Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Ing. Vladimír Sattran CSc. (* 1930)

• narozen 9. října 1930 v Praze

• v letech 1950 až 1951 studoval na Právnické fakultě Karlovy univerzity

• v letech 1951 až 1955 studoval geologii a geofyziku na Přírodovědecké fakultě KU v Praze

• v roce 1962 promoval na dálkovém studiu báňského inženýrství v Ostravě

• v letech 1968 až 1971 emigroval, pracoval a žil ve Francii

• v letech 1971 až 1973 po návratu do Československa pracoval v iráckém Kurdistánu

• rok 1978 a 1979 strávil pracovně v Maroku

• v letech 1981 až 1988 pracoval v Burkině Faso v rámci výzkumného programu OSN

• v letech 1990 až 1992 byl zvolen ředitelem Geologického ústavu v Praze

• v letech 1994 až 1999 zastával funkci českého velvyslance v Maroku

• od roku 2008 napsal a vydal sedm knih, překládá též z francouzštiny

Za normalizace, kdy se strana a vláda snažily utužit režim uvolněný v době pražského jara a kdy bylo téměř nemožné vycestovat na Západ, pokud jste ovšem nebyli nomenklaturními kádry, existovala cesta, jak režim obejít, aniž byste si s ním zadali: stačilo být významným odborníkem v oboru, který byl vládnoucímu režimu užitečný. Příběh Vladimíra Sattrana (*1930), muže vskutku renesančních kvalit, to napovídá.

Volný duch

Rodinné kořeny jeho obou rodičů najdeme především ve východních Čechách, v Chocni a okolních vesnicích, ale také v Letohradu, do roku 1950 známého pod jménem Kyšperk. Praprababička Františka Liebichová z maminčiny strany pocházela z místní obchodnické židovské rodiny a před svatbou s Josefem Bonaventurou Kopeckým z Brandýsa nad Orlicí se nechala pokřtít: jejich čtyři děti pak byly vychovávány jako katolíci. Kopečtí vlastnili obchod na náměstí v Chocni a Františka ještě další s textilem, byla to zkušená a obratná obchodnice. Liebichové, kteří dodnes v Letohradu žijí, byli v tehdejším Kyšperku dobře integrováni: jeden z nich, Alois Liebich, se stal druhým městským poštmistrem, další člen rodiny pořídil pro město první vánoční strom. „Židovská a křesťanská společnost se dobře snášela, vládl tu volný duch. Ve městě žila silná stará židovská komunita, v Kyšperku založili poštu. Podobné to bylo v Heřmanově Městci. Všude se starali, aby drobná činnost ve městech fungovala. Za Protektorátu měli jistě problémy, rodina Kopeckých musela část obchodu přepustit, až po válce se znovu osamostatnili,“ vysvětluje Vladimír Sattran předválečné soužití obou kultur a náboženství. Z Kyšperka mimo jiné pocházel i otec Madeleine Albrightové dr. Josef Korbel, pozdější československý diplomat a americký univerzitní profesor.

Jedním z dětí Kopeckých byla Marie, prababička Vladimíra Sattrana, která se provdala za ing. architekta Josefa Havlíčka, podnikatele a stavitele železniční dráhy a nádraží a ve stáří zástupce starosty v Chocni. Havlíčkovi byli velká rodina, měli sedm dětí. Jedna z jejich dcer, Julie, byla babičkou pamětníka. Provdala se za JUDr. Antonína Mimru, právníka a dvorního rady zaměstnaného ve Vídni na Ministerstvu zemědělství. Děda Antonín pocházel z chudé rodiny řezníků a vlastním talentem a pílí se stal úspěšným studentem vysokomýtského gymnázia. Po vzniku republiky v roce 1918, když se rodina vrátila do Čech, mu byla nabízena pozice na Ministerstvu vnitra v Praze, ale zemřel poměrně brzy, když vnuku Vladimírovi bylo pouhých šest let. Vladimír i po letech na dědu Mimru s láskou vzpomíná: „Nejradši jsem měl dědu Mimru. V pěti letech měl naučil číst a psát, byl vzdělaný, uměl dobře francouzsky. Z Francie si objednával všechny moderní romány, hodně četl. Babička Julie zase milovala hudbu, zemřela o mnoho let později, v roce 1955.“

Maminka pamětníka, také Julie, žila jako dítě s rodiči ve Vídni. Byla bilingvní, mluvila česky i německy, odmaturovala na anglické židovské škole. Mimrovi se ve Vídni stýkali s českou židovskou vysoce vzdělanou vrstvou. Maminka Julie měla evidentně jazykový talent. Po návratu do Prahy se stala na dva roky asistentkou na English College, předchůdkyni dnešní Jazykové školy. English College byla založena Angličany ve snaze nově rozšířit výuku angličtiny v prostředí, kde z cizích jazyků tradičně převládaly němčina a francouzština. „Maminka byla velmi vzdělaná a hezká. Protože měla německé školy, bylo proti předpisům, aby učila na českém gymnáziu, učila tedy soukromě. Měla kurzy francouzštiny a němčiny, tu pak učit nechtěla,“ vypráví Vladimír Sattran.

Sládkové v pivovaru

„Sattranovi, příbuzní z otcovy strany, patřili do větve praprababičky Liebichové. Skoro všichni příbuzní byli vlastně sládkové. V Potštejně nad Orlicí praděda otce vlastnil hostinec a založil pivovar a dnes dělají pivo Sattran, po zakladateli pivovaru,“ říká pamětník. Vladimírův děda František byl sládkem u hrabat Kinských, kteří měli v držení několik menších měst ve východních Čechách, včetně Chocně. Prarodiče měli tři syny a dvě dcery. Jeden ze synů, Bohuslav, byl legionářem v Rusku a padl roku 1915 v bitvě u Zborova. V letech 1919 až 1920 byla v čínském Charbinu u ruských hranic česká posádka legionářů a je známo, že město navštívil i Milan Rastislav Štefánik. Vladimírův strýc v Charbinu založil pivovar. Do Čech se nevrátil, ale kontakt s domovem neztratil: ještě v roce 1937 mu Vladimírův otec posílal vystřižené novinové články o smrti Masaryka. Český pivovar údajně přežil i druhou světovou válku.

Vladimírův otec Jan Sattran byl také legionář. Prodělal celou anabázi, přechod přes Sibiř do Vladivostoku, kde se legionáři nalodili na japonskou loď a pomalu projeli přes Indii, Suezským průplavem do Terstu. Do Chocně se vrátil až v roce 1920. Bohužel jeho otec už nežil, zemřel žalem. Ve válce ztratil dva syny a dceru. Dcera pracovala jako zdravotní sestra a od zraněných polských vojáků se v Chocni fatálně nakazila španělskou chřipkou, která na sklonku první světové války ohrožovala životy v celé střední Evropě. Kromě Jana zůstali naživu pouze nejmladší sestra Věra a bratr Evžen.

Otec Jan svým dvěma synům – Janovi a o pět let mladšímu Vladimírovi – často vyprávěl o prožitých vojenských dobrodružstvích, o životě v legiích, o krutých bojích, o smrti plukovníka Švece, o válčení mezi dvěma stranami ruských dějin. Otec narukoval jako rakouský voják, ale brzy z armády utekl a dostal se na opačnou stranu bojů tam, kde se tvořila idea svobodného Československa.

Jan vystudoval střední školu finanční v Německu a po absolvování se jako bývalý legionář stal členem Legiobanky. V Praze se seznámil se svojí budoucí ženou Julií Mimrovou a v krátké době po svatbě se rodina přestěhovala do Českých Budějovic, neboť otec Jan měl v místě založit pobočku Legiobanky. Rok 1926 byl počátkem reálného i mentálního exodu rodiny z východních do jižních Čech, kde žije většina z nich dodnes. „Mám strašně rád jižní Čechy,“ říká Vladimír Sattran během natáčení. Jeho otec Jan měl leukémii, dožil se sice konce války, ale v říjnu 1945 zemřel. Vladimír si vzpomíná, že uměl dost dobře rusky (památka z legií) a se sovětskými vojáky často rozmlouval.

Jižní Čechy

Po přestěhování z Prahy se dětství bratrů Jana a Vladimíra odehrávalo na jihu Čech. Vladimír zdědil hudební nadání zřejmě po babičce Julii, rád hrál na klavír a původně si myslel, že půjde studovat hru na klavír a skladbu, také pod vlivem svého kamaráda Petra Ebena, pozdějšího známého skladatele. Chodili spolu na hodiny hry na varhany do třídy prof. Richtera, hráli na klavír při příležitostných studentských večírcích a oba se po maturitě rozhodli hlásit se na konzervatoř. Zatímco Petra Ebena přijali, Vladimírovi bylo řečeno, aby ještě rok se studiem počkal. Maminka ovšem rozhodla, že by bylo rozumnější studovat něco praktického, a tak se Vladimír po maturitě na Zátkově reálném gymnáziu na České ulici v Českých Budějovicích přihlásil do Prahy na studium práv.

Byl počátek 50. let, čerstvě po politickém, zmanipulovaném procesu a vraždě Milady Horákové, během probíhajících procesů proti církevním institucím, sionistickým hnutím, nezávisle myslícím intelektuálům, vojákům ze západní fronty. Vladimír si velmi brzy uvědomil, že sloužit zločinnému režimu jako právník nechce. Po roce a půl se rozhodl, že z fakulty odejde. „Odešli ti, co nechtěli být součástí systému,“ komentuje tehdejší situaci. Vedení právnické fakulty slíbilo těm, co odešli, že budou moci studovat na jiné univerzitě, pokud odpracují tři měsíce na stavbě mládeže. Vladimír tehdy odjel a poblíž Ostravy prožil s dalšími mladými lidmi radostné chvíle budování a večery s družnou muzikou a tancem. Ten rok přijímali na Přírodovědeckou fakultu poměrně velký počet studentů, speciálně na geofyziku. Byl to sice velký skok – z humanitně zaměřených práv na exaktní vědu, ale Vladimír byl všestranně nadaný, kromě hudby ho zajímala malba, byl také dobrý matematik, ale i francouzštinář. Kromě toho se po skončení války jako velmi mladý člověk angažoval při zakládání prvních skautských oddílů v Českých Budějovicích. Skauting mu dodal pevné morální vlastnosti, ale i fyzickou výdrž a odhodlanost. „Kde jsme měli tábor, tam jsme i pomáhali, třeba při žních zemědělcům.“ Skautoval do dvaceti let, pak už jako student neměl čas a měl jiné zájmy, věnoval se přírodním vědám. „Velice mě to bavilo,“ dodává. Dodnes si píše se svým velkým přítelem MUDr. Vladimírem Svobodou, kamarádem z dob studia na obecné škole v Českých Budějovicích. Spolu začali psát povídky, kratší útvary, také malovat. Byli skauty, na gymnáziu vedli studentský časopis. Kamarád Vladimír měl silně protikomunistické názory, ještě jako oktaván byl na půl roku v roce 1948 pro svou politickou činnost zavřený. Po převzetí moci komunisty emigroval do Británie a dnes žije v Petersfieldu u Londýna. Jeho otec, právník, byl za heydrichiády popraven. Nacisti v každém městě vybrali deset místních osobností, intelektuální elitu, a pro výstrahu a zastrašení ostatních je popravili. 

50. léta na přírodních vědách

Běhounek, Kettner, Kodym – několik zásadních jmen ze slavných profesorů Přírodovědné fakulty UK, se kterými se Vladimír Sattran setkal. Ti staří profesoři, například prof. Koutek nebo Krupička (později zavřený na 12 let) a jiní byli otevřeně proti poúnorovému komunistickému režimu. „Ta stará Karlova univerzita se musí zachovat,“ říkali studentům.  Vladimír Sattran ještě stačil na fakultě zažít velké osobnosti: asi půl roku ho učil dr. Slavík, rektor UK, mineralog. „Byl to úžasný člověk,“ vzpomíná na něj.

Vladimír Sattran vystudoval geologii a geofyziku a jako podobor specializaci na nerostné suroviny. „Režim potřeboval, aby se nacházela stále nová ložiska, a podporoval taky, aby se vyjíždělo do ciziny. Mnoho odborníků třeba pracovalo na Kubě. Já sám ne,“ říká. Vladimír Sattran měl známé na ostravské vysoké škole, na oboru hlubinného dobývání. Rozhodl se, že si navíc dálkově vystuduje Vysokou školu báňskou. Tři roky pracoval v jáchymovských dolech. Když v roce 1958 nastoupil, doly byly ještě vedené Sověty a u přijímacího pohovoru na Sovětském ředitelství dolů se mluvilo rusky. Vladimír pracoval na kandidátské práci pod vedením profesora Koutka z pražské Přírodovědné fakulty. Věnoval se ložiskové geologii především v Krušných horách. V Jáchymově zkoumal místní rudní revír: mapoval a sepsal soubornou studii.

V roce 1968 se rozhodl, že odjede do Francie. Jako mnozí jiní Čechoslováci chtěl využít možnosti, která se naskytla: otevřely se hranice a konečně měla jeho generace možnost se svobodně rozhodnout a odjet. Od československých úřadů získal povolení limitované třemi roky, dostal i pozvání od profesora Pierra Laffitta, doživotního senátora, rektora Francouzské vysoké školy báňské, ENSMP (Ecole nationale superieure des mines de Paris). Škola byla založena za Napoleona jako vojenská instituce a její rektor byl, a je dodnes, současně i generálem. 

V emigraci

V Paříži se potkal s mnoha zajímavými osobnostmi. Pravidelně se stýkal s mons. Jindřichem Parolkem, moravským děkanem, vedoucím představitelem českého katolického exilu. „Chodili jsme spolu na vínko, to byl úžasný člověk.“ Emigroval po roce 1948 a jeho zásluhou byly ustaveny české katolické nedělní mše. Emigranti ze Slovenska totiž chtěli mít svoje mše ve slovenštině. Mons. Parolek byl také představeným katolické školy ve Fontainebleau a obě Sattranovy děti je jako malé v obecné škole navštěvovaly. Seznámil se také s Pavlem Tigridem. „Byl to příjemný člověk, ale nebyl dobrý finančník,“ říká o něm. Vladimír Sattran nepočítal s tím, že by se do Československa vrátil. Platnost oficiálního povolení k pobytu mu vypršela před třemi měsíci, když mu napsal bratr Jan, jestli chce maminku ještě vidět, měl by se vrátit. Je na tom zdravotně špatně, po mozkové mrtvici téměř přestala vidět a je možné, že zemře. Vladimír Sattran se rozhodl a vrátil se s rodinou do Prahy. Maminka se naštěstí začala uzdravovat, zrak se jí částečně vrátil a žila potom ještě několik let.

Zase v Praze

Psal se rok 1971, KSČ organizovala čistky svých členů i nečlenů, propouštělo se z práce, lidé byli zbavováni svých společenských a politických pozic, ostrakizováni, jejich děti nesměly studovat atd. Normalizace v plném proudu. Vladimír Sattran všem post-emigračním následkům unikl. Vrátil se na své místo do Geologického ústavu.

Třikrát mu stranická buňka nabízela vstup do strany, třikrát odmítl. Sice měl ve svých kádrových materiálech zapsáno, že není členem KSČ, a tudíž nesmí zastávat důležité funkce, ale sám říká: „Nemusel jsem nic podepisovat, ani souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Vrátil jsem se až po prověrkách. Neměl jsem velké problémy, nechali mě být. Proplouval jsem velmi dobře a náš ředitel to hrál na obě strany. A přimlouval se za mě Vaněček, taky skaut. Zařídil, abych šel do Iráku hledat ložiska. Vedoucím byl dr. Buday, geolog, šikovný. Sám byl čtyři roky zavřený,“ objasňuje situaci. Režim povoloval výjezd do zahraničí odborníkům, jelikož to bylo pro něj výhodné, a tak se Vladimír Sattran ocitl na dva roky pracovně v Kurdistánu. Kurdy vnímal jako slušné lidi. Sice divoké, byli to přece bojovníci, ale starosta měl roli náčelníka, udržoval hranice a všichni ho poslouchali. Obecně lze říct, že z Geologického ústavu vyjíždělo značné množství pracovníků do zahraničí i v době normalizace a že bylo pro režim přijatelnější, aby Vladimír Sattran byl pracovně mimo republiku.

Polytechna

PZO Polytechna (Podnik zahraničního obchodu) měl v socialistickém Československu před rokem 1989 monopol na provozování zahraničního obchodu. Součástí toho byly pravomoce vysílat odborníky na práci do zahraničí. Polytechna zprostředkovávala technickou spolupráci a strhávala si nemalé finanční částky, více než 20 %, z jejich platů. Například když se po sedmi letech Vladimír Sattran vrátil z Burkiny Faso do Prahy, musel provést celkové vyúčtování, ze kterého si Polytechna oficiálně strhla víc než 100 000 dolarů.

Pochopitelně že tak scestovalá osoba se znalostí jazyků a cizího prostředí jako Vladimír Sattran nemohla zůstat stranou zájmu StB. Příslušníci přišli poprvé za Vladimírem Sattranem po jeho opožděném návratu z Francie. Do úřadovny v Bartolomějské si ho nepozvali nikdy. Vždycky přišli k němu do bytu, celkem dvakrát nebo třikrát: vždy dva muži v kožených kabátech, vždy v neděli v době oběda. Posadili se a chtěli slyšet, s kým se Vladimír Sattran stýkal a co ve Francii dělal. Zmínil mons. Parolka a Pavla Tigrida, možná tušili, že měl dobré jméno na Vysoké škole báňské v Paříži a že prof. Laffitte chtěl, aby se do Paříže na Vysokou školu vrátil. Profesor Laffitte mimo jiné navrhl, zda by Vladimír Sattran nešel pracovat na výzkumné práce do Maroka. Vycestování mu opravdu bylo úřady povoleno, na rok. V Maroku sice spolupracoval s francouzskými geology, byl ovšem součástí pracovní skupiny čtyř až pěti geologů z Československa. Po roce se vrátil do Prahy a opět ho navštívili pracovníci StB. „Pokoušel jsem se mluvit co nejmíň, tak s tím přestali,“ dodává.

Pracovně nejdéle působil v Burkina Faso (bývalé Horní Voltě), bývalé francouzské kolonii v Západní Africe. Na doporučení Pierra Laffitta v rámci projektu OSN (United Nations Development Program) tam strávil sedm let. „Našli jsme velké ložisko zinku a stříbra, byla to dobrá práce. Na starost jsem měl 50 černochů a domů jsem se dostal málokdy. Žena byla se mnou zpočátku, když pak onemocněla, musela se vrátit, ale děti zůstaly doma,“ říká a vysvětluje běžnou praxi v socialistickém Československu, kdy nebylo dovoleno kompletní rodině vycestovat spolu. Vladimír pracoval v mezinárodní skupině jako zástupce odborného vedoucího. Cílem projektu bylo vytvoření velké geologické mapy ve spolupráci s leteckou službou USA a Kanady. V Burkina Faso zakládali univerzitu, on sám se zabýval petrografií a napsal první učebnici oboru, která se používala k výuce. Jako ocenění dobré práce byl Vladimíru Sattranovi udělen čestný doktorát americké univerzity v Missouri.

V prosinci 1989 byl Vladimír Sattran zvolen ředitelem Ústředního geologického ústavu. Uvnitř Šternberského paláce, tehdejšího pracoviště Geologického ústavu, na nádvoří, se sešlo asi 200 až 300 lidí – kolegů, aby odhlasovali, že si přejí, aby se stal ředitelem. Bylo těsně po revoluci, všechny možnosti byly otevřené. „Na to nezapomenu nikdy,“ říká. Rok pomáhal budovat nekomunistický svobodný Ústav. Měl kontakty s Francií, Kanadou a svět nadšeně pomáhal. Ministrem životního prostředí byl v té době Ing. Ivan Dejmal, dobře si vzájemně porozuměli. V roce 1992 nastaly potíže s financemi, bylo nutné snížit stavy Ústavu o 100 lidí a Vladimír Sattran se rozhodl odejít dobrovolně do penze. Tehdy se Ústav přestěhoval na Klárov, kde sídlí dodnes.

Česko a Slovensko

Po roce 1993, po vzniku České republiky, bylo zapotřebí mnoho nových velvyslanců a obecně pracovníků do českých zastupitelských úřadů v zahraničí. Václavu Havlovi byl Vladimír Sattran doporučen Michalem Lobkowiczem a Alexandrem Vondrou, z francouzsky mluvících zemí si vybral Maroko, protože tamní situaci už znal ze svého ročního působení. Musel projít čtyřměsíčním kurzem na Ministerstvu zahraničí a zkouškou z francouzštiny. Do funkce nastoupil za ministra zahraničí Josefa Zieleniece, „velmi příjemného člověka“. Na velvyslanectví pracovali pouze tři lidé, což obnášelo spoustu práce pro každého z nich. Vladimír Sattran ve funkci velvyslance se snažil o posílení hospodářských styků mezi oběma zeměmi. Po téměř pěti letech v Maroku se vrátil do Prahy a teprve teď se začal intenzivněji věnovat svým dalším z mnoha zájmů – psaní a malování.

Tím to začalo

V Kurdistánu, v 70. letech za normalizace, napsal první ze svých dosud vydaných sedmi knih. Vyšla pod názvem Hora Gimo v roce 2011 u Ing. Pavla Koppa v nakladatelství KOPP v Českých Budějovicích, jako ostatně téměř vše, co Vladimír Sattran napsal: Hora Gimo, Převratné doby, Život jako dialog, Marocké povídky, Ostrovy vzpomínek, Pošumavská boží muka. Kniha U pramenů Volty vyšla v jiném nakladatelství.

Knížka sedmá – Stařec a lesy – je o milované Šumavě a autor má v plánu pokračovat knihou Stařec a boží muka. Kromě psaní svých vzpomínek a celoživotních zážitků také překládá z francouzštiny. Zřejmě nejcennější je jeho překlad básně Mše tam v dálce od předválečného francouzského katolického básníka Paula Claudela.

Kromě umělecké tvorby je Vladimír Sattran také spoluautorem francouzské knihy Traité d‘informatique géologique, která se zabývá matematickými a počítačovými metodami v geologii, a je autorem více než sta publikovaných odborných prací.

V roce 2002 otevřel v Ježkově ulici na Žižkově Café Barrande kavárničku, kde se pravidelně každý čtvrtek scházejí přátelé – geologové. Vydává o nich svá pravidelná svědectví, vzpomínky na významné osobnosti, v publikaci Vzpomínky z Café Barrande.

Dnes už šest let bydlí v Domově seniorů v Břevnově, pěstuje staré známosti, je stále činný v Café Barrande, kam přicházejí nejen bývalí kolegové a přátelé, ale i studenti geologie, zajímá se o témata jejich diplomových prací, raduje se z novinek v oboru, v poslední době z tzv. vodního sommelierství, které zkoumá kvalitu a složení vod a minerálních vod.

Schůzky v Přírodovědném klubu Café Barrande se často zahajují písní, jejíž text napsal budoucí básník František Gellner, nedostudovaný báňský inženýr a geolog Báňské akademie v Příbrami:

Konečně je to možná věc,

Že ještě něčím budu,

do Afriky se vypravím,

dobývat zlatou rudu.

A končí známými verši:

Za ženu vezmu si gorilu,

možná, že shodneme se.

Srdce má divoké tak jako já

a též je bez konfese.

Pak zaznívá Geologická hymna:

Již zdáli z věže zaznívá

Zvonečků tichounké lkání.

Tu chop se každý kladiva a měj se k dolování.

Obejmi každý družku svou

a rozejdi se s předrahou

jak káže horský duch:

Zdař Bůh

Zdař Bůh

Zdař Bůh