Milena Šatavová

„A když zemřel, jak byli komunisti strašliví, tak ležel v rakvi a měl všechna vyznamenání včetně Bílýho kříže a měl jich hodně. Mně se to nelíbilo. Já jsem mu vždycky říkala: ,Prosím tě, proč to nosíš?´ A on: ,To musím. To se nedá nic dělat.´ No, tak přišlo StB a všechno sundalo z tý rakve. Takhle se chovali.“

„Otec, když jako student jezdil do Alp a přátelil se, byl jeho kamarád, inženýr Uhl, nacista nebo Němec. Lyžovali spolu v zimě. A pak najednou se objevil, ale to můj otec nevěděl, převzal jako nacista zbrojovku strakonickou. A tam byl šéfem. A krom toho měl na starosti západní část až po Plzeň a všechny tyhlety incidenty a seznamy lidí, kteří se projevili proti nacismu, měl na seznamu a rozhodoval, co s nimi. A najednou tam uviděl jméno svého vlastně kamaráda z doby před válkou. Tak pamatuju si, okamžitě přijel a přivítal se s otcem. Rádi se viděli, protože měli společný zájmy. Politika nehrála roli pro tátu nikdy. Taky neuznával politické strany. Tak řekl: ‚Hele, ty půjdeš ke mně do fabriky a budeš mi tam pracovat, dělat v dílně. Já potřebuju spoustu lidí.‘ Takže takhle to dopadlo. Jinak nevím.“