RNDr. Ing. Vladimír Sattran CSc.

„Bylo to asi dvakrát nebo třikrát vždycky v neděli k obědu. Já si pamatuju na to, že moje manželka z toho byla vždycky nešťastná, protože když jsme vařili oběd, tak zazvonili a přišli dva v koženejch kabátech, posadili se, a že by se mě na mnoho věcí chtěli zeptat. A bylo to o tom, s kým jsem se ve Francii stýkal a podobně. Zřejmě chtěli třeba zprávy o... I tam byli lidi, který třeba hlásili o nás něco a podobně. Já jsem se tam stýkal s Monsignorem Parolkem a mluvil jsem s doktorem Tigridem, a je zřejmě možný, že to tušili, ale hlavně kvůli tomu, že jsem měl docela dobrý jméno na Vysoké škole báňské v Paříži, kde chtěli, abych tam zůstal a pracoval. Já jsem se vrátil kvůli tomu, že maminka oslepla a bratr mně volal, jestli ještě ji chci vidět, abych se vrátil.“

„My jsme tam s takovou partou studentů odešli. My jsme řekli: ‚To nemůžeme študovat, ty práva v tom, co bylo.‘ Takže jsme odešli. Potom nám slíbili, že když uděláme tříměsíční brigádu na stavbě mládeže u Ostravy, kde se stavěla taková dráha, tak když to splníme, že můžeme pokračovat na vysoký škole. Tak jsme to splnili. Nezapomenu na kamarády a kamarádky, který tam byli. To byli samí velice vzdělaný, řekl bych taková ta správná inteligence, která nechtěla ten komunistický převrat, a zvlášť po Horákový. To jsme tam tak hráli. Já jsem tam hrával na klavír, v tělocvičně jsme tancovali, měli jsme toho legraci. No, a potom jsem se dostal na Přírodovědeckou fakultu, protože tam zrovna přijímali dost lidí. Tenkrát geofyzika, která se tam začala vytvářet, tak hledali lidi, kteří trošku znali matematiku, a já jsem byl celkem dobrej na matematiku, takže jsem se tam hnedka dostal.“