profesor Ing. Zdeněk Šandera

„Pak přišel rok 1945, to byl ohromný rozvoj skautského hnutí. Děti, které po celou dobu okupace nemohly být v žádných dětských organizacích, ty organizace neexistovaly, tak se všechny vrhly na skautskou organizaci. V čtyřicátém pátém roce mně bylo dvacet dva let, tak se ode mě očekávalo, od nás všech se očekávalo, že nebudeme už jenom skauty, ale budeme ty skauty vést. Takže jsem si řekl o jedinou funkci ve svém životě ve skautu, do ostatních funkcí jsem byl vždycky už jen volen nebo jsem byl jmenován. O tuto funkci jsem si řekl, přišel jsem za bratrem Komárkem, ten byl sborovým vůdcem, a povídám: ,Bratře, já bych rád vedl oddíl.‘ A on mi říká: ,To vítám, ale musíš si ty děti sehnat.‘ To byla zásada, když chceš vést oddíl, musíš si opatřit děti. Tak jsem sebral děti tady na Pražském předměstí a ve městě. Očíslovali jsme se jako číslo třicet pět a vznikl tzv. 35. oddíl, který funguje dodnes.“

„Nicméně v sedmdesátém roce, když se to rozešlo, bohužel jsme přišli o veškerý majetek. To nám vadilo. Sebrali nám všechno, co mohli. Zabrali naše klubovny, zabrali naše skautské domovy. My jsme si postavili Na Rybárně velký dřevěný barák, slavnostně jsme ho otevírali v devětašedesátém a těšili jsme se, jak budeme mít dobrou základnu. Přišel sedmdesátý rok a zabavilo se to a už to naše nebylo. To se stalo i jinde, v Kuklenech jim sebrali skautský domov, v Šimkových sadech nám zabrali tu rotundu. Najednou jsme zase neměli nic.“

„Jednou jsem se pokoušel ověřit si, jestli ty naše skautské metody zaberou na mládež, které se říkalo provinilá, to znamená mládež kriminální. Na jeden tábor jsem si pozval mladíčka, bylo mu tak 14 nebo 15 roků a byl z Brna, to byl mladistvý provinilec. Já jsem se s ním seznámil u soudu, když byl potrestán, tak mu bylo určeno, že má jet s námi na tábor. Tak jsem ho tam měl, to byl takový neposeda, on byl trochu primitivní, byl ze sociálně slabší rodiny, a hlavně neměl úplnou rodinu. Maminka byla rozvedená a ještě ke všemu byla jednoruká, takže měli takový těžký život. On přišel na náš tábor, zapojil se do praxe, byla s ním legrace, snažil se dělat všechno jako druzí. Jeho rysem bylo, že jak bylo volno, tak se snažil šmejdit po okolních lesích. To jsme tábořili ve Vysokých Žibřidovicích a bylo to těsně po válce, roku 1947 nebo 1948. Bylo typické, že po lesích se povalovala spousta zbraní, ruční granáty a pancéřové pěstě. Když němečtí vojáci utíkali před Rusy, tak odhazovali zbraně v lese a utíkali dál. Ty lesy byly hluboké, byly to lesy kolem Králického Sněžníku, nebyly moc prozkoumané. My jsme to věděli, že tam ty výbušniny jsou, a tak jsme zakázali do lesa chodit, ale ten kluk jak mohl, tak do lesa vlezl. Jednou takhle byl polední klid a kluci křičeli: ,Bratře, bratře, Brňák jde a něco nese.‘ Tak já jsem koukal, co nesl, a on v každé ruce nesl dva granáty. To tam někde našel, položil mi to ke stanu a já říkám: ,Brňáku, seber to a odnes to někam pryč.‘ A on říká: ,Já už to do ruky nevezmu, kluci říkali, že by to mohlo bouchnout, já ti to tady nechám, tak si s tím dělej, co umíš.‘ Tak jsem kluky vyhnal z tábora, požádal jsem svého zástupce a každý jsme vzali dva granáty a nesli je přes celý tábor někam dozadu, kde jsme udělali takovou ohrádku, tam jsme to položili. Nechali jsme tam bezpečně vzdálenou hlídku, která nedovolila nikomu, aby se tam přiblížil, a šli jsme shánět někoho, kdo by dal zprávu na četnickou stanici do Starého Města pod Sněžníkem. Tak se to podařilo, za dvě hodiny přijeli četníci a udělali tam výbuch. To byla rána. Ten kluk si uvědomil, co se mohlo stát, a už mu moc do řeči nebylo.“