František Sedláček

* 1931  †︎ 2022

  • „Když jsme už létali sami, tak jsme dělali souboj fotokulometem. Nad Povážským Inovcem s Emilem Kráčmanem jsme nastoupali, tenkrát to řídil nadporučík Sokol, tak nás sledoval, a nejdřív Emil sestřeloval mě. Na okénku jsme si udělali čárky, když tu čárku nasadíte na ten letoun, tak ho střelbou vyfotíte. Pak jsem na to šel já, a když jsem to otočil, najednou mi něco přelítlo přes hlavu a viděl jsem, že na okně mám olej. Tak jsem to stočil, stáhnul plyn a byl jsem směrem od Píšťan na Nové Město nad Váhom. Tak jsem zavolal, že mám potíže, mám na okně trochu oleje, jestli můžu přistávat přímo z kurzu ze severu, jinak se vždycky v Píšťanech přistává od nádraží. Podle kurzu o létání měl člověk nouzově přistát bez podvozku. A já jsem si říkal, když ten motor furt ještě kloktal v té fázi asi 200 metrů ve vzduchu, tak jsem vysunul podvozek. Ten podvozek nebyl závislý na funkci motoru, tam byly tlakové bomby. A skutečně to ťuklo, tak jsem přistál. Byl jsem zpocený, vyřízený. Hned přijeli mechanici, odtáhli letadlo a já jsem vystoupil. Tam nastalo zadření prvního válce, praskla hlava a úplně se to tam rozmlátilo. Byl jsem potrestán, že jsem nepřistál bez podvozku, a zároveň jsem byl pochválen, že jsem zachránil letadlo.“

  • "Nahnali nás, už to bylo opravené, do kinosálu s tím, to byly ty procesy se Slánským, tajemníkem Slánským, nebo spolutajemníkem. Tak prostě abychom podepsali trest smrti, abychom souhlasili podpisem. My, co jsme nastoupili do té letecké akademie, tak nás bylo... byli gymnazisti, pak my jako průmyslováci a tak prostě, tam byli ti z ŠDD, kteří to dělali za osm měsíců, a nastoupili tam taky a my jsme byli vojíni akademici a oni byli četaři. A ten Šafra, to byl komunista, ten byl v mém oddíle poručíkem. Podle té skupiny jsem podle ní patřil. 'Franto, to musíš podepsat.' A já povídám: 'Podívej se, Ádo, já to nebudu podepisovat. Já jsem civilní osoba a já nemůžu posílat někoho na smrt. Od toho jsou tady soudy a já tady nebudu nějakou zodpovědnost, že jste na nás přenesli zodpovědnost, abychom to...' Tak jsem to prostě nepodepsal. A on to podepsal za mě. Tak jsem odtamtud vykročil, šel jsem přes dvůr na velitelství. A tam byl velitel štábní kapitán Kočka, byl to voják, přišel z Ruska celou tu armádu a povídá: 'Vojíne akademiku, co se stalo?' Já povídám: 'Pane štábní, já mám takový problém, já vám to musím říct, co mám teď dělat.' Když jsem začal povídat, tak on povídal: 'Počkej, pojď, jdeme ven.' A šli jsme takhle za kasárna a já jsem mu to vysvětlil. Povídá: 'Člověče, to nemůžeš odejít, buď tě zavřou, nebo tě dají k pétépákům. Zkousni to, nech to být. Já ti radím dobře, nech to být, vydrž to. Musíš se přetvařovat.'“

  • "Takže jsme získali psa, křepeláka nádherného, měl takové ty třásně, pěkný pejsek. Přišla ta revoluce, tak jsme to přežili. Pak nastalo osvobozování sovětskou armádou, ale to už vlastně bylo jenom... to už bylo hotové. Pár Němců se skrývalo na těch hřbitovech a tam je prostě stříleli. No a já jsem s tím psem šel taky na procházku tou Černokosteleckou a teď jeli Rusové na nákladním autě a tam takhle stáli penzisti a oni jim hodili cigarety. A pak najednou, mávali, oni najednou zastavili, vyskočil ten voják z té korby, přiběhl ke mně a toho psa mi sebral. Prali jsme se o to a on mi ho sebral. Přišel jsem domů a byl jsem bez psa."

  • "No a přišel ten osmatřicátý rok a příslušníci třeba policie, jak byla ta Mnichovská dohoda, tak v tom roce 1938 na podzim jsme museli opustit to pohraničí. Nás odstěhovali vojáci do Loun, tam to složili, ten náš nábytek, v tělocvičně a my jsme ho nemohli nalézt. Tak jsme se přemístili na otcovu stranu tam k jeho matce. A můj otec byl ve službě, to byl takzvaný SOS, chránili ty hranice. Pak dal vědět, že bude přeložený do Kladna. Tak pak jsme se přestěhovali do Kladna, to bylo v roce 1939 na jaře."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 29.03.2019

    (audio)
    délka: 01:23:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Liberec, 22.07.2020

    (audio)
    délka: 03:19:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nebyl pro oběšení Slánského. Jeho podpis zfalšoval komunista

Letecký portrét Františka Sedláčka, 1954
Letecký portrét Františka Sedláčka, 1954
zdroj: Archiv Františka Sedláčka

František Sedláček se narodil 5. července 1931 v Liberci. Po Mnichovské dohodě se musel s rodiči odstěhovat, a tak se nejdříve přemístil do Loun, následně do Kladna a nakonec do Prahy. Na konec války nevzpomíná nijak dramaticky, nicméně špatnou vzpomínku má na příjezd sovětské armády, protože jeden z vojáků mu ukradl psa. Po válce se rodina vrátila do Liberce a František vstoupil do skautského oddílu. Vychodil průmyslovku a následně absolvoval letecký výcvik a stal se bojovým letcem. V roce 1957 byl z armády propuštěn. V roce 1958 dostal práci ve Státním výzkumném ústavu tepelné techniky. V roce 1968 působil v Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Do penze odešel v roce 1991. V roce 2020 žil v Liberci. František Sedláček zemřel 26. ledna 2022.