„Co se týče odboje, bydlel jsem na Pankráci, kde už byla odbojová skupina, do které mě dali. Bylo nás asi osm a vedl to nějaký poručík, bývalý československý voják. V Praze zůstávali Němci, kteří nechtěli nikam utíkat a kteří z oken ještě stříleli po našich lidech. I dva moji kamarádi byli zabití z okna. My jsme pak ty mrtvé odnášeli, nosili jsme je do gymnázia na Pankráci, ukládali jsme je do tělocvičny, kde se shromažďovali ti mrtví lidé. Dostali jsme rozkaz, že ty Němce musíme nějak likvidovat. Já už byl pochopitelně ozbrojený. Tak se mi stalo, že někde byla skupina ještě asi tří Němců, kteří prohlíželi baráky, které byly poloprázdné, protože tenkrát ti obyvatelé, kteří tam byli, se vždycky ve dne snažili někam evakuovat. Šli po známých, příbuzných a tak, aby nezůstali v centru ozbrojeného dění. Já takhle šel, když se přede mnou najednou objevila skupina Němců, utíkal jsem do sklepa, abych se schoval, jenže se objevil další Němec, který měl flintu. Nedalo nic dělat… Byl jsem rychlejší. Musel jsem poprvé zabít člověka, což samozřejmě nebylo zrovna příjemné.“
„Stalo se to, že jsem byl zavolán k šéfovi té architektonické kanceláře, který mi řekl, že mě potřebují, abych odvezl nějaké architektonické plány do Vídně. Dali mně výkresy a přesnou adresu ve Vídni, což byla nějaká pobočka té kanceláře. S výkresy jsem jel přes Prahu, vagon byl plombovaný a byl to rychlík, který jel do Vídně. Na místě jsem předal výkresy. Už tenkrát ve vlaku, což je zajímavé, jsem dostal nápad, že vlak staví na Wilsonově nádraží, je však zaplombovaný, a napadlo mě, že bych to mohl nějakým způsobem využít. Když jsem se vrátil zpátky do Drážďan, byl tam nějaký Polák, který byl zámečník. Tak jsem ho poprosil, jestli by mi mohl udělat klíč od vagonu, což i udělal. Věděl jsem, že ještě další výkresy bude nutné odvézt do Vídně. Ten člověk mi klíč udělal, takže když mi přibližně za dva nebo tři měsíce dali další výkresy, abych jel do Vídně, už jsem měl klíč připravený. Můj plán byl, že to jede přes Prahu přes Wilsonovo nádraží, kde to chvíli stojí, tak jsem to využil. Otevřel jsem si vagon, který byl zamčený, mohli tím jezdit jen Němci z Drážďan, takže jsem vystoupil z toho vagónu.“
„Pracoval jsem v německé továrně jako normální dělník. Nejhorší bylo to, že každou noc už začalo bombardování, které prováděli Angličani, respektive Spojenci, a to bylo většinou v noci. Šlo to od Hannoveru. Tehdy jsem začal uvažovat, že je to špatný, že musím něco udělat, abych se odtud dostal, protože to bylo nebezpečné, každou chvíli se čekalo, že přilétnou Angličané a že okolí té továrny budou bombardovat. Pomohla mi k tomu náhoda. Když jsem jako dělník zavěšoval salámy, šunky a podobně, všiml jsem si, že po těch uzeninách, které se tam sušily, lezou červi. Najednou mě napadlo, že by mně to mohlo pomoct. Tak jsem se nějak někde zmínil, a najednou přijelo gestapo, a šli samozřejmě za mnou. Využil jsem toho a řekl, že je to ostuda, že produkty, který se tady vyrábějí, se posílají na frontu už zkažené, a jak k tomu přijdou vojáci a tak dále. A gestapáci zavřeli celé vedení a já jsem dostal volnost.“
Anatol Saveljev se narodil 30. července 1922 na lodi u bulharského pobřeží během emigrace jeho rodičů a příbuzných šlechtického původu z Litvy. Když mu byl rok, dostala se rodina do sběrného tábora v Moravské Třebové. Pamětník zde vystudoval ruské gymnázium zřízené pro uprchlíky před bolševismem. Během druhé světové války byl Anatol Saveljev pracovně nasazen v továrně na zpracování masa v Braunschweigu, odkud jej převeleli do armádního architektonického podniku. Lstí utekl a schovával se u svého kamaráda na Valašsku v obci Karolínina Huť. Když v květnu 1945 vypuklo povstání, odjel do Prahy a po boku generála Karla Kutlvašra procházel seznamy vystěhovalých Němců. Díky perfektní ruštině tlumočil do českého jazyka. Po válce vystudoval architekturu na ČVUT. Na vysoké škole využil možnosti zkrácené vojenské služby. Po promoci pracoval na Ministerstvu školství, kde stavěl školské budovy, na Ministerstvu stavebnictví a následně v Akademii věd. Odolával výzvám na vstup do strany. Vstup vojsk Varšavské smlouvy odsuzoval, ale sužoval ho strach z odvlečení do Ruska kvůli jeho schopnostem i ruskému jménu. V roce 2022 oslavil sté narozeniny, žil v Praze a nadále pravidelně jezdil do Německa za svými syny, kteří tu našli nový domov.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!