ve svém rodném Uničově.

Potíže s StB

V roce 1978 se Miroslav oženil s Ludmilou Frebortovou a v následujícím roce se jim narodil syn Tomáš. V rámci oslav jeho prvních narozenin pamětník uspořádal akci v hospodě ve Střelicích, kam sezval své přátele a vystoupila tam kapela Krokodýlova skupina. Jenže srocení mániček vyvolalo pozornost a na udání pak Miroslava poprvé předvolali k výslechu na StB.

S přáteli a také občas manželkou a synem jezdil na tajně pořádané undergroundové festivaly v okolí (Libina, Oskava, Obědné) a také vyráželi mimo kraj. Navštívil tak například festivaly ve Veselí nad Moravou, Moravském Písku, Hrochově Týnci, Bechyni nebo Žabčicích. Několikrát přitom zažil zásah policejních sil, které akci ukončily a návštěvníky rozehnaly. Nejvíce mu ale v paměti zůstal zásah z roku 1985 ve Starém Městě pod Landštejnem stojícím nedaleko rakouských hranic, kam přijel s manželkou a pětiletým synem. Ve stodole jednoho z tamních statků vystoupilo několik kapel a mezi diváky byl i básník, výtvarník a legendární postava undergroundu Ivan Martin Jirous, známý pod přezdívkou Magor. Ten měl už za sebou několik let kriminálu a v té době byl pod tzv. ochranným dohledem a každý den se musel hlásit na policii. Možná právě proto tehdy došlo k zásahu. „Promítaly se tam diáky z fesťáků. Byla tam spousta lidí. Jak to bylo na hranicích, tak z jedné strany stodoly stáli vojáci se samopaly a psi a z druhé policajti s estébákama. Jenže nikdo nevěděl, že mezi námi je jeden z nich. Jak tam bušili na vrata, tak jim ten jejich pohůnek otevřel. No tak se to vyčistilo. Jirous měl štěstí, protože jako by s tím lidi počítali a kámoši ho obstoupili a jako v nějaké grotesce ho dovedli do sklepa a tak ho nenašli. Ale zas vzali kluka, který tam promítal diapozitivy, aby se alespoň trochu vyléčili,“ vzpomíná pamětník a dodává, že v té nejhorší vřavě mu jeho pětiletý syn oznámil, že potřebuje na záchod. „Šel jsem s ním kolem psů a vojáků se samopaly, aby se vyčůral za stodolu a pak jsme se kolem nich zase vrátili zpátky. Kluk byl z toho vyděšený.“

Podruhé se Miroslav Sedlář ocitl ve vyšetřovně StB po zadržení na undergroundovém festivalu u Lipnice. „Ptali se mě, co se tam hrálo. Aparát byl tak špatný, že tam nikdo nic pořádně neslyšel. Ani jsem nelhal, protože jsem tam ničemu pořádně nerozuměl a nevěděl jsem, kdo hraje,“ dodává.

Miroslav Sedlář se také zapojil do protirežimních aktivit a s manželkou na průklepový papír přepisoval a následně šířil různé samizdaty, jako například díla perzekvovaného filozofa Jana Patočky nebo básníka Jana Zahradníčka. „Většinu času doma jsem strávil u psacího stroje,“ dodává. V Archivu bezpečnostních složek je Miroslav Sedlář evidován od ledna 1983 pod zkratkou PO – prověřovaná osoba. Vzpomíná, že mu to značně stěžovalo život. „Už jsem měl fobie z každého civilního auta. Když bouchly nějaké dveře od auta, tak jsem čuměl z okna, jestli to nejsou oni. Měl jsem už chaos v hlavě. I když to nebyli oni, tak jsem sbalil všechny dokumenty, samizdaty a podobně. Utekl jsem s nimi do místní stolárny, kde jsem měl kamarády a zahrabal je tam pod hobliny. Úplně zbytečně. Estébáci nepřijeli.“

Čtverka a unikátní výstavy

S lidmi kolem undergroundu se od konce 70. let Miroslav scházel také v uničovské hospodě Na Střelnici, známé spíše jako Čtverka, která se stala centrem neoficiální kultury. Konaly se v ní různá hudební vystoupení a domlouvaly sportovní akce a hudební festivaly, pořádaly výlety, výstavy, promítaly indexové filmy, vyměňovaly knihy a samizdaty, diskutovalo o různých politických i apolitických tématech a vzniklo v ní také několik hudebních skupin. Mezi nimi kapela Josef Novák, v níž jako kytarista působil Miroslav Sedlář. „Název jsme vymysleli podle nejčastěji se opakujícího se jména v pražském telefonním seznamu,“ vzpomíná pamětník. Společně s Petrem Oharkem (texty, zpěv), Zdeňkem Dudkou (akordeon), Jaroslavem Urbáškem (bicí) asi čtyřikrát veřejně vystoupili na undergroundových festivalech.

Miroslav se také začal věnovat řezbářské tvorbě. Na „Čtverce“ se setkal s Luďkem Adámkem, s nímž na podzim 1982 uspořádali první neoficiální výstavu. V předměstském uničovském lese na kopci Šibeník svá díla mnohdy poprvé vystavili mladí lidé z prostředí undergroundu z Uničovska a okolí. Krátce poté založili Volné sdružení uničovských výtvarníků, jehož nejvýraznějšími postavami byl právě Luděk Adámek a Miroslav Sedlář a později také Pavel Mereďa a Antonín Mikšík. Uspořádali pak několik dalších venkovních výstav a to opět na kopci Šibeník, v bývalé cihelně v březovém háji v Brníčku, na kopci Třemešek v polích mezi Uničovem a Troubelicemi. Místní umělci ve volné krajině vystavovali různé performance, obrazy, fotografie, kresby a sochy. „Člověk pak dostal další a další inspiraci a smysl proto, aby tvořil dál,“ vzpomíná Miroslav Sedlář, který tehdy pracoval u správy silnic ve Šternberku, ale velkou část volného času věnoval právě umění.

Všechny výstavy pořádali v odlehlých místech. V roce 1987 se ale přemístili do městského parku v Uničově, čímž se také rozrostl počet vystavujících, protože přicházeli i lidé mimo undergroundovou komunitu. Na podzim roku 1989 se výstava poprvé konala oficiálně s posvěcením úřadů. Tím pádem se ale také dostala pod kontrolu. „Luděk Adámek tam měl trochu problém. Na kopci z navezené hlíny vystavil křeslo z papírových trubek a koženky a napsal tam – Křeslo pro Václava Havla. Byli z toho zděšení a chtěli, aby to odstranil. Luděk to tam nechal a nic s tím nedělali,“ vypráví Miroslav Sedlář.

Všechno ze mě spadlo

Miroslav Sedlář vedle vlastní tvorby v první polovině 80. let společně se Zdeňkem Dudkou vydávali samizdatový časopis Zvonek. Ve svém domě také uspořádal koncert pronásledovaného písničkáře Pepy Nose nebo vystoupení disidenta a básníka Hermana Chromého. „Ručkoval po trámech na půdě a řval Zappovy texty. Bylo to nádherné,“ vzpomíná pamětník.

V říjnu 1989 pak tajně uspořádal v kostele v Mladějovicích vzpomínku na zakázaného básníka, novináře a spisovatele Jana Aloise Zahradníčka, na niž mimo jiné pozval i jeho rodinu. Krátce předtím si ale pro Miroslava přímo do zaměstnání přišli příslušníci StB. Nesouviselo to sice s touto akcí, ale Miroslav raději zničil všechny kontakty s pozvanými lidmi. „Přijel jsem zpátky a deník roztrhal na čtverečky a hodil do záchodu. Jenže on nesplachoval. Tak jsem to vybral a zahrabal do země. Měl jsem z nich už fóbii.“

O dva měsíce později přišly konečně změny vedoucí k pádu komunistického režimu. Přivítal je s velkou radostí a účastnil se prvních tichých demonstrací v Uničově, kam zpočátku přicházela jen hrstka těch nejstatečnějších. Na masových akcích už nebyl přítomen. „Měl jsem radost, že konečně nemusím čekat na každé auto před barákem a bát se, kdo zase přijel. Všechno ze mě spadlo,“ vypráví Miroslav Sedlář, ale vzápětí dodává, že ze současného dění ve státě je hluboce zklamán (rozhovor byl pořízen v roce 2019, pozn. red.).

Octopus

Řezbářské tvorbě se Miroslav Sedlář věnoval i po pádu komunistického režimu. Jeho raná díla se vyznačovala ornamentálně-figurální tématikou a od 90. let patří spíše ke katolicky orientovaným autorům s převážně sakrální tématikou. Je také členem volného sdružení Octopus soustřeďující se na výtvarníky z Rýmařovska, Šternberska a Uničovska. Svá díla vystavoval na Střeleckém ostrově v Praze (1991), v dómské kryptě v Olomouci (1992), Moravském Berouně (1995), v zámku v Bruntále (1995), v galerii v Rýmařově (2004, 2005) nebo na Velehradě. Od roku 2013 bydlí s manželkou ve staré chalupě v Oskavě a ve své dílně má stále několik do nejmenších detailů rozpracovaných uměleckých děl.

 

ŠVÉDOVÁ, B.: Neoficiální výstavní aktivity v Uničově v 80. letech. Magisterská diplomová práce, Masarykova univerzita Brno, 2014.