Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. MUDr. Miloše Sedláčková (* 1930)

• po otci je židovského původu

• zákaz docházky na gymnázium Na Smetance v Praze

• členkou Dismanova rozhlasového a divadelního souboru

• na vyučení v Dorce

• po válce opět v DRDS – soubor Olgy Putzkerové

• členkou Vysokoškolského uměleckého souboru VUS

• studium medicíny

• specializace na pediatrii

• v roce 1968 protest proti okupaci

• V 70. a 80. letech následkem občanských postojů profesně diskriminována

• průkopnická práce v oblasti léčby žaludečních vředů (bakterie Helicobacter pylori)

Vyrůstala v Praze. O jejich židovském původu se doma nikdy nemluvilo, alespoň jako dítě si na nic takového nevzpomíná. Až na začátku druhé světové války, když jí bylo asi 11 let, tedy když i v Čechách začaly platit norimberské zákony, našila maminka, sama křesťanka, celé rodině na oblečení židovskou hvězdu a v tramvaji směli jen do zadního vozu. Od transportu Miluši nakonec zachránilo to, že otec v roce 1941 zemřel, jinak by byl jejich osud stejný jako osud statisíců dalších českých Židů. Takto ji „pouze“ vyhodili ze školy.

Miloše Sedláčková se narodila v rodině Emila a Anastázie Fuchsových, kteří měli kromě dcery ještě staršího syna Emila. K idylickému životu před válkou patřilo cvičení v Sokole – v Žitné ulici nebo na venkovním cvičišti v Kateřinské. Když  v roce 1939 vyhodili tatínka z práce (byl do té doby ředitelem uhelných skladů), živila rodinu maminka prodejem ručních výrobků. Miloše chodila na reálné gymnázium Na Smetance v Praze na Vinohradech. Otec bohužel brzy onemocněl bronchiálním astmatem, a protože nebyl dostatek léků, ve dvaapadesáti letech zemřel. „Zažila jsem doma opakovaně jeho záchvaty dušnosti, takže do smrti nezapomenu, jak takový astmatický záchvat vypadá,“píše paní Miloše ve svých neoficiálních vzpomínkách. V zážitku nemoci a smrti blízkého člověka možná můžeme hledat příčinu, proč se ona i její bratr později vydali na lékařskou dráhu.

Setkání s Dismanem

Maminka měla ráda divadlo – sama v mládí amatérsky hrála – a do divadelního souboru začala jaksi samozřejmě chodit i Miloše. Byl to Dismanův rozhlasový a divadelní soubor působící při Československém rozhlase. Soubor existuje dodnes, ale protože se poněkud změnila jeho náplň, je DRDS v současné době zkratkou Dismanova rozhlasového dětského souboru – divadlo z názvu vypadlo. Základním smyslem souboru však dodnes zůstává vychovávat děti, aby byly schopné mluvit před mikrofonem. Miloše si vzpomíná na zážitky předválečného rozhlasového studia, kde se ocitla ve svých dvanácti letech. „Pamatuji si velký sál bez oken, zřejmě studio, bylo tam dusno… Pocit? Tajemnost, bázeň, zachovávání ticha… Pamatuju si, jak jsme chodili těmi chodbami a bylo to všechno strašně tajemné.“Nebyl to vždycky Miloslav Disman, ve vzpomínkách Miloše Sedláčkové kultivovaný, vlídný pán, kdo s nimi pracoval – daleko častěji svěřoval práci svým asistentům. Cvičili s dětmi hlas, artikulaci a správné čtení textu. Čas od času se také děti objevovaly před mikrofonem a jejich hlas byl slyšet v rozhlasových hrách nebo při četbě poezie. Do souboru chodily desítky dalších dětí. Miloše Sedláčková si pamatuje na Zdeňka Marata, bratry Pavla a Zdeňka Borovcovy, Jarmilu Hybšovou (Šustrovou) , Evu Klepáčovou, Zdeňka Ditricha, Hanu Machálkovou, K. Z. Slabého a další. Členy byli i budoucí rozhlasoví režiséři Jiří Horčička a Karel Weinlich, herec Josef Vinklář, příští spisovatel Pavel Kohout, s těmi se však nepotkávala, zřejmě chodili do souboru pro starší děti.

Řekli jsme si, že divadlo z názvu souboru později zmizelo, ale „dismančata“ dodnes účinkují na jevištích – stejně jako ve válečných letech, kdy hrála Karafiátovy Broučky, na což dodnes Miloše Sedláčková vzpomíná. K citlivým vzpomínkám patří také to, že někdy v roce 1943 jí jako Židovce zakázali vstup do budovy rozhlasu. To bylo další velmi bolestné omezení, které jí válečná léta přinesla.

Školu řešila náhradním způsobem v družstvu Dorka. Ředitel Dorky Antonín Hořejš ji přijal, protože zřejmě znal její rodinnou situaci, a umožnil jí docházet do družstevního učiliště. Sám byl herec a mezi zaměstnanci Dorky ukryl desítky studentů herectví z Pražské konzervatoře. K Dorce patřily i zkoušky divadelních her pod vedením herce Karla Rodena staršího (1891-1961).

Miloše Sedláčková to přesto vnímala jako křivdu a s vyloučením z gymnázia se nedokázala smířit. Věřila, že válka brzy skončí a ona se tam vrátí. Ke kamarádce Daně Šťovíčkové (pozdější sinoložce) proto neustále docházela na hodiny latiny, aby udržela krok s ročníkem. Situace se bohužel změnila až v květnu 1945. Miloše vzpomíná na bombardování Prahy, kdy byla zničena řada historických budov v centru města. Ten den strávila v protileteckém krytu, potom kráčela rozbombardovanou Prahou domů a do Dorky se už nikdy nevrátila. Bomby zničily i gymnázium Na Smetance, ale výuka pokračovala v Akademickém gymnáziu Na Příkopech. Pamětnice tu opět zasedla do školní lavice.

V zemi znovu zavládla atmosféra svobody a Miloše Sedláčková se vrátila i do Dismanova souboru. V prvních poválečných letech však i tam postupně sílilo politické napětí. Ačkoli sama vstoupila hned po válce do KSČ – „z mladického nadšení“, jak říká – horlivost některých členů souboru se jí přesto zdála přehnaná. Někdy v letech 1946–1947 se z Dismanova souboru oddělila skupina kolem učitelky zpěvu Olgy Putzkerové a v ní byla i Miloše. Náplní jejich činnosti byl folklor a písňová pásma, například Pod slovanskou lípou nebo Písní k srdci. Miloše Sedláčková ráda a dobře zpívala, po přijetí na vysokou školu působila i ve Vysokoškolském uměleckém souboru pod vedením dirigenta Jana Taussingera, kde „nezpívala úplně špatně“, jak dnes skromně hodnotí fakt, že se vypracovala na sólistku.

Fotografie z osobního archivu pamětnice dokládají i další zajímavé aktivity, například vystupování v divadle Kotva (dnešní kino Kotva), kde se skupinou spolužáků z gymnázia, mezi nimiž byli i později úspěšní herci Jiří Šašek a zejména herec Činoherního klubu Jiří Hálek, Eva Klepáčová, Jarmila Šustrová, zinscenovali pod režijním vedením Karla Macourka jakési dnes už těžko zjistitelné představení... Jako divačka paní Miloše pamatuje i slavné divadlo Větrník, kam ji zavedl kamarád Petr Schulhoff. Viděla tu Vlastimila Brodského v roli Švejka a možná i prvního Limonádového Joe, který spatřil světlo světa právě na jevišti této scény. Chodila i do Divadla satiry. Jako gymnazistka spolupracovala s K. Z. Slabým ve studentském časopise a jednou se vydali společně pro rozhovor i za Jiřím Voskovcem. Bylo to po představení hry Přišel na večeři, která se uváděla během krátké existence Divadla Voskovce a Wericha.

Krok do tmy

V roce 1949 paní Miloše odmaturovala a rozhodovala se, co dál. Přestože divadla bylo kolem ní plno, sama cítila, že na to, aby se mu plně věnovala, nemá dostatek talentu. „Na divadlo jsem neměla a zpěv mi maminka zakázala,“říká. A protože mnozí spolužáci se hlásili na medicínu a bratr už ji studoval, rozhodla se podat si přihlášku také. Uspěla. „Byl to pro mě krok do tmy.“ Miloše se seznámila s budoucím manželem, také medikem, který v té době už působil Fyziologickém ústavu Lékařské fakulty. Ale obor fyziologie ji nezaujal. Absolvovala stáž na interním oddělení, ale ani interna pro ni nebyla to pravé. Těžko hledala v medicíně oblast, která by ji oslovila, až se shodou okolností ocitla v blízkosti pediatra Josefa Houšťka (pozdějšího přednosty Dětské kliniky v Motole), díky jehož úsilí na sklonku roku 1951 vznikla pediatrická větev pražské lékařské fakulty. „A tam jsem rozkvetla, najednou mi všechno začalo jít…,“vypráví pamětnice. Krátce po narození dcery skládala státnice a chodila na stáže na kliniku. Bylo to velice náročné období, ale s pomocí rodiny se jí podařilo ho zvládnout. V roce 2015 si Miloše Sedláčková připomene, že od její promoce uplynulo už šedesát let… Později se specializovala na dětskou gastroenterologii a patřila mezi osobnosti, které tento obor u nás de facto zakládaly.

Vztah ke komunismu

Po válce podlehla obecně sdílené víře, že komunismus vyřeší všechny problémy světa. „My jsme byli zapálení pro boj za lepší budoucnost.“ Navíc se Miloše Sedláčková pohybovala v uměleckém prostředí, kde obecně převažuje sklon k levicovému myšlení. Do strany vstoupila 1. února 1946, a protože jí ještě nebylo ani šestnáct let, zaručili se za ni dva komunisté – novinář Milan Weiner a Václav Lachout, pozdější kancléř prezidenta Ludvíka Svobody. V té době žila svou prací a rodinou a informace o vnějším světě k ní pronikaly pouze zprostředkovaně. Konečný zlom v pohledu na komunismus nastal v roce 1952, kdy jí kamarád Tomáš Kosta vyprávěl o tom, že v procesech byla zatčena jeho matka a že je v kriminálu mučena. „Tehdy jsem se začala za komunismus nejen stydět, ale po zkušenostech s nacismem se ho i bát,“říká pamětnice.

Okupaci vojsky Varšavské smlouvy a události 21. srpna 1968 prožila s přáteli, manželským párem Ljuba Benešová a Jiří Adamíra, na jejich chalupě. Následovalo mnoho diskusí o emigraci. Manžel pamětnice byl shodou okolností na zpáteční cestě z konference v USA, ale možnost emigrace odmítl, protože při svých pobytech v zahraničí poznal složitou situaci exulantů. Miloše Sedláčková se tehdy konečně rozhodla vystoupit z komunistické strany. Stranický aparát na to reagoval jejím vyloučením. Přišla o místo na lékařské fakultě i na klinice a měla problém najít uplatnění, dokonce i mimo Prahu. Zachránil ji profesor Vladimír Pacovský, přednosta III. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice, který jí vymohl místo na fakultní poliklinice na Karlově náměstí.

Tady se pamětnice díky své nadřízené spřátelila s rodinou neurochirurga akademika Zdeňka Kunze. „Jak se to v životě stává, sice mě vyhodili z kliniky, ale mně to nakonec prospělo. Na té poliklinice bylo hned vedle dětského interní oddělení a to vedl světoznámý pankreatolog profesor Karel Herfort. A on se mě ujal.“Herfortovo oddělení bylo zaměřeno gastroenterologicky. Dětská gastroenterologie zatím neexistovala, ale on Miloši Sedláčkovou zaškolil a naučil ji vyšetřovací metody, které pak mohla využívat při léčbě dětí. „Bez uzardění musím říct, že jsem v podstatě zakládala dětskou gastroenterologiiv ČR. Za to jsem vděčná tehdejším pracovníkům interního oddělení Všeobecné fakultní polikliniky na Karlově náměstí v Praze 2.“

K vrcholům její odborné činnosti patří mimo jiné řada studií a monografie o bakterii způsobující žaludeční a dvanáctníkový vřed Helicobacter pylori. Podílela se na mezinárodních studiích, které dokázaly, že i v České republice se děti touto bakterií nejčastěji nakazí od svých matek a otců. Tento poznatek posunul českou lékařskou praxi významně dopředu.

Záhadné židovství

Dnes se Miloše Sedláčková ohlíží za svým životem a pro své potomky sepisuje vzpomínky, v nichž shrnuje zajímavosti ze svého života. Její osud významně ovlivnil židovský původ ze strany otce. Jak to ale ve skutečnosti bylo? Nikdo v rodině nevykazuje fyziognomické židovské rysy a v rodině se o židovství nikdy nemluvilo, dokud z něj neudělal téma nacismus. V zápiscích jedné z tet se však objevil názor, že předkové byli čeští bratři a v době třicetileté války přestoupili na židovství, aby nemuseli emigrovat ze země. Jestli to tak opravdu je, zjednodušili sice život sobě, ale své potomky vystavili smrtelnému nebezpečí.

Jedna z otcových sester například přežila válku na falešné doklady. Bylo velké štěstí, že ji nikdo neudal a rodinu nepostihl tvrdý trest ze strany nacistů. Jiná sestra zemřela i s celou rodinou v koncentračním táboře. A kdyby Emil Fuchs v roce 1941 nezemřel taky, skončil by pravděpodobně i on s dětmi v koncentračním táboře.

Text prošel revizí pamětnice.