Věra Schiff

„Měli jsme všechny možné choroby – tyfus, černou horečku, tyhle nemoci. Smrt byla dennodenní scenérie Terezína. A naneštěstí nikdo z těch starousedlíků, nikdo z nás, už neměl sílu tyto mrtvoly dostat do krematoria. Protože to znamenalo dovézt je na vozíkách do krematoria, tam už nikdo nebyl. Všechny poslali pryč a už nás tam bylo jenom pár, kteří ještě chodili, neleželi na zemi a nebyli nemocní. Terezín byl jeden obraz bídy a utrpění. Mrtvoly všude. Jediné, co se energicky hýbalo, byly vši. Zavšiveni jsme byli všichni. A jednoho krásnýho dne si vzpomínám, to bylo zoufalé, jak se ta těla rozkládala a nebyla tam žádná desinfekce, samozřejmě. Tak to vypadalo, že tam všichni umřeme v této situaci, nevypadalo to, že se z toho dá uniknout. A my jsme nevěděli, v jaké fázi je ta válka, jak to skončí. A jednoho dne v květnu, krásný den, ale my jsme byli všichni zoufalí, jsme slyšeli nějaké zvuky na silnici poblíž Terezína. Tak někteří lidi, kteří měli kuráž, šli blíž ke stěnám pevnosti a nikdo na ně nestřílel, přitom to bylo zakázáno. Jako vězni jsme nesměli se přiblížit k bráně. A ten den se nic nestalo, nikdo na nás nestřílel, lidi šli blíž a blíž, až se dostali úplně k těm stěnám. Někdo vyndal cihly nebo z čeho to bylo postavené a pár lidí prolezlo dírou a furt nikdo nic nedělal, furt nikdo nestřílel. Tak jsme si říkali, tady se něco děje, co není každodenní. Normálně, když se člověk přiblížil k hradbám, tak byl zastřelen. Taky jsem prolezla skrze tu díru a byla tam silnice, která vedla do Prahy. Z dálky byly slyšet motory nějaké jednotky, která se blížila. Nastala velká otázka, kdo to je?“

„Jednou v noci jsem pracovala a slyším kroky. To bylo obvyklé, že odněkud přišel kontrolovat svého pacienta, který měl problémy s nitroočním tlakem nebo s čímkoliv. Tak jsem se ani nepodivila. Ale tuto noc, když přišel, tak něco nesl v náručí, nějaký balík, a prošel okolo mě a říká: ,Pojď, Věro'. Šel do rohu, kde jsme měli nějaké krabice, tam ten balík položil a říkal: ,Podívej, toto je novorozeně.' Já jsem se zatřásla – novorozeně v Terezíně!? Tak jsem nadzvedla dečku a viděla skutečně růžové novorozeně. Tak jsem se náramně podivila a potěšila. Zdálo se mi to jako zázrak. Protože Terezín bylo místo, kde jste stále očekávala smrt, tam jste neočekávala život, nový život. To bylo jako něco z jiného světa. Teď tam vidím to dítě, normální děcko. Načež Stein mi rychle řekl: ,Věro, přikryj to, to dítě nemůže žít, protože dnes v noci se narodilo, ale ne oficiálně.‘ Protože když žena přišla do Terezína a byla těhotná, tak byla označena „SB“, sonderbehandlung [zvláštní zacházení], což znamenalo příští transport do plynu. Když se narodilo dítě, nebo žena otěhotněla v Terezíně a nezjistila to včas, protože měsíční krvácení se v Terezíně zastavilo, tak některé ženy zjistily, že jsou těhotné, až když byly v pátém, šestém měsíci. I tehdy se lékař snažil to přerušit, protože pokračování byla jistá smrt oběma. Dítěti i ženě. Když se jim to podařilo přerušit, tak žena měla šanci přežít. Tak to byla taková filozofie. A teď toto nešťastné novorozeně. Já jsem se na nic neptala a Stein mi říká: ,Jeho matka je moje známá a já nechci, aby zemřela. Toto dítě musí zmizet.‘ A vytáhl z kapsy injekční stříkačku, držel ji v ruce a říká: ,Věro, to se musí tomu dítěti injektovat a skončit to.‘ Tak jsem říkala: ,Vy jste šéfem oddělení.‘ A on říkal: ,Ty to uděláš!‘ Já říkám: ,Ne ne ne, já tu paní neznám a jí toto neudělám!‘ A odporovat Steinovi, to byla velká kuráž. Protože on byl velmi autokratický. Doktoři v Terezíně, to tenkrát nebylo tak demokratické jako dnes, to bylo jako generál v poli, jemu se neodporovalo. A já jsem říkala: ,Pane doktore, já to neudělám, já to nemohu dělat. Proč to neuděláte vy? To je vaše známá, ne moje.‘ Načež on mi říká: ,Věro ty to nechápeš, já jsem vázaný přísahou Hippokrata, která nařizuje lékaři péči o život. Celá naše kariéra je péče o zlepšení a udržení života a tady je přerušení života.‘ Tak jsem si myslela, že se zbláznil. Protože jsme byli v Terezíně, kde byla smrt na každém rohu násobena a najednou on mi povídá o Hippokratově přísaze. Jsem si řekla, že se mu to jistě nějak v hlavě popletlo. Tak jsme tam stáli a dívali se na sebe. Já jsem nechtěla a on už zřejmě nebyl v nejlepší náladě, že mu tady odporuju. Tak řekl: ,Uděláme to spolu!‘ Vzal tu stříkačku, vrazil mi to do ruky, spojil ruku přes moji ruku, tlačili jsme to dolů a on stlačil píst. A to dítě začalo plakat. On mu dal nějakou dečku přes ústa a pak přes něj hodil nějakej hadr a říkal: ,Až přijde to komando, co sbírá mrtvoly, postarej se, ať vezmou toto. A nemá to jméno. Nikdy to nevstoupilo do terezínské statistiky, protože kdyby ano, tak by šlo do plynu. Ale dokud je to anonymní a nikdo neví, že tady porodila, tak ona má šanci na to přežít.‘ Já jsem se nikdy nedozvěděla, kdo to byl. A nechtěla jsem to vědět. Nechtěla jsem se jít podívat na ženu, které bych musela říct: ,Vaše dítě muselo zemřít, možná, že budete mít šanci žít.‘ Ale vím, že to růžové novorozeně minutu před tím najednou začalo… Vydalo pár takových skřeků, začalo mít křeč. A zemřelo.“

„Ti lidi, to bylo šílený! Ti lidi už nevypadali jako lidi. Nejenom to hrozné vyhubnutí a prázdný pohled v očích a od hlavy k patě pokrytí vešmi a nemocemi. Ale ti lidi – to bylo tak děsný! – oni už nereagovali jako lidi. Oni chtěli jenom jíst, chtěli najít něco k jídlu,“ vypráví. K přeživším pochod smrti se váže i následující vzpomínka: „Měla jsem v kapse kůrku od chleba. A jednou šel kolem, vypadal jako jeden známý, který byl teprve před půl rokem deportován z Terezína. Já jsem sáhla do kapsy a říkám: ,Leo!‘ A on: ,Ne ne ne! Když mezi ně hodíte chleba, tak se zabijou, jeden druhého.‘ Ta dehumanizace, zničení lidské povahy, to je hřích. Hlad a lidské utrpení změní lidský fokus. Lidi ztratí zájem o vše a zajímá je, jestli je tu kousek chleba nebo kus trávy nebo něco, co se dá sníst.“

„Stále přicházely transporty. Transporty přicházely, transporty odcházely. Odcházely a nevědělo se kam. Mezi lidmi se šířily zvěsti, že de facto není kam, že na konci této cesty je smrt. Ale víte, člověk do poslední chvíle doufá. A to poslední, co s vámi zemře, je naděje. My jsme dlouho nechtěli věřit. Osobně jsem poprvé uvěřila, že je skutečně konec, když jsem se sešla se Siegfriedem (Vítězslavem) Ledererem, uprchlíkem z Osvětimi, který se schovával v Terezíně v chodbách pod povrchem. Říkal: ,Věro, tady není žádný další tábor. Tady je smrt.‘ Ale do té doby jsem stále doufala. A když já jsem byla ten blbec, co doufal, tak i všichni ostatní byli takoví. Lidi doufali, že je někde nějaká možnost přežít. Nemůžete žít s myšlenkou, že je to konec, a jít za svým ubohým životem, vyfasovat tu polívku nebo šlupky od brambor, když víte, že je to všechno k ničemu. V Terezíně jsme měli enormní snahu zapírat si tu pravdu. Smrt, která na nás čekala. Protože s tím nemůžete žít, aniž byste musela spáchat sebevraždu. Protože když víte, že je to všechno bezúčelné, tak proč byste měla trpět všechny ty hrozný utrpení, což v těchto táborech bylo.“