Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Ing. Zdeněk Šandera (* 1923  †︎ 2004)

• narozen 8.9.1923 v Hradci Králové

• roku 1932 poprvé navštívil vlčáckou schůzku

• roku 1934 začal chodit do 1. oddílu, vedoucí oddílu - Alois Vanický, rádce družiny - Franta Bahník

• 1935 - členem trubačského sboru a roku 1937 členem skautské kapely

• 1945 - založil 35. oddíl v Hradci Králové

• roku 1946 se stává vedoucím střediska

• 1968 - předseda krajské rady pro Východočeský kraj

• v roce 1970 obdržel Řád junácké lilie

• 1995 - obdržel Řád skautské vděčnosti

• 2000 - obdržel vyznamenání Syrinx stříbro

• roku 2004 zemřel ve věku 81 let

Zdeněk ŠANDERA

Skautování je určitá řehole, přinese to jak radosti, tak povinnosti. Člověk nemůže jen brát, ale musí i dávat. Hodně berte, skauting vám má co dát, ale nezapomeňte, že musíte taky dávat.

Poprvé ve vlčatech

Zdeněk Šandera se narodil roku 1923 v Hradci Králové a s malými přestávkami prožil v Hradci Králové celý život. Jako dítě chodil do Sokola. Jednou za Zdeňkem přišla jeho maminka, moc se jí líbily malé děti v zelených krojích a se žlutými šátky na krku. Zeptala se ho, jestli se nechce jít podívat do skautu. Malý Zdeněk souhlasil, a tak ho v roce 1932 maminka poprvé přivedla na schůzku. Zdeněk, který si později zasloužil přezdívku Shark, vzpomíná na svůj vlčácký věk: „Pro mě to vlče ještě nebyl skauting, protože já jsem byl příliš malý na to, abych chápal, co to skauting je. Mně se tam líbily děti, líbila se mi tam taková ta družnost těch dětí, líbily se mi ty hry, ale že bych chápal, o čem skauting je, to ne.“

Skautské začátky

V jedenácti letech Zdeněk nastoupil do „reálky“ v Hradci Králové (tenkrát se na střední školu chodilo z páté třídy). Zde se znovu setkal se skautingem, díky náboru profesora Litochleba, který měl skautské jméno Šedý Racek a byl krajským zpravodajem. Dostal se do 1. oddílu, který byl pod vedením Aloise Vanického. Rádcem družiny Racků byl Franta Bahník. Bratr Shark vzpomíná na Frantu Bahníka s velkým obdivem: „Franta Bahník byl šikovný, byl to mladík, byl to pravý skautský vůdce, hodně toho uměl, měl sportovní založení, byl důsledný nekuřák. Dokonce když jsem se jako malý kluk ve 14 pokoušel kouřit, což dělaly všechny děti, tak Franta Bahník byl takový zásadový a řekl: ,Nene, kluci, kdo chce být u mě v družině, kouřit nesmí.‘ Tak my jsme byli tak nadšení tím jeho příkladem, že jsme se nikdy kouřit nenaučili.“

Ve chvíli, kdy měl 1. oddíl šest družin, tak se rozdělil na oddíly dva. Jeden oddíl vedl učitel Jan Pázler a druhý oddíl převzal poměrně mladý Franta Bahník, který ale současně zůstal rádcem družiny a svou družinu si vzal do nového oddílu s sebou. Na tábory jezdily oba oddíly společně, vedoucím tábora byl Honza Pázler a Franta Bahník tam byl jako družinový rádce. Na jeden z jejich táborů jela vařit Zdeňkova maminka, což ho trochu vyčlenilo z party ostatních dětí, a proto s maminkou udělal velkou úmluvu, že spolu už na tábory jezdit nebudou. Jeho maminka pak jezdila na tábory s 5. oddílem bratra Bendla.

Skautská kapela

Ve 12 letech se stal součástí trubačského sboru. Ve sboru dostali dlouhé trumpety, říkalo se jim famfárky, a se sborem troubili do pochodu. O dva roky později se podařilo br. Němečkovi získat od firmy Červený (známá firma na výrobu dechových nástrojů v Hradci Králové) hudební nástroje, určené původně pro ruskou armádu. Tyto nástroje byly určeny do pole, byly velmi malé a nazývaly se nástroje tornistrové. Každý ze sboru dostal nějaký nástroj, br. Zdeněk dostal trubku. Díky tomuto daru od firmy Červený vznikla dětská kapela, původně pod vedením Oty Kulhánka (syn vedoucího 4. oddílu Oty Kulhánka staršího). Měli svého učitele pana Němce, který je naučil hrát a zjednodušil pro ně některé známé pochody, československou hymnu a skautskou hymnu. V roce 1938 byla jejich skautská kapela pozvána na Župní sjezd do Josefova, aby zde zahrála. Sjezdu se zúčastnil i br. Svojsík. Poslední koncert měla kapela na Velkém náměstí v Hradci Králové, pak přišla německá armáda a kapela byla rozpuštěna.

Roverský věk

Když se br. Shark stal roverem, byl požádán, aby pomohl v nově založeném 4. oddíle, který byl nazýván „cyklistický“. Oddíl byl pod vedením Oty Kulhánka staršího. V tomto oddíle se stal rádcem a pomáhal Otovi Kulhánkovi oddíl rozjet.

Vedoucí oddílu

V roce 1945 došlo k obrovskému rozvoji skautingu, protože během okupace neexistovaly žádné dětské organizace. Br. Sharkovi bylo v roce 1945 22 let a očekávalo se od něj, že bude skauty vést. Br. Zdeněk to popisuje takto: „V tu chvíli jsem si řekl o svou jedinou funkci v životě, do všech ostatních funkcí jsem byl už jen volen. Přišel jsem za bratrem Kulhánkem a poprosil ho, jestli bych mohl vést oddíl. A on mi řekl: ,No to vítám, ale musíš si ty děti sehnat.‘ To byla taková zásada, když chceš vést oddíl, musíš si opatřit děti.“ Tak si bratr Shark našel děti na Pražském předměstí v Hradci Králové a vznikl 35. oddíl, který funguje dodnes. Pamětník si musel dodělat vůdcovskou zkoušku a lesní školu. V roce 1945 Milota Fanderlik založil Zemskou lesní školu, kurz se konal v Orlických horách. Bratr Shark se této lesní školy zúčastnil jako frekventant. Br. Shark si na kurz dobře pamatuje a zmiňuje jej jako důležitý mezník ve svém skautském životě: „Důležité bylo, že bratr Fanderlik z nás udělal takové skauty ideové. On nám ukázal, co je to skauting v podstatě. Ne, že to jsou nějaké rukodělné věci nebo obratnost, táboření, ale že tam jsou určité zásady a principy, které ten skaut musí dodržovat. Jeden důležitý princip tam byl, že každý, kdo přijímal jako dítě, je povinen zase odevzdávat dál.“

Skauting do roku 1948 a následná likvidace skautingu komunisty

V roce 1946, protože bylo hodně dětí, se sbor rozdělil na čtyři střediska. Jedno pod vedením br. Bendla (vedoucí 5. oddílu), 2. středisko vedl br. Peml (Jim), 3. středisko dostal br. Shark (Zdeněk Šandera). Středisko vedl až do roku 1948. V roce 1948 se na skauty zaměřila vláda a všechny podezřelé z hnutí takzvaně „vyakčnila“. „Já už jsem nemohl vést ani oddíl. Já nevím, proč mě vyakčnili, oni mi říkali, že jsem nositelem pravice, já jsem tomu teda moc nerozuměl,“ říká bratr Šandera. V roce 1950 se skauting rozpustil, jako organizace nežádoucí, protože pocházela ze západu. V době, kdy se nemohl realizovat prostřednictvím skautingu, dělal br. Šandera volejbalového trenéra v Hradci Králové. Během těchto let bratr dostudoval, dostal se nejprve na zdravotnickou školu do Trutnova a pak na pedagogickou školu do Hořic.

Období normalizace – obnovení skautingu

V roce 1968 se skauting zvedl, br. Shark se stal předsedou krajské rady Junáka a stal se členem Ústřední rady Junáka. O skauting byl velký zájem, bylo potřeba hodně vůdců a rádců, takže nezbylo nic jiného, než jezdit po vůdcovských kurzech a po lesních školách a ty vůdce proškolovat. Br. Shark pracoval hlavně jako instruktor na lesních školách.

Junák opět rozpuštěn komunisty

V roce 1970 byl skauting zase zakázán. „Vrátil jsem se k volejbalu, něco jsem dělat musel, ale pořád jsem čekal, že se něco změní,“ vzpomíná bratr Šandera. „Celé řadě bratrů a sester bylo nabízeno, aby se uplatnili jako vedoucí v pionýrské organizaci. Mně to zaprvé ani nabízeno nebylo a za druhé bych to nevzal, protože pionýr pro mě bylo něco, co bylo spojováno se zrušením skautu, a to byl pocit, který člověk těžko překonává,“ dodává Shark. V roce 1970 skauti přišli znovu o veškerý majetek, vše jim bylo sebráno. Např. v roce 1969 byl otevřen nový dřevěný skautský domov Na Rybárně a v roce 1970 byl hned zabaven a už skautům nepatřil, takže skauti zase neměli nic.

Pád komunismu a třetí obnovení skautingu v ČSR

V roce 1989 se skauti okamžitě zmobilizovali, nastoupili do svých dřívějších funkcí, br. Šandera se znovu stal předsedou kraje. Předsedu kraje dělal samozřejmě jako dobrovolník ve svém volnu, nedostával za tuto pozici zaplaceno. Měl šikovnou tajemnici Věrku Císařovou, která byla zaměstnána na placené pozici a pomohla mu všechno zvládnout. Když došlo ke zrušení krajů, zrušila se i funkce br. Zdeňka, ale členem Ústřední rady zůstal nadále a zaměřil se hlavně vzdělávání účastníků lesních škol. V 75 letech odmítl znovu kandidovat na pozici vedoucího smírčí rady. Na svou práci ve smírčí radě nevzpomíná bratr rád, protože to byla práce nepříjemná, řešily se tam problémy mezi oddíly a během doby, kdy vykonával tuto práci, přišel o některé iluze o skautech, které znal.

Vyznamenání za činnost v Junáku

Bratr Shark velmi skromně mluví o vyznamenáních, která mu byla udělena za činnost ve skautské organizaci. Ale přes veškerou skromnost si dobře uvědomuje, kolik skautingu věnoval času a kolik odvedl práce a opodstatněně říká, že nikdo ve skautu nedostal vyznamenání, aniž by si ho zasloužil tvrdou a dlouholetou prací.

Nejcennější vyznamenání

Br. Shark říká: „Každé to vyznamenání neznamenalo jenom odměnu, ale také závazek. Jestliže je někdo nositelem nějakého vysokého vyznamenání, tak se od něj automaticky očekává, že bude zvyšovat svoje úsilí, pokud jde o práci ve skautském hnutí. Vyznamenání není jednou pro vždy.“

- medaile nazývaná Skautská láska - vážil si jí moc, protože ji poprvé viděl u br. Litochleba v době předválečné

- medaile Junácký kříž Za vlast - tuto medaili dostal za odbojovou činnost, kterou sice bratr Shark nevykonával v rámci skautingu, ale v rámci železnice, kde byl zaměstnán

- stal se nositelem Řádu Stříbrného vlka, to je vyznamenání velmi vysoké a toho si zejména vážil

- v roce 1992 se stal, na návrh br. Fanderlika, členem Svojsíkova oddílu, krátce nato byl zvolen rádcem Východočeské družiny SO a tuto funkci zastával několik let

Vzpomínky na tábor

Br. Šandera zkoušel aplikovat skautské metody na mladé kriminálníky. Vzal si jednoho mladého kriminálníka ze sociálně slabší rodiny na tábor, chlapec dostal přezdívku Brňák. Bylo to v roce 1947, tenkrát tábořili ve Vysokých Žibřidovicích. V lese byla spousta zbraní, jak Němci utíkali před Rusy, tak zbraně zahazovali a utíkali dál. Vedoucí věděli, jaké nebezpečí v lese číhá, a tak dětem zakázali chodit do lesa. Brňák se ale i přes zákaz vedoucích do lesa o volnu vypravil. Po nějaké době se vrátil a v ruce nesl dva granáty. Položil je br. Sharkovi před stan a řekl: „Kluci říkali, že by to mohlo bouchnout, já už to do ruky nevezmu, udělej s tím něco.“ Tak br. Šanderovi, jako vedoucímu tábora, nezbylo nic jiného, než vzít nevybuchlé granáty a odnést je mimo tábor. Pověřil hlídku, aby se nikdo ke granátům nepřiblížil, a šel hledat do vesnice četníky. Po několika hodinách se s nimi vrátil do tábora a oni nechali granáty vybuchnout. „Ten výbuch byl obrovský, Brňák po tomto zážitku se už znovu do lesa neodvážil,“ popisuje br. Shark nebezpečí poválečného táboření.

Co mi skauting dal

„Skautské hnutí mi dalo hodně, dalo mi praktické dovednosti, naučil jsem se jednat s lidmi, naučil jsem se mluvit, což mi nesmírně pomohlo, když jsem se stal kantorem. Ze mě to udělalo samostatného člověka, měl jsem takové výborné vzory jako například Milotu Fanderlika, který byl vzorem velmi chytrého a prakticky zaměřeného člověka. Já jsem tu poznal spoustu lidí, kteří byli pro skauting ochotni udělat všechno, nehledě na to, co za to dostanou, protože za to nikdy nedostali nic,“ vzpomíná br. Šandera. Moje manželka vždycky říkala: „Tobě když se nechce něco dělat, tak si řekni, že to děláš pro skauty, a nebudeš mít problém.“

Bratr Zdeněk Šandera zemřel roku 2004 ve věku 81 let.

Příběh zpracovala: Petra Kunstová

Autor nahrávky: Milan Skácel