Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Schiff (* 1926  †︎ 2023)

• narozena 17. května 1926 v Praze do židovské rodiny Katzových

• ve 30. letech studovala pražskou židovskou školu

• v květnu 1942 společně s rodiči a sestrou deportována do Terezína

• následující tři roky pracovala terezínské nemocnici ve Vrchlabských kasárnách

• v březnu 1945 se v ghettu provdala za Arthura Shiffa

• více než 50 jejich příbuzných – včetně těch nejbližších – oběťmi holokaustu

• roku 1949 s manželem emigrovala do Izraele

• v roce 1961 následovala další emigrace, tentokrát do Kanady

• autorka knih a iniciátorka besed s tematikou holokaustu

• zemřela v prosinci 2023

Pětadevadesátiletá elegantní dáma usedá ke kuchyňskému stolu svého bytu v Torontu. Češtinu už více než sedm dekád prakticky nepoužívá, ovládá ji však bezchybně. Koneckonců, je toho daleko více, co jí z rodné země navzdory dlouhému odloučení navždy zůstalo v paměti... „Chtěla jsem říct, že kdokoliv to bude poslouchat, tak aby měl trpělivost, usmál se a řekl si: ,Stará babička nám chce povídat o svém životě.‘ Můžu vás ujistit, že ten život nebyl lehkej, nikomu bych nepřála, aby to musel prožít tak jako já. Ale tím nechci říct, že to byla samá katastrofa.  Měla jsem taky velmi hezké a šťastné okamžiky a chtěla bych, aby se lidi z mého života, pokud mohou, ponaučili. Člověk má být stále bystrý a dívat se okolo sebe, co se děje. A když ho potrefí nějaká smůla nebo dokonce neštěstí, musí s tím nějak zacházet. Člověk si nemůže lehnout a říct: ,Teď umřu,‘“ otevírá svůj příběh Věra Schiff.

Sedíte jako oběť, víte, že budete obětován a nemůžete nic dělat

Věra Schiff, rozená Katz, se narodila 17. května 1926 v Praze do židovské rodiny Elsy (roz. Taussigové) a Siegfrieda Katze. Vyrůstala s o rok a půl starší sestrou Evou a na své rané dětství vzpomíná se značnou nostalgií. Rodiče vedli své dcery ke vzdělanosti a seberozvoji, doma se otevřeně mluvilo o politice a společenském dění. „Nejkrásnější vzpomínky z mládí mám na přátelství s Evou, když jsme spolu existovali těch mých prvních několik let. Než jsme šli do lágru,“ říká. V průběhu 30. let – tou dobou navštěvovala soukromou židovskou školu v Praze – atmosféra houstla. Rostly obavy ze situace v sousedním Německu, kde citelně sílil antisemitismus a společně s ním strach o vlastní bezpečí. Rodiče začali zvažovat emigraci. „Ze začátku se nikdo neobával, že by Hitler obsadil Československo jako svoji kolonii. Ale byl strach, že když taková velká země jako Německo může mít takovou [antisemitskou] filozofii, může to být nakažlivé, a nejlepší bude dostat se pryč z kontinentu, kde se toto může stát,“ vysvětluje Věra Schiff. Katzovi plánovali opustit Evropu a trvale se usadit na karibském ostrově Curaçao, kde měli vzdálené příbuzné. Už to však nestihli.

„Byla to velmi těžká doba. Sedíte jako oběť, víte, že budete obětován a nemůžete nic dělat. […] Tam skončilo moje mládí – 15. března 1939,“ říká tehdy dvanáctiletá Věra. Krátce po nacistické okupaci otec přišel o práci vrchního finančního rady a Věru vyhodili z židovské školy. K rodičům se doneslo doporučení, ať nenechávají žádné úspory v bance, že o ně určitě přijdou.

Protektorátní diktatura dávala Židům všemi možnými cestami najevo, že přestávají být lidmi. „Začala nařízení, že po osmé hodině večer nesmíme být venku, nesměli jsme používat tramvaje nebo autobusy, jedině mezi čtvrtou a pátou. Nesměli jsme nakupovat v normálních obchodech – zase jenom mezi čtvrtou a pátou, a to jen v těch obchodech, kde obchodníci byli ochotni udržovat židovskou klientelu, což nebylo mnoho. A začaly periodické rozkazy, že k určitému datu musíme donést na policejní ředitelství šperky, druhý den to byly elektrické přístroje, třetí den to byly kožichy. Vždycky našli něco, co musíme odevzdat. A když jsme to tam donesli, tak nám dali lístek, že jsme donesli třeba tři kožichy. No, a to byl konec tří kožichů.“

Člověk si zvykne i na šibenici. Tak jsem si zvykla

Na první léta pod vlajkou Protektorátu Čechy a Morava Věra Schiff dále vzpomíná: „Život byl plný obav a plný hrůzy, že to bude horší. A taky to bylo čím dál horší. Ale nikdy jsme se v této době ještě nedomnívali, že na konci této periody je smrt. Stále jsme se ještě domnívali, že tady bude to, co Němci říkali: že nás přemístí z těchto zemí jako Rakousko a Československo někam na východ. Tento východ nikdy neměl jméno, ale mysleli jsme, že to tak skutečně je, že z nějakého důvodu budeme žít v nějakém ghettu. A ne, že by se to zdálo lákavé – už jen proto, že po generace moje rodina žila v českých zemích, takže se jim to nezdálo lehké, ale nic v tuto dobu nebylo lehké. Tak se stále čekalo, co bude,“ přibližuje. V těchto tíživých a nejistých časech velkým dílem pomohla rodina Vrzákova, u které si Katzovi uschovali šperky a cennosti.

Většina ostatních lidí se jich však stranila. Věra musela povinně nosit přišitou žlutou hvězdu a, jak sama říká, dennodenně žila ve strachu: „Ale člověk si zvykne i na šibenici. Tak jsem si zvykla. Ale chodila jsem po ulicích a dívala se nalevo napravo, dopředu dozadu. Furt jsem čekala na ten kámen nebo na plivnutí. Protože Židovi mohl dělat každý, co chtěl. Ta bezmoc a bezpráví – dodneška nepochopím, proč ti Němci byli tak zažraní nepřátelé,“ vypráví. Během prvních šestnácti let jejího života rodina vystřídala vícero pražských adres. Každá z nich jí dodnes zůstává v paměti: „Když jsem se narodila, bydleli jsme v ulici Schnellova, potom jsme se stěhovali do Třebízského ulice a nakonec jsme skončili v Ovenecké, odkud jsme šli do koncentráku.“

Dostali jsme kavalce. Tak začala naše existence vězňů v Terezíně

V květnu 1942 dostala celá rodina předvolání do transportu do Terezína. AU 245. Své transportní číslo Věra Schiff nikdy nezapomněla. Vlak zastavil v Bohušovicích nad Ohří, po dalších asi třech pěších kilometrech deportované Židy cynicky vítal mrazivý nápis ,Arbeit macht frei‘ nad terezínskou bránou. V následujících událostech sehrál důležitou roli rodinný přítel Josef Bleha. „Slíbil, že pokud se dostaneme do Terezína, tak že nám pomůže předejít deportaci na východ, o které nevěděl přesně, co to je, ale že je to tam horší.“ Bleha nepomohl jen Katzovým, ale celé řadě dalších Židů. Po válce se jej Věra snažila vypátrat, avšak marně. Jeho osud tak zůstává z větší části neznámý. „Někdo ho udal, že pomáhá Židům, a byl poslán do koncentráku. Červený kříž mi sdělil, že někde zahynul, a oni nevědí kde. Chtěla jsem mu říct: ,Děkuju,‘“ vypráví. V roce 1994 získal Josef Bleha titul Spravedlivý mezi národy in memoriam. „Myslím, že takových lidí, jako byl on, bylo velmi málo. Plně si zasloužil to vyznamenání,“ shrnuje Věra Schiff, které Josef Bleha skrze své konexe s největší pravděpodobností zachránil život.    

Na doporučení Josefa Blehy Věra po příjezdu do terezínského ghetta vyhledala doktora Roberta Tarjana,[1] předala mu transportní čísla celé rodiny a odkázala se na společného známého – Blehu. Matka se svými dcerami byla ubytována v ženských kasárnách, otec zvlášť, s muži. „Dostali jsme kavalce, tříposchoďové. [Sestra] Eva si vzala ten nahoře, protože byla taková sportovní. A takto začala naše existence vězňů v Terezíně. Příští den nám byla přidělena práce, kterou se snažil Bleha prostřednictvím doktora Tarjana vybrat. Bylo to všechno velmi komplikované,“ popisuje první chvíle v ghettu. Díky konexím Bleha – Tarjan se celá rodina vyhnula těm nejhorším pracovním místům. Sestra Eva se starala o zahradu, rodiče myli podlahy v kasárnách, Věra pracovala jako zdravotnice v terezínské nemocnici, což se považovalo za důležitou funkci. Díky tomu zůstávala ušetřena transportu do některého z vyhlazovacích táborů. Prozatím.

Samozřejmě, že se kradlo, když jste měla přístup

„V lágru, když nemáš kamaráda, seš ztracenej. Všechno záleželo na tom, kdo ti pomohl, kdo ti zašeptal: ,Tady jsou šlupky z brambor.‘ Všechny triky denního přežití záležely na tom, koho jste tam měla,“ vysvětluje Věra Shiff. Vězni se za pochodu učili, jak neumřít – alespoň ne dnes. Vytvářeli si své strategie, hledali cesty. „Všechno bylo velice riskantní. Ale nejvíce riskantní bylo nedělat nic. Když jste nedělala nic, tak jste měla zaručeno, že umřete,“ shrnuje. Terezínský vězeň se dennodenně potýkal s absolutním nedostatkem jídla. „Chtěli nás zabít hladem. Nebylo nutné nás takhle špatně živit. Ale vycházeli z toho, že když tolik a tolik lidí umře na podvýživu nebo nemoci, které jsou důsledkem podvýživy, tak o tolik méně pak musí zabít, zplynovat v Majdanku nebo v Treblince nebo kdekoliv jinde. Takže si vzpomínám, že jsem vždycky měla hlad. […] Zdraví jsme nebyli nikdo a výsledek byl katastrofální. Prázdné polívky – Němci měli prášky, co rozpouštěli ve vodě. A někdy, když jste měla štěstí, tak tam bylo pár šlupek z brambor a někdy kousek tuřínu. Ale to byly ty šťastné dny,“ přibližuje.  

Ve snaze nepodlehnout hladomoru si lidé snažili přilepšit všemi možnými způsoby. Nespornou výhodu měli ti, kterým se naskytla příležitost díky jejich pracovnímu zařazení. Mezi ně patřila i sestra Eva, která v zahradách pěstovala ovoce a zeleninu pro nacistické velení ghetta, a mohla tak příležitostně v nepozorovaných chvílích – byť se značným rizikem – vzít něco málo na přilepšenou. „Lidi říkají, že se kradlo. Samozřejmě, že se kradlo. Když jste pracovala v kuchyni a vařila jste polívky, tak samozřejmě, že jste si nevzala tu vodu. Vzala jste si zespodu, kde byly nějaké šlupky. […] Já nevím, že lidi to považují za nemyslitelnou amorálnost, že se v lágru, kde byl hlad, kradlo. Samozřejmě, když jste měla přístup a měla jste matku, otce, sestru, bratra… tak jste ten kousek chleba strčila do kapsy a vynesla ven. S tím se de facto počítalo. Ale obyčejný vězeň v Terezíně měl strašný hlad,“ líčí.

Mezi lidmi se šířily zvěsti, že na konci této cesty je smrt

Nikdy nekončící hlad představoval jen jednu část každodenního utrpení. V roce 1942 ghetto obývalo bezmála 60 tisíc internovaných Židů.[2] Přelidnění v kombinaci s nuznými podmínkami a neexistujícím zázemím nutně muselo vyústit v katastrofu. „Lidi spali jeden přes druhého, leželi na půdách a umírali. Potom Němci přivezli německé a rakouské Židy a to množství lidí, kteří nemohli udržet žádnou hygienu! Tak vzniklo zavšivení a měli jsme tam krysy a myši a vši a blechy a štěnice. A to všechno přenášelo choroby. Tak lidi umírali,“ popisuje. Ani hladem, onemocněními, přelidněním a nulovou hygienou výčet strastí terezínských vězňů nekončí. Věra Schiff uvádí, že tím vůbec nejhorším bylo něco docela jiného. Něco, na co nestačila vzájemná pomoc a sounáležitost vězněných, konexe ani drobné krádeže jídla (dá-li se to krádežemi vůbec nazvat…): strach.

Každý den doprovázel stěží představitelný strach o život, strach z neznáma a nejistoty. Nikdo neměl tušení, co je čeká na východě. Z Terezína neustále odjížděly přeplněné vlaky, transport za transportem, a nikdo nevěděl, jaký osud na deportované čeká, ani kam přesně vlaky míří. „Mezi lidmi se šířily zvěsti, že de facto není kam, že na konci této cesty je smrt. Ale víte, člověk do poslední chvíle doufá. A to poslední, co s vámi zemře, je naděje. My jsme tomu dlouho nechtěli věřit. […] Lidi doufali, že je někde nějaká možnost přežít. Nemůžete žít s myšlenkou, že je to konec, a jít za svým ubohým životem, vyfasovat tu polívku nebo šlupky od brambor, když víte, že je to všechno k ničemu. V Terezíně jsme měli enormní snahu zapírat si tu pravdu: smrt, která na nás čekala. Protože s tím nemůžete žít, aniž byste musela spáchat sebevraždu. Když víte, že je to všechno bezúčelné, tak proč byste měla trpět všechny ty hrozný utrpení?“ přibližuje realitu terezínské každodennosti.

Němci měli jedno takové ironické nařízení…

Jednoho podzimního dne roku 1942 Věru zastavil lékař Karel Lustig, bratranec otce Siegfrieda. Říkal jí: „Věro, ty víš, že babička přijela ze starobince?“ Svou babičku pak za zdmi ghetta skutečně našla. Dle vyprávění byla nahá, v bezvědomí a na těle měla napsáno své jméno: Eleonora Katz. Věra ji umyla a zakryla dekou, teprve potom k ní dovedla jejího syna. „Otec přišel a k mému překvapení řekl, že je to štěstí – že neví, kde je, a že je štěstí, že už se nebude nikdy trápit tím neštěstím, které celou rodinu potkalo. Seděli jsme tam s ní a ona záhy nato zemřela. Tak ji políbil a byl konec. Pak jsme ji pohřbili v hromadném hrobě, který se do dnešního dne v Terezíně nachází,“ vypráví. Eleonora Katz zemřela 29. září 1942.[3] Obětí holocaustu se stal i zmíněný lékař a otcův bratranec Karel Lustig. Jeho stopa mizí přesně o dva roky později – v transportu do Osvětimi 29. září 1944.[4]

Hrozba transportu do některého z koncentračních nebo vyhlazovacích táborů na východě čekala na každého. Rodině se ji zpočátku dařilo oddalovat, a to především díky příteli Josefu Blehovi, který Věře zajistil pracovní místo zdravotnice v nemocnici – tato pozice se považovala za těžce nahraditelnou a její jméno se díky tomu nevyskytovalo na předních místech seznamů. V Terezíně navíc fungovalo pravidlo, podle kterého se do transportů rodiny nerozdělovaly,[5] deportace se týkaly manželů i jejich dětí. Věřina práce tak po jistou dobu ochraňovala i její rodiče a sestru. To by však samo o sobě zřejmě nestačilo.

„Němci měli jedno takové ironické nařízení. Když byl někdo v rodině nemocný, tak byl [z transportu] vyjmut. A u nás byl vždycky někdo nemocný,“ vysvětluje štěstí v neštěstí Věra Schiff. Nařízení vycházelo z jednoduché premisy: deportační vlaky musely překonat dlouhé vzdálenosti přes rozlehlá území a nacisté se báli, že se skrze splašky nákazy rozšíří do jimi ovládaných oblastí.  

Popel se dával do sáčku s transportním číslem: Eva AU 246

Nemocem se nevyhnul nikdo z rodiny. Na jaře 1943 se kriticky zhoršil zdravotní stav sestry Evy. V zoufalé snaze zachránit svou dceru se rodiče rozhodli směnit pár posledních cenností, které se jim podařilo do ghetta tajně pronést. Šlo o prstýnky a nějaké další drobné šperky, které nosili zašité v oblečení. Němci by údajně na směnu s Židem nikdy nepřistoupili, ale pro české četníky představoval směnný obchod relativně snadný výdělek.

„Vy jste dali briliant a on vám příští den přinesl krajíc chleba, v našem případě nějaké pilulky. Já jsem doufala, že je to Digoxin. Ale spolehněte se na to... Ale my jsme neměli východisko,“ vysvětluje Věra Schiff. Nikdy se nedozvěděla, jaké léčivo pro Evu reálně získali. Její stav se však nelepšil. „To byla hrozná epizoda pro moji matku. Dívat se na to pozvolné umírání, na to, že by byla pomoc a vy nemůžete. To je utrpení horší než smrt. Já jsem viděla, jak moji rodiče – dennodenně je jich méně a dennodenně jsou zoufalejší.“

Sedmnáctiletá Eva Katz zemřela v náručí své matky v dubnu 1943. S největší pravděpodobností na myokarditidu. „To byla nepopsatelná bolest. Otec se díval na Evu, jak nám mizí před očima. Ta nemožnost pomoct…“ Následujícího dne proběhla kremace. Smutný rituál, který od té doby podstoupila ještě několikrát, probíhal následovně: „V Terezíně měli vozy, na kterých se vozily mrtvoly, tak tam vždycky navršily všechny rakve. Rakve byly z obyčejného dřeva a lidi mohli [jít za vozem] až k plotu. Krematoria byla venku, mimo tábor, a tam jsme nesměli. Když těla došla do krematoria, tak tam je potom spálili. Tehdy to bylo tak, že každý spálený, který umřel v Terezíně, tak jeho popel byl dán do takového sáčku s transportním číslem. Tak tam bylo: ,Eva AU 246‘. A to byl tragický konec.“

Až přijde komando, co sbírá mrtvoly, postarej se, ať vezmou toto

Věra nadále pracovala v terezínské nemocnici, která sídlila ve Vrchlabských kasárnách. Dvanáctihodinové směny se pravidelně střídaly: denní – noční, od sedmi do sedmi. Sloužila – mimo jiných – i po boku oftalmologa doc. Richarda Steina. Během jedné noční služby k ní docent Stein přišel s jakýmsi balíčkem v ruce. „Tak jsem nadzvedla dečku a viděla růžové novorozeně. Náramně jsem se podivila a potěšila. Zdálo se mi to jako zázrak, protože Terezín bylo místo, kde jste stále očekávala smrt, tam jste neočekávala život, nový život. To bylo jako něco z jiného světa. Teď tam vidím to dítě, normální děcko.“

Jenomže potěšení Věru záhy přešlo, osud dítěte byl dávno zpečetěn. Těhotenství ani porod v Terezíně neměl své místo. Ženy v jiném stavu se označovaly písmeny SB, Sonderbehandlung, v překladu ,zvláštní zacházení‘. V praxi to znamenalo jistou smrt. Lékaři se proto vždy snažili těhotenství zavčasu přerušit – jedině tak měla matka alespoň nějakou šanci na přežití. Mnohé ženy ale dlouhou dobu nic netušily – vlivem extrémních podmínek se menstruační cyklus opožďoval, nebo i zcela zastavil. Jenomže pokud se v ghettu narodilo dítě, ,zvláštní zacházení‘ (poprava) se automaticky vztahovalo na něj i jeho matku. Jedinou možností, jak nezemřít, bylo nikdy se nenarodit.

Chvíli jen nehnutě stáli a v tichosti se na sebe dívali. Pak docent Stein vytáhl z kapsy injekční stříkačku. „Držel ji v ruce a říká: ,Věro, to se musí tomu dítěti injektovat a skončit to.‘ Tak jsem říkala: ,Vy jste šéfem oddělení.‘ A on: ,Ty to uděláš!‘ Věra se Steinovi postavila na odpor. „Tak řekl: ,Uděláme to spolu.‘ Vzal tu stříkačku, vrazil mi to do ruky, spojil ruku přes moji ruku, tlačili jsme to dolů a on stlačil píst. A to dítě začalo plakat. On mu dal nějakou dečku přes ústa a pak přes ně hodil nějakej hadr. […] Říkal: ,Až přijde to komando, co sbírá mrtvoly, postarej se, ať vezmou toto. A nemá to jméno. Nikdy to nevstoupilo do terezínské statistiky, protože kdyby ano, tak by šlo do plynu. Ale dokud je to anonymní a nikdo neví, že tady porodila, tak ona má šanci na to přežít,‘“ vypráví.

„Já jsem se nikdy nedozvěděla, kdo to byl. A nechtěla jsem to vědět. Nechtěla jsem se jít podívat na ženu, které bych musela říct: ,Vaše dítě muselo zemřít, možná, že budete mít šanci žít.‘ Ale vím, že to růžové novorozeně minutu předtím najednou začalo… Vydalo pár takových skřeků, začalo mít křeč. A zemřelo.“

Začíná to propagandou a povídáním. A kde to končí? To všichni víme

Drastická zkušenost pak Věru Schiff doprovázela po celý život. „Je to častá noční můra, v noci se vzbudím a prožívám to znova, to dilema: Kdo to dítě vlastně zabil? Byl to Stein? Já? Já vím, že to nebyl ani Stein ani já. Byli to nacisti, ale v noci neuvažujete,“ říká a zároveň vysvětluje, proč považuje za důležité otevírat i tyto traumatické vzpomínky: „V těchto situacích se dělají různé věci, které člověk nemůže racionálně pochopit a emocionálně je to otřesné po celý život. […] A já si myslím, že by lidi měli znát ten hrozný set-up těchto kempů, kde lidi přišli, nevinní lidi, kteří nic neudělali, jenom se narodili Židy, a byli odsouzeni takovýmto hrozným situacím. Když se chce svět vyvarovat opakování podobné katastrofy, tak je dobře, kdyby si [lidé] uvědomili, že to začíná propagandou a povídáním – že Židi nejsou to nebo ono. A kde to končí? To všichni víme.“

Utrpení nebralo konce, v březnu 1944 zemřel otec Siegfried Katz. „Nikdy jsme se nedozvěděli, který orgán mu selhal, ale to bylo jedno. Vypadal jako stín sebe sama,“ vypráví Věra Schiff. „A zase se to opakovalo: maminka a já jsme šly za rakvema až k tomu plotu. […] Zůstával velký otazník, kdo z nás to přežije,“ dodává. I matčin zdravotní stav se dramaticky zhoršoval. Trpěla na časté horečky a kašle, nakonec jí lékaři diagnostikovali tuberkulózu.

Někdy v této době – na jaře 1944 – se Věra setkala s Vítězslavem Ledererem. Odbojáře Lederera nacisté od ledna 1942 věznili v Terezíně, odkud jej v prosinci následujícího roku deportovali do Osvětimi. 5. dubna 1944 se tehdy čtyřicetiletému Vítězslavovi Ledererovi podařilo z vyhlazovacího tábora Birkenau utéct a následně se ukrýval zpátky v terezínském ghettu. Jejich vzájemné setkání potvrdilo nejhorší obavy: „Říkal: ,Věro, tady není žádný další tábor. Tady je smrt.‘ Ale do té doby jsem stále doufala. A když já jsem byla ten blbec, co doufal, tak i všichni ostatní byli takoví.“

Chytla jsem maminku a odnesla ji jako dítě, ona už nic nevážila

23. června roku 1944 měla do Terezína přijet inspekce Červeného kříže. Pro nacisty to znamenalo následující: vytvořit kulisy důstojného zázemí a spokojeného života; a – ruku v ruce s tím – zbavit se vážně nemocných a umírajících. Jako první šli na smrt vězni s tuberkulózou, a tedy i matka Elsa. „Snažila jsem se ji z toho transportu dostat. V té době jsem už spoustu lidí v Terezíne znala, protože už jsem tam byla takovou dobu! Takže člověk si udělá známosti a styky,“ přibližuje její dcera. Veškeré snahy se však zdály jako marné.

Dle vyprávění se Věře na poslední chvíli podařilo osobně přesvědčit samotného Karla Rahma, majora (Sturmbannführera) SS, tehdejšího velitele ghetta. „Nikdy v životě, i když jsem byla vyhublá, jsem neutíkala tak, jako tehdy. Chytla jsem maminku a odnesla ji jako dítě, ona už nic nevážila,“ říká. Deportovaní skončili v osvětimských plynových komorách, Karl Rahm pak v roce 1947 na československé šibenici.

Tehdy si uvědomila, že i kdyby válka druhý den skončila, matka Elsa nepřežije. Její kritický stav se horšil každým okamžikem. Vždy po práci chodila k jejímu lůžku, naposledy v srpnu 1944. „Nemohla mluvit. Zoufale se na mě dívala a já na ni. To bylo odpoledne, tak jsem u ní zůstala. A v noci, někdy před půlnocí, zemřela. Držela jsem její ruku a najednou ta její ruka byla bezvládná,“ vypráví.

Poté opět absolvovala doprovod vozu s rakvemi k plotu krematoria, už poněkolikáté. Přestože během dvou let přišla o babičku, sestru, otce a nyní i matku, sama nezůstala. Těžké chvíle jí pomáhal ustát přítel Arthur Schiff, se kterým se v ghettu seznámila na jaře 1944. Zastával názor, že Bůh vždy pomůže, zatímco Věra se spíše přikláněla k myšlence, že už nepomůže nikdo. Vzali se v terezínských Magdeburských kasárnách v březnu 1945. Obřad vedl vrchní dánský rabín Max Friediger.

Šla jsem mu říct sbohem

Jak probíhala svatba v nacistickém lágru? Arthur vše zařídil, domluvil obřad, ortodoxní židovskou ceremonii. Paradoxně, zatímco na území protektorátu platil přísný zákaz shromažďování Židů i praktikování jejich víry, na ghetto se tato nařízení nevztahovala.[6] Arthur sehnal i hudební doprovod – spoluvězně s houslemi – a po své snoubence chtěl jedinou věc: „Věruško, co ty musíš udělat, je opatřit si šaty!“ říkal jí tehdy. To se skutečně podařilo, půjčila si je od jedné z nedávno deportovaných žen, která své původní šaty ještě měla.

„Ta svatba byla tak dojemná! To bylo něco tak pozitivního!“ shrnuje. V té době už nežil nikdo z jejich nejbližších příbuzných. Věra Schiff výše uvádí: „V lágru, když nemáš kamaráda, seš ztracenej,“ a právě tuto úlohu sehrával Arthur.  Coby vystudovaný lékárník pracoval také v terezínské nemocnici. A i on díky svému pracovnímu zařazení zůstával ušetřen transportů na východ.

Sňatek navíc zase o kousek zvýšil šanci na přežití – stále platilo pravidlo, dle kterého se rodiny do transportů na východ nerozdělovaly. Před samotnou svatbou se však oba budoucí manželé vyhnuli vlaku smrti jen s velkým štěstím a na poslední chvíli. Arthur Shiff byl přiřazen k transportu do vyhlazovacího tábora v září 1944. Dle vyprávění se u něj jako zázrakem v den deportace objevily příznaky vysoce infekční spály, díky čemuž z výše uvedených důvodů nesměl do vlaku nastoupit. Namísto toho strávil šest týdnů v nemocnici. Dva dny nato povolali do transportu Věru.

„Tak jsem šla do toho špitálu říct Arthurovi sbohem. […] Poslala jsem mu polibek a: ,Uvidíme se někde. Když ne tady, tak někde jinde.‘ A šla jsem ven,“ popisuje. Konečné slovo – kdo z zůstane a kdo pojede na smrt – však měl výše zmíněný komandant Karl Rahm. Ten si s papíry v ruce postupně prohlížel nashromážděné vězně a během krátké chvíle rozhodoval o jejich dalším osudu.

Lidi už nereagovali jako lidi. Hlad a utrpení změní lidský fokus

„Když jsem před ním [Rahmem] stála, tak jsem si říkala: ,Jak si ten člověk připadá, že rozhoduje jako Bůh všemohoucí: Ten bude žít a ten zemře.‘ To je strašná zodpovědnost. Do dnešního dne nemůžu pochopit, jak to mohli lidi absolvovat emocionálně, ti Němci, kteří o tom měli rozhodovat. Viděli před sebou lidi a rozhodovali, jestli budou žít nebo zemřou.“ Karl Rahm, kterého o pár měsíců dříve přesvědčila, aby ušetřil život její matky, se Věry zeptal: „,Tak kde je ta Vaše matka?‘ – ,Ona zemřela,‘“ odpověděla mu. „Tak to byl velmi rád! Když Žid zemřel, to bylo velký štěstí. Tak se začal usmívat a říkal: ,Chcete tu zůstat, nebo chcete jet pryč?‘ říkám: ,Když se mě ptáte, tak já bych tu zůstala.‘ – ,Tak zůstaňte.‘ Poděkovala jsem a odešla. Nikdo tomu nechtěl věřit,“ vypráví.

Karl Rahm oproti svým předchůdcům výrazně častěji tímto způsobem skutečně některé vězně na poslední chvíli vyřazoval z transportů do vyhlazovacích táborů. Zároveň každého vyřazeného vždy nahradil jinou obětí. Počet deportovaných zůstával, změnilo se jen transportní číslo a o život přišel někdo jiný.[7]

S postupující frontou přelomu let 1944 a 1945 pak nacisté potřebovali přesunout vězně z území, nad kterými ztráceli kontrolu. Na Terezín tak směřovaly nechvalně známé pochody smrti. Mnoho vězňů pochod nepřežilo, další pak umírali v ghettu. „Ti lidi, to bylo šílený! Ti lidi už nevypadali jako lidi. Nejenom to hrozné vyhubnutí a prázdný pohled v očích a od hlavy k patě pokrytí vešmi a nemocemi. Ale ti lidi – to bylo tak děsný! – oni už nereagovali jako lidi. Oni chtěli jenom jíst, chtěli najít něco k jídlu,“ vypráví. K přeživším pochodu smrti se váže i následující vzpomínka.

„Měla jsem v kapse kůrku od chleba. A jednou šel kolem, vypadal jako jeden známý, který byl teprve před půl rokem deportován z Terezína. Já jsem sáhla do kapsy a říkám: ,Leo!‘ A on: ,Ne ne ne! Když mezi ně hodíte chleba, tak se zabijou, jeden druhého.‘ Ta dehumanizace, zničení lidské povahy, to je hřích. Hlad a lidské utrpení změní lidský fokus. Lidi ztratí zájem o vše a zajímá je, jestli je tu kousek chleba nebo kus trávy nebo něco, co se dá sníst.“

Mrtvoly všude. Jediné, co se energicky hýbalo, byly vši

Oproti koncentračním a vyhlazovacím táborům na východě do Terezína dorazili spojenečtí osvoboditelé později. Stalo se tak až v den německé kapitulace, 8. května 1945. Tou dobou se ghetto a jeho nedobrovolní obyvatelé nacházeli v katastrofálním stavu. „Smrt byla dennodenní scenérie Terezína. A naneštěstí nikdo z těch starousedlíků, nikdo z nás, už neměl sílu tyto mrtvoly dostat do krematoria. Protože to znamenalo dovézt je na vozíkách do krematoria, tam už nikdo nebyl. Všechny poslali pryč a už nás tam bylo jenom pár, kteří ještě chodili, neleželi na zemi a nebyli nemocní. Terezín byl jeden obraz bídy a utrpení. Mrtvoly všude. Jediné, co se energicky hýbalo, byly vši. Zavšiveni jsme byli všichni,“ přibližuje realitu května 1945.

V úterý osmého v odpoledních hodinách vězni slyšeli hluk přicházející od silnice. Po chvíli váhání se pár odvážlivců vydalo blíže ke zdi. Po dalším vyčkávání pak objevili škvíru. „Normálně, když se člověk přiblížil k hradbám, tak byl zastřelen. Pak jsem prolezla skrze tu díru a byla tam silnice, která vedla do Prahy. Z dálky byly slyšet motory nějaké jednotky, která se blížila. Nastala velká otázka: ,Kdo to je?‘ Jestli to jsou Němci, tak nás vyřídí.“

Od okolního světa izolovaní vězni neměli ještě ani 8. května žádné informace. „Četníci se už dávno na všechno vykašlali a my jsme nevěděli, že [terezínský komandant Karl] Rahm a jeho doprovod, když viděli, co se děje, utekli. My jsme nevěděli, že už nás nikdo nehlídá. Žili jsme pod dojmem, že tady je komandant a střílí se, když se blížíte ke zdi,“ přibližuje okamžiky nejistoty. Tou dobou už ghetto skutečně nacisté neměli pod svou kontrolou. Karl Rahm Terezín opustil společně s hrstkou posledních esesáků 5. května.[8]

„Když jsme se pak přiblížili trochu blíž, tak jsem viděla, že na věžičkách tanků je nahoře srp a kladivo, a tak jsem si říkala: ,Věruško, to je konec! Když jsou tady oni, tak je konec Němců!‘ Dívala jsem se na to a nemohla jsem pochopit, že najednou něco, co jsme roky a roky dělali, tady ten mrtvolný tanec mezi smrtí a životem, tak najednou jsou tady nějací mladí chlapci, což je signál, že to nebezpečí je pryč. Nemohla jsem to pochopit,“ vypráví. Vězni přeživší holocaust pak spontánně líbali cestu, po které jim Sověti přivezli svobodu i nějaké jídlo. „Ale v tu ránu ani ten chleba, přestože jsme byli hladoví, nebyl tak důležitý jako fakt, že byli tady. Najednou jsme zjistili, že ti, kteří nás tak mučili, museli tu válku prohrát.“

Vypadala jsem, jako že jsem vstala z mrtvých. Taky že jsem vstala z mrtvých

Vzpomínky na osvobozování Terezína pokračují: „Byl to emocionální šok, na který jsme nebyli připraveni. Ale samozřejmě nadšený šok. Tak jsme tam chvilku stáli a potom jsme se museli vrátit zpátky, protože jsme neměli kam jít. A uvnitř v Terezíně to bylo zoufalé. Kopce mrtvol a smrad.“ Vojáci pak se zbraní v ruce hlídali, aby z tábora nikdo neutekl. „Báli se, že rozneseme ty nemoci. Pak přišly ruské jednotky a začaly spalovat hadry. Tam byly kopce zavšivených hadrů! Pak museli dostat mrtvoly do krematoria. Začali čistit to neštěstí.“

Proti rozsáhlé epidemii skvrnitého tyfu za zdmi Terezína bojoval lékařský tým v čele v epidemiologem Karlem Raškou, otcem prof. Karla Rašky ml. Věra Schiff se pak za pomoci Červeného kříže vrátila do rodné Prahy. Džíp ji vysadil na periferii a pokračoval na Mnichov. Na sobě měla jen roztrhané oblečení, žádný majetek ani známé, neměla se kam vrátit. „Vypadala jsem, jakože jsem vstala z mrtvých. Taky že jsem vstala z mrtvých. […] Nikdo nebyl více překvapen, že jsem přežila, než já,“ říká.

Po letech strávených za zdmi ghetta se tak konečně dostala ven. Drastickou zkušenost terezínského vězně shrnuje slovy: „Někdo tam zůstal hodiny, někteří pár dní, mnozí pár týdnů. Ale nevím o nikom, kdo by tam byl tři roky tak jako já. Ale byla to záchrana života, protože nikde jinde bych nepřežila.“ Tehdy jí bylo 19 let. Více než 50 židovských příbuzných z matčiny i otcovy strany holocaust nepřežilo, nacisté vyvraždili celou její rodinu. Zůstal jí však nejbližší z nejbližších, Arthur Schiff. 

Skrze krvavou nepravdivou proceduru

Návrat do života komplikovaly zdravotní problémy způsobené tříletým vězněním v těžko představitelných podmínkách. Po zotavení museli manželé Schiffovi začít doslova od nuly. K tomu se mimo jiné pojilo i opakování svatby, tu terezínskou úřady neuznaly. Věra si složením maturitní zkoušky doplnila vzdělání, Arthur pracoval jako lékárník.

V roce 1947 se Schiffovým narodil syn Petr. Tehdy se zdálo, že se život konečně pomalu vrací do normálu. Pak ale přišel únor 1948. Jednadvacetiletá Věra se zajímala o historii a společenskopolitické dění, k tomu ji odmalička vedli rodiče. Od počátku tušila, že komunistický puč nepřinese nic dobrého: „Znala jsem historii čistek 30. let z Ruska, Tuchačevskij, desítky lidí byly zastřeleny pod záminkou. Ti lidi nic neudělali, nebyli zrádci Sovětského svazu. Takže jsem věděla, že toto bude velmi špatný systém a že nemůže být nic dobrého na převratu, který je dosažen skrze krvavou proceduru, která je nepravdivá,“ vypráví.

Situace – ne nepodobná té o deset let dříve – vedla Schiffovy k důležitému rozhodnutí: tak jako tisíce dalších československých Židů legálně emigrovat do Izraele. Stalo se tak v roce 1949. Loď vyplouvala z jihoitalského přístavu Bari a dle vyprávění praskala ve švech. „Byla to taková ubohá stará loď, která patřila do opravny, a ne na vodu. […] Rozjela se a já si říkám: ,To bude noční můra!‘“ popisuje trnitou cestu za svobodou. Pasažéři se potýkali s nuznými hygienickými podmínkami, nedostatkem přídělového jídla a nemocemi: „90 procent dětí dostalo infekční enteritidu a zvraceli. Hodně dětí zemřelo, tam na lodi nebo později,“ přibližuje tehdejší realitu. Se závažnými zdravotními potížemi se potýkal i dvouletý syn Petr. Psal se červen 1949 a loď se pomalu blížila k Haifě.

Každou chvíli něco bouchlo, teroristi vyhazovali autobusy

Začátky v nové zemi doprovázely existenční i zdravotní potíže. Syn Petr, který v Izraeli přijal nové, hebrejské jméno David, stále bojoval s vážnou infekcí. Těžkosti, vedro, absolutní nedostatek pitné vody a peněz… Zpočátku bydleli v provizorních stanech určených pro přistěhovalce a každodenní starosti se zúžily především na strach o Davidův život a shánění vody. „Když jsme tam žili, to bylo: písek, komáři, malárie, tečka,“ shrnuje náročné začátky. Izrael nebyl připraven na takový nápor nových přistěhovalců, zázemí nedostačovalo. Manželé Schiffovi neměli peníze na léčbu syna a nikdo je nechtěl zaměstnat.

Později Věra konečně získala práci, v nemocnici přebalovala novorozeňata. Šlo o jedno z mála míst, kde tolik nevadila jazyková bariéra. Každé ráno tajně podlézala ostnatý drát a z tábora dojížděla stopem za prací. Z práce pak opět stopem za nemocným synem, kterého museli umístit do dětského domova. Tam se mu – na rozdíl od tábora pro migranty – dostávalo zdravotní péče, na kterou však Schiffovi neměli dost peněz.

Arthurovi trvalo rok, než našel práci, a stejně šlo jen o nárazové manuální výpomoci. Po dalších měsících konečně získal místo lékárníka a rodina si tím finančně přilepšila. Schiffovi vystřídali vícero táborů určených pro přistěhovalce, až v polovině 50. let získali byt v Nahariji, pobřežním městě na severu země. Krátce předtím se jim narodil druhý syn Michal.

Izrael se dle vyprávění v 50. letech potýkal s chudobou, nedostatkem pracovních příležitostí a terorismem. „Každou chvíli něco bouchlo. Teroristi vyhazovali autobusy, lidi umírali a nic se s tím nedalo dělat. […] Nebezpečí bylo stálé,“ říká. „Rozsah raket, které lítaly z Libanonu nebo Jordánu do Izraele, měl určité omezení. Takže když moje děti šly do školy, tak jsem stála ve dveřích a dívala se. A když došly do určité části Naharije, tak jsem věděla, že za tím už jsou v suchu,“ popisuje.

Všechny ty zázraky, které nás potkaly

Bezpečnostní situace se stále zhoršovala. 29. října 1956 vypukl ozbrojený konflikt mezi Izraelem a Egyptem. Věra se tak ze dne na den ocitla uprostřed války. Už podruhé. „Když ta válka začala, tak bylo samozřejmě zatemnění. A jednou v noci jsme najednou slyšeli dunění a střelby. […] Z dálky to stále dunělo a blížilo se to blíž a blíž,“ popisuje. Před bombami se rodina ukryla v provizorní skrýši, všichni vyvázli bez zranění. Boje naštěstí trvaly „jen“ několik dní, válka skončila 7. listopadu 1956.

Schiffovi nadále bydleli v Nahariji, a to až do počátku 60. let. V té době Arthur trpěl zdravotními problémy se srdcem, což komplikovalo možnosti jeho pracovního uplatnění. Po 12 letech života v Izraeli tak padlo další zásadní rozhodnutí. Arthurova matka a sestra – obě přeživší holocaust – po válce emigrovaly do Toronta. Manželé Schiffovi se svými dvěma syny se je rozhodli v roce 1961 následovat. Izraelský scénář se pak do určité míry v Kanadě opakoval: bez peněz a znalosti jazyka začínali další nový život opět od nuly.

Věra získala práci v nemocnici na oddělení „special care“, kde pečovala o těžce nemocné. Podobně jako během pracovních začátků s batolaty v Izraeli, ani tady tolik nevadila neznalost jazyka. Angličtinu se oba brzy naučili a ještě v průběhu 60. let si doplnili potřebné vzdělání – Věra složila zkoušky z laboratorních věd, Arthur získal lékárnickou licenci. I oba synové v Kanadě získali vzdělání a rozjeli úspěšné kariéry, Toronto se stalo skutečným domovem Schiffových.

Věra odešla do důchodu v roce 1991, do té doby pracovala v nemocnici Toronto General Hospital. S o čtrnáct let starším Arthurem žila ve šťastném manželství až do roku 2001, kdy podlehl zdravotním potížím se srdcem. „Doufali jsme v harmonické stáří. Naše povinnosti byly za námi, synové byli vychovaní a měli své rodiny. Tak jsem doufala, že budeme mít pár let, kdy budeme užívat života, který jsme si, myslím, zasloužili. Nebylo nám to dopřáno, ale jsem vděčná za to, co jsem měla, přes padesát let manželství s ním a všechny ty zázraky, které nás potkaly,“ shrnuje.

Chtěli jen dožít svůj život

Manželé Schiffovi se po celý život potýkali se stigmatem vlastní minulosti. V Izraeli se o válce a holocaustu nemluvilo, v Kanadě to nebylo jiné. Teprve v posledních několika letech Věra Schiff pociťovala, že antisemitismus 20. století přestává být tabu. „Nyní se stalo, že máme určitý hlas. Po léta – a to můžete zjistit i od jiných lidí, kteří přežili [holocaust] – nikdo nechtěl o nás nic slyšet. Takže lidi, kteří byli později vyzváni: ,Řekněte nám vaše válečné zkušenosti‘, byli příjemně překvapeni, že to někdo chce slyšet. Proto taky hodně lidí napsalo své memoáry, protože o tom nikdo nechtěl mluvit. Nevím proč. Jestli jsme nepohodlný lidský materiál, který snad lidem připomínal, že existuje škaredá tvář lidského chování? V Čechách, v Izraeli ani v Kanadě jsme nebyli přijati. Nikdy jsem nežádala a do dnešního dne bych nechtěla nějaké mimořádné přijetí, ale rovnoprávnost s jinými lidmi. Proč je minulost horší, jenom proto, že jsem zůstala v Evropě naneštěstí za nacistů? Je to osobní smůla, že se nám nepodařilo dostat ven. Devadesáti procentům lidí se nepodařilo dostat ven. Většina lidí zůstala a většina lidí zemřela. Těch pár, co nás zůstalo naživu, to nebyl žádný hřích, byla to jenom snaha přežít tuhle strašnou dobu.“

Úvahy o cejchu přeživších pokračují: „Nevím, proč se to stalo, ale snažila jsem se zjistit, proč ani ta židovská menšina, ať už to bylo v Izraeli, kde nás vinili ze zbabělosti, nebo tady [v Kanadě], nevím, proč se na nás dívali s určitými předsudky. Buďto že jsme zbabělci, nebo lidi nemohli uvěřit, že jsme přežili. Já vám něco řeknu, ono to neuvěřitelné je. Do dnešního dne nechápu, že to vůbec někdo přežil. Ale to nedává nikomu právo chovat se tímto způsobem vůči jednotlivcům, kteří přišli a chtěli dožít svůj život v této zemi. Dneska jsou lidi mnohem slušnější a kdekoliv mluvím, tak jsou velmi zdvořilí, pokládají otázky a zajímají je věci. Napsala jsem o tom několik knih, které byly dobře přijaty, ale stále mi to neobjasňuje, proč to bylo tak problematické od roku 1945 až doteďka, když už jsme na konci svého života, těch několik nás, co ještě žije. Proč nebylo a priori možné chovat se k nám jako ke všem jiným lidem a do dnešního dne na to nemůžu přijít: Proč tady byly ty předsudky? Proč si lidi mysleli, že s námi musí být něco mimořádně špatného, že jsme to přežili?“ uzavírá svůj příběh. Věra Schiff zemřela v prosinci 2023.

 

 

 

 

[1] Doktor Robert Tarjan působil v Terezíně v letech 1941 až 1944. Zemřel v Osvětimi. Zdroj: https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/129031/

[2] Zdroj: Český statistický úřad. K 17. 1. 2024 dostupné z: https://www.czso.cz/csu/stoletistatistiky/sokujici-byrokraticka-duslednost-nacistu-v-terezinskem-ghettu

[3] Zdroj: holocaust.cz. K 16. 1. 2024 dostupné z: https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/97571-eleonora-katzova/

[4] Zdroj: holocaust.cz. K 16. 1. 2024 dostupné z: https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/108000/

[5] Podrobněji viz např. disertační práce Marty Malé Judaismus v ghettu Terezín (2011). K 9. 2. dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/46299/140024514.pdf?sequence=1&isAllowed=y

[6] Podrobněji viz např. disertační práce Marty Malé Judaismus v ghettu Terezín (2011). K 9. 2. dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/46299/140024514.pdf?sequence=1&isAllowed=y

[7] Zdroj: Rigorózní práce Vojtěcha Holečka Mimořádný lidový soud v Chebu, Mimořádný lidový soud v Litoměřicích a Terezín (2017). K 9. 2. dostupné z: https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/33227/1/Rigorozni-prace%20-%20Mgr.%20Vojtech%20Holecko%202017.pdf

[8] Zdroj: Rigorózní práce Vojtěcha Holečka Mimořádný lidový soud v Chebu, Mimořádný lidový soud v Litoměřicích a Terezín (2017). K 9. 2. dostupné z: https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/33227/1/Rigorozni-prace%20-%20Mgr.%20Vojtech%20Holecko%202017.pdf