„Maminka se od někoho dozvěděla, těsně před Vánoci 1942, že na bráně večer slouží někdo, kdo má trochu slabost na děti. Takže když přijdou děti k bráně, tak od nich přijme balíček jako vánoční dárek, tedy něco mimořádného. Takže jsme se takto s maminkou vypravili, bylo to večer, v pět je tma. Maminka nám dala balíček, naučili jsme se říkat německou větu, že je to pro Františka Ryšánka, a sami jsme šli k té bráně, aby zapůsobilo to, že jsme děti. Víte, dosud mám před sebou ten strach. Měli jsme šílený strach! Dosud ho vnímám. Cesta nebyla široká, určitě by tam neprojelo auto. A na pravé straně byly obrovské keře, zcela volně rozrostlé a vůbec se tam nesvítilo. Svítilo se až u brány, byl tam udělaný okupanty plot u kasáren. Tam byly reflektory a u brány stál voják s odjištěnou zbraní, připravenou. Šli jsme k tomu plotu, řekli naučenou větu, on to od nás beze slova vzal, jenom zakřičel Franz Ryšánek, tatínek vyšel ze dveří jednoho baráku a voják balíček takto mrsknul. Tatínek ho rychle sebral a rychle zmizel. To bylo naposled, kdy jsme ho viděli. Pak už jsme ho nikdy neviděli, v lednu byl transportován.“
„Ta rozmluva se uskutečnila v právnické fakultě, mohu přesně říct místnost, ve které se to odehrálo. Mám na to dost úděsné vzpomínky. Do té místnosti nás odvedl voják, který stál u dveří a měl tam službu. Pak přišel gestapák, s maminkou konverzoval o tom, proč tam jsme, a pak teprve přivedli tatínka. Tatínek se musel hlásit a já si jako malé dítě, bylo mi šest roků, pamatuju, jak byl vedle toho gestapáka takhle malý. Cítila jsem, jak je tím gestapákem ponižován. Pak došlo k takové hrozné situaci. Tatínek byl silný kuřák a maminka mu s sebou vzala takovou malou kovovou krabičku takzvaných Doretek, což byly takové trojúhelníčky, které užívali kuřáci jako náhradu – nějak jim to nahradilo ty cigarety, neumím říct jak. Maminka požádala toho gestapáka, jestli smí tatínkovi tu krabičku dát. A on nejdříve ji nechal otevřít a pak zase prstem v kožené rukavici – asi se nás báli, že je nějak nakazíme – tak do té krabičky takhle sáhl a ty Doretky se pochopitelně okamžitě vysypaly po zemi. Tatínek je musel všechny do jedné posbírat. Cítila jsem to jako strašné ponížení a věděla jsem, že tatínek nemůže nic a já nemůžu nic. Zdá se mi, že je to zvláštní, když si šestileté dítě toto uvědomí, že to chování muselo být strašně tvrdé a jednak opravdu nadřazené. Byli jsme nic a uvědomila jsem si to, zůstalo to ve mně tak uloženo, že vám to můžu takhle dopodrobna povídat.“
„Tam kde se pracovalo, v zahradách na Kraví Hoře, tak tam byla taková mez. Cesta, vlevo mez a vpravo zahrádky. Ženy vězněných si mezi sebou sdělily, že je tam menší ostraha, poněvadž pracují za plotem ti vězni. A že ten voják chodí v určitém rytmu tam a zase zpátky. Takže když jde tam, tak se dá hodit přes plot balíček s jídlem, který se snad k tomu tatínkovi dostane. Tak jsme takhle jednou s tou maminkou za mezí ležely a taky tam ten balíček hodila. Ale vím, že ani ona ani my jsme si to vícekrát netroufli. Zůstala z toho jenom hrůza a strach. Jestli ten balíček tomu tatínkovi došel, nevím.“
„Když ho gestapo přišlo zatknout domů, to byl čtvrtek. To si pamatuju proto, že jsme s bratrem chodili do školky a – nevím proč – ve čtvrtky jsme do školky nechodili. Bylo volno a hráli jsme si. Měli jsme rodinný domek v Králově Poli na Tyršově ulici, teď tam bydlí moje praneteř. S bratrem jsme si hráli dole a maminka v poschodí umývala okna. V poschodí nebyl dobře slyšet zvonek, a když gestapo zazvonilo, my jsme s bratrem oba běželi ke dveřím. Byla jsem rychlejší, ale zjistila jsem, že za těmi dveřmi je gestapo. To jsem se lekla a utíkala pro maminku do poschodí. Když jim potom maminka otevřela, tak na ní spustili, proč to tak dlouho trvalo. Ale maminka mluvila bezchybně německy, takže vysvětlila, jaký byl důvod. Oni už předtím hledali tatínka ve škole, tam ho nezastihli, tak šli k nám domů, ale doma také nebyl. Nás ovšem postavili do obývacího pokoje v přízemí. Můj bratr, maminka a – tatínek založil časopis Tělesná výchova mládeže a redakci toho časopisu jsme měli v domě. Byla tam úřednice, která stále pracovala, vyřizovala poštu a tak dále. Takže tu také [postavili do obývacího pokoje]. Mně bylo pět roků a ten zážitek byl tak úděsný, že si pamatuju, jak ten gestapák rukou v kožené rukavici, takové světle hnědé, vyhazoval knížky z knihovny a pak do nich v holínce kopal, aby si přečetl titul té knihy.“
Alenka Schauerová, rozená Ryšánková, se narodila 29. května 1936 v Brně. Oba rodiče, Marie (1896–1983) a František (1896–1943) Ryšánkovi, pracovali jako učitelé. Otec za války působil v odbojové organizaci Obrana národa. V roce 1941 byl prozrazen a 9. října téhož roku zatčen gestapem. Následovalo vězení v Brně a poté v koncentračním táboře Osvětim, kde zemřel 23. května 1943. Alenka Schauerová zažila bombardování i osvobozování Brna. Po válce komunisté věznili jejího bratra Milana Ryšánka kvůli pokusu o ilegální přechod hranice. Po odpykání trestu jej poslali na nucené práce k pomocným technickým praporům (PTP). V 50. letech Alenka Schauerová vystudovala pedagogické gymnázium a pracovala jako učitelka. Při práci si v letech 1962 až 1967 doplnila vysokoškolské vzdělání na brněnské Univerzitě J. E. Purkyně (dnešní Masarykova univerzita). V období pražského jara podepsala manifest Dva tisíce slov. V 70. letech neprošla normalizačními prověrkami, přišla o práci učitelky na olomoucké univerzitě a měla problém najít stálé zaměstnání. Po sametové revoluci zastávala funkci náměstkyně primátora Brna za Občanské fórum. Od 50. let se věnovala folklóru, realizovala výzkumy, vydala publikace, působila v poradních sborech, porotách i na konferencích, z pozice choreografky se angažovala ve valašském folklórním souboru. V roce 2024 žila v Brně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!