Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Anatol Saveljev (* 1922)

• narodil 30. července 1922 litevským emigrantům na lodi u bulharského pobřeží

• v roce 1923 se s rodinou dostal do Československa

• žil v táboře pro litevské uprchlíky v Moravské Třebové

• během totálního nasazení pracoval v továrně v Braunschweigu

• nechal se převelet k armádnímu architektonickému podniku v Drážďanech

• z podniku utekl a do konce války se skrýval na Valašsku

• v květnu 1945 se účastnil Pražského povstání

• v roce 1950 promoval na katedře architektury na ČVUT

• pracoval na Ministerstvu školství, později na Ministerstvu stavebnictví a v Akademii věd

• v roce 1984 odešel do důchodu

• jeho synové našli nový domov v Německu, kam za nimi pamětník jezdil

• v roce 2023 žil v Praze a těšil se dobrému zdraví a skvělé mysli

V napjaté atmosféře Pražského povstání se Anatol Saveljev zapojil do činnosti odboje na Pankráci. Hlavní úkol asi osmičlenné skupiny spočíval v likvidaci Němců, kteří se odmítali vzdát a z oken bytů stříleli na civilisty. „Samozřejmě jsme také odklízeli mrtvá těla. Nosili jsme je ve dvou do budovy gymnázia. Odnesl jsem tam také dva své kamarády,“ vzpomíná Anatol Saveljev a pokračuje: „Stalo se mi, že jsem narazil na skupinu tří Němců. Pokusil jsem se před přesilou uniknout do sklepa, jenže tam se objevil další Němec, který měl flintu, no tak se nedalo nic dělat… Byl jsem rychlejší. Musel jsem poprvé zabít člověka.“

Mladý student gymnázia však měl za sebou takových život ohrožujících zážitků již několik. A jeho tuhý kořínek sahá hluboko do historie, kdy velká část rodiny prchla po první světové válce z území Litvy ohrožované Rusy, Němci i Poláky.

Narozen na lodi při útěku z Litvy

Pochází z litevské šlechtické rodiny, jejímž členem byl i bojovník proti carovi Sergej Ivanovič Muravjov-Apostol, který v roce 1825 vedl povstání proti autokracii a o rok později byl popraven. Rodina jako taková měla po Říjnové revoluci potíže, takže se asi osm jejích členů v roce 1918 rozhodlo emigrovat, podobně jako mnoho dalších Litevců. Jeho dědečka bolševici zastřelili během Říjnové revoluce. Celé dva roky cestovali rodiče ještě nenarozeného Anatola do Turecka. Až v roce 1920 se dostali do Konstantinopole, dnešního Istanbulu. Po pár měsících pokračovali do sběrného tábora pro litevské uprchlíky v bulharském Šumenu. Při plavbě po Černém moři se poblíž Varny 30. července 1922 narodil Anatol Saveljev.

„Do Šumenu chodily pracovní nabídky z celého světa, protože ti uprchlíci byli většinou specialisti. Můj otec byl právník a moje matka vystudovala institut pro šlechtu. Bratr mé matky stále chtěl, abychom se dostali do Ameriky. To otec odmítal se slovy, že chce zůstat, protože je Slovanem. Zrovna tehdy přišla nabídka z Československa,“ vysvětluje pamětník důvody k dalšímu přesunu rodiny. Saveljevovi se odstěhovali na Moravu do sběrného tábora v Moravské Třebové.

Ve sběrném táboře prožila rodina dlouhých čtrnáct let. Anatol v Moravské Třebové studoval ruské gymnázium, které v dané době navštěvovalo až 600 emigrantů. Mnoho pedagogů bylo z řad ruské inteligence a šlechty prchající před bolševismem. Když otec získal zaměstnání právníka v Praze, rodina se přestěhovala a pamětník dostudoval reálné gymnázium se zaměřením na matematiku a deskriptivní geometrii.

Lstí uprchl z nucených prací v Německu

V rámci totálního nasazení musel Anatol Saveljev pracovat v německém Braunschweigu v továrně na masné výrobky. Práce patřila k těm lepším, už proto, že zde bylo dost jídla. „Když jsem zavěšoval salámy, šunky a další, všiml jsem si, že po uzeninách, které se tam sušily, lezou červi. Najednou mě napadlo, že by mi to mohlo ohromně pomoct. Tak jsem se o tom zmínil a najednou přijelo gestapo a šli samozřejmě za mnou. Toho jsem využil a řekl, jaká je to ostuda, že se tady vyrábí produkty, které se posílají na frontu už zkažené, a jak k tomu přijdou ti vojáci. Gestapáci celé vedení hned zavřeli.“

Díky zámince se jednadvacetiletý Anatol nově dostal k opravám elektrospotřebičů. Dlouho zde ale nezůstal. Otec si vzpomněl na svého známého Rudiše, jenž byl statikem ve firmě v Drážďanech. Anatol Saveljev měl v té době už dobré znalosti deskriptivy a podnik ho rád přijal ke kreslení skic. 

„Jednou si mě zavolal vedoucí firmy. Potřeboval přepravit důvěrné vojenské architektonické plány z Drážďan do Vídně. Spolu s kolegou jsme vyrazili zapečetěným vlakem přes zastávku v Praze směrem do Vídně. Výkresy jsme předali a jeli zpět,“ vzpomíná pamětník a pokračuje, jak znovu využil situace ve svůj prospěch: „V Drážďanech jsem měl známého Poláka, který byl zámečník. Poprosil jsem ho, aby mi udělal klíč od vagonu. A on mi to udělal. Asi za dva nebo za tři měsíce mi zase dali výkresy, abych jel přes Prahu do Vídně. Už jsem měl klíč připravený. Během zastávky na Wilsonově nádraží jsem otevřel vagon a vystoupil.“ Z nádraží jel tramvají rovnou za maminkou na Pankrác, kde bydlela.

Doma si Saveljev sbalil potřebné věci a odjel za svým kamarádem na Valašsko do Karolíniny Huti u slovenských hranic. Přes den chodil vařit do hospody. Když se státní orgány dozvěděly, že utekl z vlaku, začaly ho hledat nejprve doma na Pankráci, kde našly jen matku. „Maminka řekla, že jsem přece na pracích v Německu… Takže po čase hledat přestali,“ uzavírá historku o útěku z nucených prací pamětník.

Navázal přátelství s opovrhovaným Vlastou Burianem

Když se Anatol Saveljev dozvěděl, že Sověti jsou už u Ostravy, vrátil se do Prahy. Odbojový generál a člen organizace Obrana národa Karel Kutlvašr se dozvěděl, že Saveljev mluví rusky bez akcentu. Rozhodl se ho proto pozvat na velitelství odboje ve Vodičkově ulici. Zde pracoval v sovětském vojenském štábu. Saveljevovým úkolem bylo dohledat adresy odsunutých Němců. Jeho nadřízení pak chodili byt po bytu a vybírali, co zde Němci zanechali.

Na podzim roku 1945 se otevřely vysoké školy. Anatol Saveljev se přihlásil ke studiu architektury na ČVUT. „V roce 1948 na fakultu přišli důstojníci s tím, že potřebují do armády stavaře, a nabízeli nám velké peníze. O to mi tak nešlo, ale součástí byla mimořádná možnost zkrácení vojenské služby z dvou let na dva měsíce. Tak jsem to přijal.“

Po týdnu služby v Milovicích odjel do Strážného v Krkonoších, aby zde znovu nechal postavit zbouranou posádkovou chalupu. „Byl jsem tam jako stavební dozor. Hned druhého dne přišel soused s tím, že v Hříběcí boudě je každou sobotu zábava. Když jsem po hodině chůze otevřel dveře hostince, spatřil jsem Vlastu Buriana, jak čepuje pivo.“

Nesmírně populární herec upadl v nemilost po převzetí moci komunisty. Nesměl hrát na divadle ani ve filmu. Komunisté záměrně posilovali informace o jeho kolaboraci s Němci za války. Burian pobýval na Hříběcí boudě rok, dokonce zde ilegálně hrál divadlo pro místní, což zažil i pamětník. „Rádi jsme se tam vraceli každou sobotu a potkali jsme se s Burianem pak znovu v Praze,“ doplňuje Anatol Saveljev.

Únosu bolševiky do Ruska se bál i po roce 1968

Když v roce 1950 pamětník dokončil obě státnice, nastoupil do Stavoprojektu. „Měli jsme zakázku od Ministerstva školství na správu technického zajištění všech vysokých škol v republice. Ministr školství se mě zeptal, jestli jsem ve straně. Řekl jsem mu, že marxisticko-leninskou ideologii nemám ještě dostatečně nastudovanou, a na chvíli byl klid. Ale brzy přišel nový nátlak, abych vstoupil do strany. Nakonec jsem z funkce odešel, abych neměl potíže,“ vysvětluje Anatol Saveljev.

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 pamětník vždy odsuzoval, ale o politiku se, dle svých slov, nikdy příliš nezajímal. „Víte, já jsem se taky docela bál, protože mi po otcových předcích zůstalo jméno znějící rusky. Mnohokrát předtím jsem si ho chtěl změnit a vzít si jméno po maminčiných předcích. Ale všichni mě přemlouvali, že se mi to jméno bude ještě hodit. Měli pravdu v tom, že mě komunisté nechávali být. Když jsem ale cestoval pracovně do Ruska, bál jsem se, aby mě tam nezatkli a nenechali si na odbornou práci, když jsem vzděláním stavař s ruským jménem.“

Pamětník naráží na případy krutých osudů ruských emigrantů, kterým se sice podařilo po Velké říjnové revoluci najít azyl v Československu před bolševismem. Mladá republika jim poskytla zázemí a podporu. Vše ovšem změnil konec války a osvobození Rudou armádou. Mnohé československé Rusy, často elitu, zatkla sovětská tajná policie a odvlekla zpět do Ruska. Anatol Saveljev takové případy ze svého okolí důvěrně znal a zatčení se obával i po roce 1968.

I dnes by použil letáky proti Putinovi

Svou další pracovní nabídku dostal pamětník od nemocného kamaráda z Akademie věd. Nastoupil na jeho místo a během normalizace pracoval například na opravě továrny Koh-i-nooru, stavbě hal pro Škoda Auto nebo na opravách kralupských chemických závodů. Těsně před důchodem se stal vedoucím stavebního odboru městské části Praha 10. V roce 1984 odešel do důchodu. Architektonické návrhy od té doby dělal už jen soukromě svým přátelům.

Budoucnost Evropy nevidí Anatol Saveljev příliš dobře. Vzhledem ke svým stoletým zkušenostem upozorňuje, jak velké riziko představuje Putinův režim. „Pokud Putin zůstane u moci, je jasné, že má po Ukrajině zálusk na Pobaltí, na moji Litvu. On má šílenou moc, protože je korupčník obklopený oligarchy. Je to otázka peněz. Moc doufám, že pokud se v Rusku režim někdy změní, tak všechny majetky Putinových spolupracovníků zabaví a peníze půjdou na výstavbu nové Ukrajiny. Stavaři budou mít zase hodně práce,“ vrací se ke svému oboru pamětník.

Závěrem vyprávění v sobě pamětník nezapře svého odbojového ducha: „Víte, já si pamatuju, jak extrémně funkční bylo šíření letáků. Protože většina národa vlastně neví, co se v Rusku a na Ukrajině všechno děje. My letáky házeli z vysokých budov, ale dnes by to snadno obsloužily drony. V mase lidí je velká síla, ale musí mít informace,“ uzavírá své vyprávění stoletý Anatol Saveljev.