„To byla taková, jéje, nádhera! A dokud byly řádové sestry, a když jsme měli dlouhý operační program, tak zaprvé nám přinesly svačinu dopoledne. Zvlášť v létě, když byly vedra. Zmrzlinu dělaly. A k tomu oplatky. Kávu. To bylo dopoledne. Jak jsme byli, nepřevlíkali jsme se. Akorát pak jsme přehodili rukavice. Oběd nám nosily. Měly vzadu, v tý džungli, jak tam je ta stráň, tam chovaly prasátka. Takže zabijačky. Nám přinesly jitrnice. No ale pak to všechno ustalo. Ale bylo to stejně fajn.“
„A když zemřel, jak byli komunisti strašliví, tak ležel v rakvi a měl všechna vyznamenání včetně Bílýho kříže a měl jich hodně. Mně se to nelíbilo. Já jsem mu vždycky říkala: ,Prosím tě, proč to nosíš?´ A on: ,To musím. To se nedá nic dělat.´ No, tak přišlo StB a všechno sundalo z tý rakve. Takhle se chovali.“
„Otec, když jako student jezdil do Alp a přátelil se, byl jeho kamarád, inženýr Uhl, nacista nebo Němec. Lyžovali spolu v zimě. A pak najednou se objevil, ale to můj otec nevěděl, převzal jako nacista zbrojovku strakonickou. A tam byl šéfem. A krom toho měl na starosti západní část až po Plzeň a všechny tyhlety incidenty a seznamy lidí, kteří se projevili proti nacismu, měl na seznamu a rozhodoval, co s nimi. A najednou tam uviděl jméno svého vlastně kamaráda z doby před válkou. Tak pamatuju si, okamžitě přijel a přivítal se s otcem. Rádi se viděli, protože měli společný zájmy. Politika nehrála roli pro tátu nikdy. Taky neuznával politické strany. Tak řekl: ‚Hele, ty půjdeš ke mně do fabriky a budeš mi tam pracovat, dělat v dílně. Já potřebuju spoustu lidí.‘ Takže takhle to dopadlo. Jinak nevím.“
Milena Šatavová se narodila 17. července 1932 v Praze Jiřímu a Anně Pivrncovým. Až do konce druhé světové války žila rodina v Horažďovicích, kde její otec působil jako soudce. Matka byla v domácnosti. Starším bratrem Anny Pivrncové byl vojenský pilot Karel Mareš. Ten za druhé světové války uprchl do Anglie, kde vstoupil do RAF. Odmítl vstoupit do KSČ, byl degradován z generála na vojína a odklizen na statek na Sedlčansko. Otec Mileny Šatavové byl po válce prezidentem Benešem povolán do Tábora, aby zde soudil válečné kolaboranty. Vynášel nestranné rozsudky a odmítl vstup do KSČ, proto byl z pozice soudce sesazen. Jeho dcera nesměla na vysokou školu. Absolvovala však zdravotnický kurz, a mohla si tak splnit sen pracovat ve zdravotnictví. Patnáct let byla vrchní sestrou na operačních sálech táborské nemocnice. Z manželství s Janem Šatavou měla jednoho syna. Její celoživotní vášní byl sport. Radost jí dělaly v době natáčení (2022) dvě vnučky a dvě pravnoučata. Zemřela 20. října 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
