Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Annelies Schölerová (* 1943)

• narodila se 21. srpna 1943 v Liberci

• pochází z rodiny německého otce a česko-německé matky

• žili v Horním Vítkově u Chrastavy

• otec Ernst Prade padl v uniformě wehrmachtu na východní frontě

• po válce se musela s maminkou vystěhovat z Horního Vítkova

• dětství strávila v Horním Sedle u Hrádku nad Nisou v domě svých prarodičů

• ve čtrnácti letech nastoupila do textilky STAP v Hrádku nad Nisou

• v 70. letech absolvovala ekonomickou školu a začala pracovat v odbytu podniku Vulkan

• po sametové revoluci získala restituční vyrovnání za zabavený majetek své rodiny

• v roce 2021 žila v Horním Sedle

Ze své zahrady v Horním Sedle shlíží Annelies Schölerová na Hrádek nad Nisou a dále do žitavské pánve. Žije v domě, který koupil v roce 1910 její pradědeček Franz Scholze. Horní Sedlo se tehdy jmenovalo Pass a bydleli v něm téměř samí Němci. Po válce se musela většina z nich vysídlit, německý dědeček Annelies Schölerové mohl zůstat, protože měl za ženu Češku.

Dvouletá Annelies našla s maminkou po válce v domě prarodičů útočiště a prožila zde krásné dětství. Prarodiče o hospodářství přišli při kolektivizaci, ale mohli zůstat jako nájemníci. Později si směli svůj dům odkoupit. Annelies Schölerová v něm žije jako čtvrtá generace, což je na Hrádecku výjimečné. Většina původních německých obyvatel se musela vystěhovat, velká část z nich se usadila v nedaleké Žitavě (Zittau).

Tatínka zná jen z fotografií

Narodila se 21. srpna 1943 v porodnici v Liberci jako Annelies Prade. Její rodiče Ernst (Arnošt) a Anna Pradeovi hospodařili v obci Horní Vítkov, která v té době jmenovala Ober Wittig a žilo v ní přes 1200 obyvatel, z naprosté většiny německé národnosti. Maminka Anna, rozená Scholze, pocházela z nedalekého Horního Sedla, kde se narodila v roce 1919 do smíšeného německo-českého manželství. Ve čtrnácti letech ji rodiče poslali sloužit do Horního Vítkova k bohatým sedlákům.

V hospodářství Pradeových se zamilovala do o rok staršího Ernsta a v červenci 1940 měli svatbu na úřadě v Chrastavě, tehdy Kratzau. Celé Liberecko připadlo po Mnichovské dohodě Německé říši. Ta 1. září 1939 rozpoutala druhou světovou válku a němečtí sedláci museli svou produkcí zásobovat německou armádu, později do ní museli narukovat. Jedním z nich byl i tatínek Annelies, kterého zná jen z fotografií. Padl na východní frontě na území dnešní Litvy.

Po válce se Annelies s maminkou a mladším bratrem museli stejně jako ostatní němečtí obyvatelé z Horního Vítkova vystěhovat. „Maminka tam musela všechno nechat, statek a hospodářství někdo zabral. Odstěhovala se k rodičům do Horního Sedla,“ říká pamětnice.

Dům v Horním Sedle nad Hrádkem nad Nisou koupil s pozemkem pradědeček pamětnice Franz (František) Scholze v roce 1910. Její dědeček, také Franz, si do něj přivedl českou nevěstu Aloisii Mládkovou, která do Hrádku nad Nisou přišla z Prostějova za prací. Liberecko bylo od 19. století krajem textilních továren – přádelen, soukáren, tkalcoven, pletáren a stuháren, a Aloisie v jedné z nich pracovala jako dělnice.

V Hrádku se Aloisie seznámila s o čtyři roky mladším Franzem Scholzem a v roce 1919 se jim po svatbě narodila první dcera Anna, maminka paní Annelies, a po ní další dvě dcery. „Na prarodiče strašně ráda vzpomínám. Měli moc hezké manželství, i když babička byla o čtyři roky starší. Narodila se v roce 1893 a děda v roce 1897. Byli hodní a pracovití lidé, babička byla bodrá Moravanka, která ráda opakovala: ‚Pamatuj si: kamna, záchod a boty musíš mít vždycky čistý!‘, vzpomíná pamětnice.

Dědeček pracoval jako horník v hnědouhelném dole Kristýna, původně nazývaném v mužském rodě Christian, který na konci 19. století otevřel hrabě Franz Clam-Gallas, majitel panství Liberec, Frýdlant, Grabštejn a Lemberk. Nejdříve se v dole těžilo hlubinným způsobem a od roku 1926 povrchově. Franz Scholze na Kristýně pracoval 27 let a kromě toho se staral také o své čtyřhektarové hospodářství. „Pamatuji si, jak přišel z práce a řekl babičce: ‚Mámo, nalej mě tu prostějovskou a udělej mi chleba se špekem, jdu na pole. To se mi moc líbilo,“ líčí pamětnice a dodává, že dědeček zemřel v roce 1971. Rok poté byl důl Kristýna uzavřen a postupně ho zaplavila voda. Dnes je Kristýna oblíbeným koupalištěm obklopeným lesem s písčitými a travnatými plážemi.

Doma mluvili německy i česky

S dědečkem Annelies mluvila německy, s babičkou česky. S maminkou podle toho, kde byly. Když šly do „města“, tak česky, a doma německy. „Dědeček se česky naučil, ale to jeho skloňování,“ směje se pamětnice. V domě prarodičů na samotě pod lesem strávila krásné dětství, i když prý trochu osamělé. Její bratříček zemřel ve třech a půl letech na srdeční selhání. Nikdy nebyla bita.

Proto byl pro ni šok, když v roce 1949 nastoupila do první třídy ve škole v Dolním Sedle. Ve škole ji babička nechala zapsat jako Anežku, aby kvůli německému jménu neměla problémy. Příjmení už měla počeštělé od roku 1945 z Prade na Pradeová. „První školní den jsem byla trochu přepadlá, ale musela jsem si zvyknout, i když to bylo těžké. Bili mě a tahali za copy, protože jsem napůl Němka. Nedivím se jim po tom všem, ale já jsem za to jako dítě nemohla,“ přemítá pamětnice.

O poválečné situaci se prý doma nemluvilo. Ani když prarodiče přišli o hospodářství. „To se zkonfiskovalo, protože děda nechtěl do JZD. Říkal, že má práci v dole. Tak jim vzali dům a čtyři hektary, ale nic s tím nedělali, nechali to ladem. Viděli, že je to dřina udržovat. V domě je nechali bydlet, v sedmdesátých letech si dům zpět koupila moje maminka,“ popisuje.

Práce se v její rodině upřednostňovala, a navíc kvůli svému původu neměla velké šance na přijetí na střední školu. Takže ji její maminka odvedla hned po ukončení základní školy, tehdy osmileté, do hrádecké textilky STAP. „Prvního července mě vzala za ruku, že půjdu pracovat. Paní na osobním oddělení ale povídá: ‚Paní, vy si tu holku vezměte domů, protože jí ještě není čtrnáct, my smíme zaměstnávat až od čtrnácti, a to jí bude 21. srpna, tak 1. září přijďte.‘ Takže jsem byla ráda, že jsem měla dva měsíce prázdnin, to byly snad nejhezčí prázdniny.“

Do Horního Sedla ji to pořád táhlo

Ve STAPu pracovala 21 let v tkalcovně na pryžové zboží, ve které se vyráběly gumy do kalhot či podprsenek, podvazkové pásy a obinadla. První dva roky chodila do Hrádku pěšky sedm kilometrů, stejně jako předtím na druhý stupeň základní školy a ještě dříve tři kilometry na první stupeň do školy v Dolním Sedle. Kvůli tomu, že do Horního Sedla nejezdil až do roku 1959 autobus, ji maminka nechtěla pouštět na taneční čaje. Přemluvila ji a domů se vracela večer bosa s nohama otlačenýma od tancování.

Na jedné taneční zábavě se seznámila se svým budoucím manželem Heinzem Schölerem. Pocházel z německé rodiny z nedaleké Jítravy (německy Deutsch Pankraz). Jeho otec také padl za války, do odsunu nemusel, protože se jeho matka provdala za Čecha. Annelies se stala maminkou v necelých 18 letech. S manželem se usadili v Hrádku, ale ji to stále táhlo nahoru do Horního Sedla. „Každý den jsem dojížděla za maminkou na kávu,“ přiznává pamětnice.

Ve STAPu zažila vpád vojsk Varšavské smlouvy. „Kolegové vylezli na střechu a viděli tanky, jak jedou z Německa. Když se babička dozvěděla, že sem přišli Rusové, řekla, že musíme zabít prase, než nám ho vezmou. Tak jsme měli zabijačku v létě a vepřové nám pak lezlo ušima,“ vypráví s tím, že po 21. srpnu 1968 zažívala na úřadech údiv nad tím, když uvedla datum svého narození: 21. srpna. „Mysleli si, že je to nějaká provokace.“

Po jednadvaceti letech vyměnila STAP za další velkou hrádeckou továrnu – Vulkan, ve kterém se dodnes vyrábí gumové zboží – prezervativy, rukavice, dudlíky či nafukovací hračky. Pamětnice vystudovala při práci ekonomickou školu a pracovala v odbytu, kde využila i němčinu. „Jezdili jsme na výstavy a veletrhy, tam se uzavíraly kontrakty. Moc se mi tam líbilo,“ rekapituluje.

Z Vulkanu odešla do předčasného důchodu. „Po roce 1989 to tam nahrazovali mladými lidmi, mě bylo 55 let a maminka byla nemocná a potřebovala mě,“ vysvětluje a dodává svůj zážitek z listopadových dnů roku 1989: „Byla jsem v Liberci v Divadle F. X. Šaldy, najednou spadla opona a vyšli študáci a řekli, co se událo.“

Když mohu udělat dobro, tak ho udělám

Sametová revoluce přinesla její rodině možnost získat v restitucích zabavený majetek. Díky tomu mohla začít s opravami domu, který koupil její pradědeček. „Patřím sem. Bydlel tu můj praděda, děda, pak maminka a teď já,“ říká. Nedovede představit, že by se vystěhovala.

Když hodnotí dnešní dobu a dívá se do minulosti, přeje si, aby na sebe lidé byli slušní a vážili si toho, co mají. „Lidé by se měli zamyslet, jak se měli jejich rodiče a prarodiče, a využít možností, které dnes mají. Ale přitom by neměli zapomínat na slušnost a pokoru. Na to, že když mohu udělat dobro, tak ho udělám.“