„Oni přišli asi tak o půl jedný, zabouchali a chtěli ,báryšni‘. Tak otec vyskočil, otevřel okno, tam byly ještě mříže, a říkal, co chtějí. ,Baryšni.' No tak zaťukal na ni, ona už byla ustrojená, protože to slyšela. Otevřela dveře, vyběhla ven, zařvala, zastřelila je u dveří a bylo ticho. Nebyl žádnej soud nebo tak.“ [Co s nimi udělali potom?] „V květnu zas taková tma o půl noci nebyla, tak jsme koukali oknem. Přišli čtyři vojáci, každej je vzal za nohu, odtáhli je k tomu koňovi, jak jim tam padnul, tam ráno vykopali díru, hodili tam koně a ty dva vojáky k tomu. Sundali boty, kalhoty a kazajku. Nahý je tam mrskli, zaházeli a hotovo.“
„To se spíš schovávaly ženský nebo vejce nebo něco k žrádlu. Ale partyzáni, to bylo horší. Ti zabíjeli. To bylo hrozný. Čihák jak je, tak kousek nahoru na orlickou chatu, tomu ještě teď říkají Kinderhein, tam byly za války takový dvacetiletý holky k telefonu pro armádu. Měly uniformy a tam přišel partyzán, který bydlel v Dolní Lipce, a sedm jich tam zastřelil. Jen tak. A ta poslední byla taková černooká. A on když se ožral, tak potom: ,Ta černooká, ta černooká.‘ Já jsem nevěděl, co on má s černookou. Až potom jsem potkal pana Doubínka z Dolní Lipky a ten mně říká: ,Co říkáš Emilovi s tou černookou?‘ Já říkám: ,Co on má s tou černookou?‘ On říká: ,On jich sedm zastřelil‘ Ta poslední byla ta černooká, a on když se ožral, tak ji měl před sebou. Ta ho tak nějak postrašila.“
„V pětačtyřicátým, jak hned přišli zabírat, v Dolní Lipce to bylo u hranic, tak prakticky z každýho druhýho baráku vyhnali hned lidi. Tenkrát to bylo ještě Německo, ale potom to zabrali Poláci. Ti druzí potom šli na odsun. To bylo tak o rok později nebo tak 46, 47 ten odsun probíhal, ale polovičku vyhnali hned. Ty svolali, mohli si vzít třicet kilo. Na hranicích, co ještě bylo dobrý, tak jim sebrali. Oni je svolali a za hodinu museli být na celnici. Takže honem honem něco si vzít, vozejk nebo kočárek a jeli.“
„Nějakej Pabel Ernst, ten byl raněnej, tak byl doma a P... byl ten soused a strčil mu tam starou flintu. Ve dvoře, že našli flintu, tak ho tak zmlátili v Králíkách, jak je teď škola, že mu viselo oko ven. Tak jeho otec prosil, aby ho zastřelili. Tak to byla z Dolní Lipky oběť, toho zastřelili.“
Helmut Schramme se narodil v roce 1932 rodičům německé národnosti v Dolní Lipce (něm. Niederlipka). V této vesnici mezi Orlickými horami a Králickým Sněžníkem byl v roce 1945 v pouhých třinácti letech svědkem několika násilných úmrtí. Ještě před příchodem sovětského vojska byli v blízkosti domu zastřeleni vojenským policistou dva němečtí dezertéři. O něco později sovětská důstojnice přímo před prahem jejich domu zastřelila dva sovětské vojáky, kteří v hospodářství hledali ženy. Ti pak byli spolu s koněm pohřbeni na jejich zahradě, která možná dodnes ukrývá jejich ostatky. V okolí rodné obce došlo také k několika zabití německých obyvatel, kteří byli buď po rozsudku tzv. národního soudu nebo bez soudu zastřeleni. Helmut Schramme se podílel na instalaci pomníku sedmi obětem divokého odsunu u kostela sv. Anny v Horní Lipce. Rodina Schrammových byla z odsunu vyjmuta. V obci totiž mělo vzniknout pastvinářské družstvo a otec se staral o obchod s dobytkem. V roce 1948 byla celá rodina poslána na práci do Záchlumí, kde několik měsíců pracovali u místních hospodářů. V roce 1960 se pamětník oženil s Němkou Sieglinde Kristovou a v roce 1969 zažádal o odchod do Německa, nebyl mu však umožněn. Dnes se svou manželkou bydlí v Králíkách. Helmut Schramme zemřel 2. května 2016.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
