„Byla každou vteřinu možné, že člověk přijde o krk. To bylo hrozné. Ten Birkenau, to byl výrazně likvidační tábor. A člověk nikdy nevěděl. Když šel někam tam, když jsme třeba někde nosili nějaká svinstva, vozili na vozíčkách, bláto, tak každý esesák, který šel okolo, si mohl myslet: ,Já ho střelím a bude to hotové.‘“
„Moje vzpomínky na tuto aféru jsou velice kuriózní. Nemůžu pochopit, když to byli samí vysokoškolsky vzdělaní lidé, jak je možné, že neprokoukli tu hrůzu. Tam byly strašné věci. Tam byl jeden velitel a tam mu říkali: ,Strýčku Rahme, zase jsme dneska měli rybičky a my už to nechceme.‘ A tak dále. Takovéto podfuky se dělaly.“
„Nejhorší bylo, jak jsem vám říkal, že jsem dostal motolici, jak jsem chodil kolem pána doktora [Mengeleho]. A to bylo tak strašné, že jsem měl pocit, že nemůžu nic jiného udělat než vlétnout na dráty a zabít se. [To jste o tom takhle uvažoval?] Jo. Poněvadž já jsem byl tak vyčerpaný, že nemůžu nic, že jsem sotva lezl. To jsem byl přesvědčený. A říkal jsem, že než se nechat někde zaplynovat…“
„Ovšem tam dojeli zejména z Německa lidé, kteří tam prostě přijeli s tím, že je posílají do lázní Terezín a že budou mít svůj vlastní byt s výhledem na moře a tak dále. A když tam tihle lidé přijeli a zjistili, do čeho se dostali, tak se hrozně vztekali. To ještě esesáci udělali, že těm lidem všechno [namluvili] a vybrali od nich spoustu peněz na krásné žití v těch lázních Terezín.“
„Tam jsme prostě byli ubytováni v celkem slušných bydlištích, měli jsme, ne moc, ale sem tam něco k jídlu. Byly tam sprchy a tak dále. Čili taková ta kulturní situace se zlepšila. Tam se vyráběly panzerfausty a panzerschrecky. To byly ty protitankové zbraně.“
Dr. Ing. Jiří Schreiber, CSc., se narodil 22. srpna 1925 v Lipníku nad Bečvou v židovské rodině. Vychodil obecnou školu a docházel do Spolkového židovského reálného gymnázia v Brně. Poté co bylo v květnu 1940 gymnázium zavřeno, začal Jiří pracovat v Lipníku jako volontér (dobrovolný pracovník) v autodílně. S rodinou byl 26. června 1942 deportován transportem AAs pod číslem 766 do ghetta v Terezíně. Bydlel tam v Sudetských kasárnách a pracoval nejdříve v židovské samosprávě, později vozil mrtvé a nakonec pracoval v autodílně. Do koncentračního tábora Osvětim odjel společně se svým tatínkem 28. září 1944, ale díky jeho zkušenostem z autodílny se mu podařilo i s tatínkem v listopadu 1944 odjet z Osvětimi na práci do tábora Meuselwitz u Lipska, do pobočného zařízení nedalekého centrálního koncentračního tábora Buchenwald. Pracoval v továrně HASAG na výrobu munice pro wehrmacht. V polovině dubna 1945 nastoupil na pochod smrti, ale společně s otcem se mu podařilo z pochodu utéct a dostat se do obcí Manětín a Valdměřice severně od Plzně. Dne 1. května 1945 odjel společně s otcem do Prahy, kde se zúčastnil Pražského povstání. Dne 12. května 1945 se vydal do Terezína hledat zbytek své rodiny. Maminka, bratr a babička však byli zavražděni v Osvětimi. Po návratu do Lipníka Jiří dostudoval gymnázium a poté pokračoval ve studiu na vysoké škole. Vystudoval chemii na Vysokém učení technickém v Brně. Po dokončení doktorského studia působil v Pardubicích jako odborný asistent na Vysoké škole chemicko-technologické. V roce 1968 byl zbaven své funkce a nadále působil jako tlumočník a poradce pro chemiky. Po roce 1989 se vrátil k přednášení na vysoké škole. Jiří Schreiber žil v Pardubicích. Dne 4. prosince 2012 tam zemřel.
Stojící zleva: Tatínek, Jiří Schreiber, František Oplátek, Pavel Fried, architekt Klappholz, sedící: Hilda (?) s Petříčkem, Blanka Oplátková, Edita (?) se Zuzankou, rok 1948
Stojící zleva: Tatínek, Jiří Schreiber, František Oplátek, Pavel Fried, architekt Klappholz, sedící: Hilda (?) s Petříčkem, Blanka Oplátková, Edita (?) se Zuzankou, rok 1948
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
