Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

armádní generál Ing. Jiří Šedivý (* 1953)

• narozen 3. ledna 1953 v Příbrami

• vyrůstal v Manětíně u Plzně

• v letech 1968–1971 studentem Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové

• v 1971–1975 studentem Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově

• v letech 1976–1978 absolvoval postgraduální studium ve Vojenské akademii v Brně

• vykonával funkci velitele (a poté zástupce velitele pluku) 2. tankového praporu 18. tankového pluku v Táboře

• Vojenská kontrarozvědka (VKR) mu několikrát nabízela spolupráci, vždy odmítl

• od roku 1985 velitelem 17. tankového pluku v Týnu nad Vltavou, od roku 1990 náčelník štábu 4. tankové divize v Havlíčkově Brodě

• v letech 1993–1994 vystudoval U.S. Army War College v Carlisle ve státě Pensylvánie

• v letech 1998–2002 vykonával funkci náčelníka Generálního štábu AČR

• v roce 2002 byl jmenován do hodnosti armádního generála

• v roce 2024 žil v Praze

Od raného věku měl jasný životní cíl – chtěl se stát vojákem. Když přes jeho rodné město Manětín jezdily tanky do vojenského prostoru Hradiště, byl Jiří Šedivý u vytržení. Vojenská vozidla ho fascinovala a od svého snu nikdy neupustil. Kdyby mu tehdy někdo řekl, že za několik desítek let bude náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky, možná by nevěřil. Nakonec se tak ale skutečně stalo.

Měl jsem krásné dětství

Jiří Šedivý se narodil 3. ledna 1953 v Příbrami, od prvních dnů ale žil v Manětíně u Plzně. Pocházel z rodiny lesního inženýra a administrativní pracovnice. Vyrůstal se starším bratrem Čestmírem, který se také vydal na vojenskou dráhu, a mladší sestrou Miroslavou. Ačkoli jejich otec doufal, že jeho potomci budou pokračovat v lesnické práci, nakonec se smířil s tím, že ani jeden z nich se rodinné tradici nevěnoval.

Rodina Šedivých žila společně s dalšími zaměstnanci tamějších lesů na manětínském zámku, kde Jiří Šedivý prožíval šťastné a naplněné dětství. Se svými přáteli trávil čas venku, hrál fotbal a volejbal, cvičil v tamním Sokole (tehdy Tatran Manětín). Devítiletou základní školu navštěvoval v Manětíně. Ve stejném roce, kdy docházku ukončil, Československo zažilo událost, která měla směřování státu změnit na mnoho dalších let. Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil na brigádě ve Vysoké u Příbrami, kam každoročně jezdil. Celá událost ho samozřejmě jako většinu národa zasáhla, ovšem řešil i další problémy. Koncem srpna měl totiž nastoupit na Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. Kvůli invazi však nebylo jasné, jakým směrem se celá situace bude ubírat. Nakonec na školu Jiří Šedivý nastoupil v půlce září.

Změnu učitelů jsme brali jako podraz

Na „Žižkárně“, jak škole její studenti přezdívali, si Jiří Šedivý velmi brzy zvykl. Byl rád, že může začít naplňovat svůj sen o dráze vojáka. „Měli jsme částečně vojenský výcvik. Byl tam striktní vojenský režim, chodili jsme v uniformách,“ vzpomíná na podmínky ve škole. S nastupující normalizací se některé dosavadní pořádky začaly měnit, a to zejména proto, že mnoho dobrých vyučujících muselo pod tlakem režimu odejít a změnilo se vedení. „Našeho výborného velitele čety, majora Říhu, vyhodili. Nastoupil nový, kterého jsme neměli rádi,“ vzpomíná a pokračuje: „Začali jsme protestovat tak, že jsme se neučili – aspoň v té naší četě. Takže když jsme potom přistoupili k maturitám, tak byl velký problém tu maturitu udělat, ale udělali jsme ji z 99 procent. Hodně lidí ale taky kvůli tomu odešlo úplně. Naschvál si předávali žloutenku a různé nemoci, které znamenaly, že ten člověk musel odejít.“

Roku 1971 úspěšně odmaturoval a do roku 1975 studoval Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově. Podmínky na vysoké škole byly podle jeho slov ještě striktnější. Během studia vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). „Brali jsme to jako samozřejmost. Stranické práci jsme se nikdy pořádně nevěnovali,“ říká. Po absolvování odcházel jako velitel tankových čet. Tuto funkci vykonával u tankové roty 57. motostřeleckého pluku ve Stříbře. V letech 1976 až 1978 pak absolvoval postgraduální studium ve Vojenské akademii v Brně.

Poté vykonával funkci velitele 2. tankového praporu 18. tankového pluku v Táboře, kde v roce 1982 převzal funkci zástupce velitele pluku. Normalizační armáda měla jistá specifika, jak Jiří Šedivý vzpomíná, mnoho vojáků zemřelo za tragických okolností – například při řízení tanků nebo jejich vyprošťování. Navíc byl velkým problémem alkohol. „Skutečně se konzumoval v poměrně velkém množství a úplně normálně. Vojáci s tím měli z větší části problém. Jít na vycházku znamenalo jít se, pokud možno, do hospody opít. Alkohol byl velmi často příčinou nehod, ale i rvaček a použití zbraně. Za celou dobu se to nepodařilo vyřešit,“ popisuje.

V Táboře měl Jiří Šedivý také co do činění s Vojenskou kontrarozvědkou (VKR). Ta ho oslovila, aby mu nabídla spolupráci, kterou vždy odmítl. „Vlastně se to potom se mnou táhlo až do konce, do toho osmdesátého devátého,“ připouští a dodává: „Ta jejich činnost byla taková, že my jsme je neměli moc rádi vzhledem k tomu, že oni věděli spoustu věcí, co se děje u útvaru, a své pozice zneužívali. Takže oni třeba věděli, kde se šikanuje, kdo je tím šikanérem, ale protože to byl zároveň jejich práskač, tak nám nic neřekli.“

Vojáci se připravovali k přesunu, aby v Praze udělali pořádek

V roce 1985 Jiřího Šedivého přemístili do Týna nad Vltavou, kde se stal velitelem 17. tankového pluku. Jak vzpomíná, častá změna působení znamenala problémy hlavně pro jeho ženu a dvě dcery, které musely často měnit školy a ztrácely tak kontakt s přáteli.

V druhé polovině 80. let se v armádě hodně šetřilo a její vývoj ustrnul na mrtvém bodě. Jak vzpomíná Jiří Šedivý, hodně vojáků základní služby místo výcviku pracovalo ve fabrikách nebo v zemědělství. V roce 1989 už bylo podle něj znát, že přijde změna, se kterou se ovšem režim nehodlal smířit. „Už předtím, v lednu a srpnu, začala být přijímána opatření od Západního vojenského okruhu. Kdo říká, že to není pravda, neví, co mluví. Podle toho rozkazu se vytvářely prapory a roty, které byly určeny k přesunu na Prahu – nákladní auta bez techniky, vojáci, kteří by měli v Praze udělat pořádek. I ostrá munice měla být připravena,“ říká a dodává: „Já jsem ale nevěřil tomu, že by to někdo udělal.“

Nakonec v listopadu toho roku přišla změna. Osudový 17. listopad 1989 prožil Jiří Šedivý u útvaru v Týnu nad Vltavou. Vojáci se nakonec ku Praze nerozjeli, a tak celá událost odstartovala sametovou revoluci, jejímž vyvrcholením byl pád režimu. „Když pokračovaly další demonstrace, velitel divize prohlásil, že neexistuje, aby se použil jeden jediný voják proti demonstrujícím,“ vzpomíná.

Hned v následujícím roce převzal Jiří Šedivý funkci náčelníka štábu 4. tankové divize v Havlíčkově Brodě. V letech 1993–1994 vystudoval U.S. Army War College v Carlisle ve státě Pensylvánie. Poté nastoupil do funkce velitele 4. brigády rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě. Od prosince 1995 působil jako zástupce velitele 2. armádního sboru v Olomouci. Dne 1. ledna 1996 byl ustanoven do funkce zástupce Armády České republiky v operaci Implementation Force (IFOR) a velitele kontingentu AČR, kterou vykonával do 27. července 1996.

Později působil jako inspektor pozemního vojska Armády České republiky a od 1. dubna 1997 jako náčelník sekce bojové přípravy Generálního štábu Armády České republiky (AČR). V roce 1997 se stal velitelem pozemního vojska AČR. V letech 1998–2002 vykonával funkci náčelníka Generálního štábu AČR. V roce 2002 byl jmenován do hodnosti armádního generála. Je nositelem medailí Za službu vlasti, Za zásluhy o obranu vlasti, Za zásluhy II. stupně, Za službu pro mír a svobodu, čestných pamětních odznaků Za službu míru a Za službu v misi IFOR. V roce 1998 byl vyznamenán Záslužným křížem. V roce 2024 žil v Praze.