Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Viktor Salinas (* 1941)

• narozen v roce 1941 na Slovensku v rodině olašských Romů

• za války při bojích na řece Hron jejich dům srovnán se zemí

• rok po válce otec zastřelen opilými policisty

• v roce 1958 odešel za prací do Čech, nastoupil do výroby v Karose

• oženil se a měl osm dětí

• od šedesátých let hrál na trubku ve skupině Tuláci a živil se hudbou

• v roce 1980 emigrace do Rakouska, po pěti letech odchod do Německa, Belgie a Švédska

• po roce 1989 se celá rodina vrátila do Československa a usadila se v Praze

• kvůli drogám odešel po několika letech na Slovensko, poté opět do Rakouska

• založil organizaci Nezávislá strana olašských Romů a setkal se s prezidentem Schusterem

• později žil ve Spojených státech amerických, Kanadě, Belgii či ve Velké Británii

Viktor Salinas se narodil v roce 1941 na Slovensku, v Dolné Seči, okres Levice, v rodině olašských Romů.

Olašští Romové

Většina olašských Romů žila v obci od poloviny 19. století a až do druhé světové války se živila koňským handlířstvím a výpomocí u neromských sousedů. Pamětníkův dědeček se živil také kovářskou prací. Podle legendy se olašští Romové dostali do této vesnice kolem roku 1855 nebo 1860 z Maďarska po řece Hron. „Byli tři chlapci, tři bratři, kteří se dostali jako malí do dětského domova, jmenovali se Ďura, Júci a Hego. Když byli větší, utekli z Maďarska, u Dunaje našli vor a plavili se na něm po Dunaji až do Štúrova (Parkáni). Potom pluli nahoru po Hronu a hledali místo, kde by se mohli usadit. A jiné místo nenašli než pozemky u nás v Seči. Tam byla řeka široká a kolem lesy, louky, radost pohledět. Tam si postavili takové dřevěné koliby a tam zůstali. Začali pomáhat Neromům, a protože uměli perfektně maďarsky, gádžové si ani nevšimli, že to jsou Romové.“

Jak Viktor Salinas vzpomíná, Romové ze Seče byli dříve proslulí svým zpěvem. Za písněmi a zábavou sem jezdili Romové až z Budapešti a dalších vzdálených míst. Jejich písně se rozšířily mezi olašské Romy široko daleko a dodnes se zpívají. Zatímco písně většiny olašských Romů byly určeny zejména pro příslušníky vlastní komunity, Romové ze Seče zpívali i pro neromské publikum. „Dříve, když žili na Slovensku v osadě, Neromy mezi sebe nepouštěli. Ti ale vždycky večer z dálky poslouchali, jak Romové krásně zpívají. Začali je volat zpívat na různé oslavy a večírky.“ Jak si pamětník vybavuje ze svého dětství, Romové jezdili zpívat do hotelů a na různé zábavy. Na hudební nástroje ovšem dříve olašští Romové nehráli, a tak jim hudební doprovod dělali slovenští (tj. neolašští) Romové, tzv. Rumungři. „Romové chodili hrát gádžům. Zpívali v hotelu. A Rumungři k tomu hráli. Bohatí pánové jim za to platili, někdy i hodně peněz. Romové jim zpívali čardáše, maďarské písně k tanci i poslechu, ale také romské písně. Která píseň je napadla, tu zazpívali. A uměli jich hodně.“

Válečná léta a zastřelení otce

Přestože se Viktor Salinas narodil během války, její okolnosti si pamatuje pouze z vyprávění. „Když byla válka, nebyli jsme moc ohrožení, válčilo se hlavně v jiných zemích. Ale pak se začali na Hronu bít Němci s Rusy, každý na jedné straně. Museli jsme utéct. Když jsme přišli domů, všechny domy byly srovnány se zemí, jen stáj mého dědy pro šest koní vydržela, a tam jsme se uchýlili. Děda byl v koncentráku a už se nevrátil a babička za něj dostala peníze. Dost peněz na to, aby postavila prostorný dům, velkou kuchyň a pokoj, kam jsme se všichni vešli.“

Rok po skončení války byl pamětníkův otec zastřelen policisty. Viktor Salinas to popisuje slovy: „Můj táta šel přes pole. Byl Rom a bylo to na něm poznat. Bylo to v roce 1946, rok po válce. Uviděli ho policajti  a řekli: ‚Hele, támhle jde cikán!‘ Byli opilí, vzali pušku, zamířili a střelili ho do nohy. Padl na zem, a než dojel do nemocnice do Levic, bylo pozdě. Dostal otravu krve a umřel.“ Po této události zůstala pamětníkova matka se třemi malými dětmi sama. Obživu se jim snažila zajistit výpomocí u sedláků.

Padesátá léta a odchod za prací

Většina Romů ze Seče se po válce vrátila k překupnictví s koňmi. „V padesátých letech se vždycky Romové snažili vyjít s policajty tak, aby je nechali jezdit s vozy a handlovat s koňmi. Jenže později se začalo za to, že obchodují s koňmi a neplatí daně, zavírat. Jeden Rom za to dostal tři roky vězení. Pak začala auta a Romové prohlašovali: ‚My jsme sběrači.‘ Pracovali pro sběrné suroviny, sbírali kůže, peří… No a k tomu potřebovali koně. A takhle dostali povolení od sběrného podniku vykupovat po vesnicích kůže a další suroviny.  Železo, peří, zaječí a ovčí kůže… Tehdy jim koně nechali, ale později je za ně i zavírali.“

V roce 1958 odešel Viktor Salinas ze Slovenska za prací do Čech. Jako sedmnáctiletý nastoupil do výroby v Karose ve Vysokém Mýtě. V práci se dobře uchytil a podle jeho slov mu „ředitel nosil prémie až domů“. Díky tomu, že měl stálou práci ve státním podniku, se mu podařilo vyhnout se soupisu kočovných osob, který jinak plošně postihoval olašské Romy. „Na ten soupis si velmi dobře pamatuji. Dělali soupis Romů, kteří nepracovali a potulovali se. My jsme právě dělali práci v Karose, když byl ten soupis. Policajt nám řekl: ,Vy do soupisu nepatříte, to nejde! To nepřichází v úvahu.‘ Hrál jsem tam fotbal a učil jsem se hrát na trubku. Ale Romy v Praze i na Slovensku vzali do soupisu, snažili se je zařadit do práce a sledovali je, jestli pracují.“

Rodina a muzika

V Karose pamětník pracoval tři roky a potom se oženil. Po nezdaru s první ženou si vzal druhou ženu, olašskou Romku, se kterou měl celkem osm dětí. Od šedesátých let se začal profesionálně věnovat hraní na trubku. Stal se součástí hudební skupiny Tuláci (Tulácká organizace lajdáků, TOL), ve které hrál řadu let. Byl mezi muzikanty jediný Rom. „Naučil jsem se hrát všechny možné písničky. Hráli jsme jazzovou muziku, ale většinou taky šlágry, od Matušky, Gotta, Drobného a dalších. Byli jsme zvaní na svatby a hráli jsme na zábavách. Snažil jsem se, dělal jsem brigády a chodil jsem hrát s kapelou na svatby, takže jsem neměl příživnictví. Na svatbách jsem se potkával s policajty, oni mě znali, věděli, že hraju, a říkali: ,Dejte Viktorovi pokoj.‘ A tak to i bylo. Chodil jsem hrát mnoho let a vydělával jsem hezké peníze.“  

Samotné hraní však někdy na obživu nestačilo. Kromě zmiňovaných brigád pamětník také dělal přidruženou výrobu. Vzpomíná na různé negativní aspekty života v dobách komunistů. „Když začali Beatles, snažili jsme se nechat si narůst dlouhé vlasy. Když ale policajti viděli někoho s dlouhými vlasy, ostříhali ho nakrátko. Za komunistů to nebylo dobré. Jenomže Romům bylo v té době lépe, protože je nikdo nemlátil. Ale problém byl to, že bylo povinné pracovat. Když nepracovali, zavírali je.“

Emigrace

V roce 1980 se Viktor Salinas rozhodl společně s rodinou emigrovat do Rakouska. „Udělali jsme si pasy, zapsali do nich děti a odjeli do Bulharska. Tam za námi přijeli Romové z Kanady a dovezli nám doložky, pasy, abychom mohli jet do Jugoslávie. Jeli jsme tam, ale nemohli jsme v Jugoslávii najít nikoho s psacím strojem v latince, všichni měli stroje s azbukou. Chodili jsme, hledali jsme a ptali jsme se, ale nikdo takový neměl. Co jsme se kvůli tomu natrápili… Nakonec jsme našli jednoho starého partyzána, který hrozně proklínal komunisty, protože on se za ně bil, a oni se mu za to nijak neodvděčili, nic mu nedali. Ten nám to napsal. Jeden Rom z Kanady nám udělal falešná razítka a jel potom s námi do Rakouska.“ Tam se dostali do tábora, kde podle pamětníkových slov dlouho čekali na vyřízení žádosti o politický azyl. Po jeho schválení dostala rodina Viktora Salinase byt ve Vídni. Ale ani v Rakousku nakonec nebyli spokojení. Po pěti letech se proto rozhodli odejít nejprve do Německa a posléze do Belgie, kde se děti učily tři roky vlámsky, a nakonec do Švédska. Ani tam se jim však nedařilo, a proto se na konci osmdesátých let vrátili do Rakouska, kde setrvali až do sametové revoluce v roce 1989. Ihned po ní se celá rodina vrátila do Československa a usadila se v Praze, ve Školské ulici. Po počátečním nadšení z konce komunismu však brzy následovalo zklamání.

Zhoršení situace Romů

Pamětník si brzy uvědomil, že situace Romů se v novém režimu začala zhoršovat. „Romům za demokracie není dobře. Jejich postavení začalo brzy upadat, až se ocitli úplně na dně. Nemají nic. V Praze vždycky bylo plno Romů, těch, co tu bydleli, i těch, co sem přicházeli kšeftovat a pracovat. Dnes už tady není nikdo. Bydlí tady můj bratr se svými dětmi, jinak nikdo. Všechny je vystěhovali.“ Ani jeho rodina v Praze dlouho nevydržela. Na počátku devadesátých let se v centru Prahy začaly rozmáhat drogy. „Děti už byly velké a chodily samy ven a některé z nich je začaly brát.“ Proto se rodina rozhodla Prahu opustit a odstěhovat se zpět do rodné vesnice, Dolné Seče. Ani tam se ovšem neusadila natrvalo. Jak říká Viktor Salinas: „Děti se tam nudily, a tak jsme se vrátili zase do Rakouska.“  

Devadesátá léta 20. století představovala podle pamětníka pro Romy dobu úpadku. Olašští Romové v té době začali dělat různé podvody, které vedly k velkým penězům. „Když přišla demokracie, Romové začali dělat podvody s fakturami. Říkali: ,Já mám takovou firmu…‘ Začali kšeftovat s benzinem nebo také s povlečením, oblečením nebo s konzervami. Šli do fabriky a tam si vyžádali staré nepotřebné věci. Dali jim je a ještě se toho rádi zbavili. A oni to prodávali. Taky televize a satelity. Vydělávali spoustu peněz. Ale neuměli s nimi naložit. Vydělávali miliony, ale všechno naházeli do automatů. Tohle neschvaluju. Ne aby si postavili domy a koupili si hezký nábytek, televizi nebo auto. Nic takového. Všechno do stroje. V té době naši Romové začali pokulhávat za Rumungry i za Neromy. Zůstali jsme pozadu.“

Rozdíl mezi olašskými a slovenskými Romy

Viktor Salinas se rozhodl, že by měl začít olašským Romům pomáhat. Uvědomil si, že neolašští Romové založili řadu různých organizací, reprezentace olašských Romů však zcela chybí. Proto založil vlastní organizaci, Nezávislá strana olašských Romů. „Prezident  Schuster chtěl pomoct Romům, byl asi první prezident, který chtěl veřejně udělat něco pro Romy. Poslal pozvánky k setkání mnoha romským organizacím, a i mně přišla tato pozvánka.“ Pamětník se několikrát setkal s prezidentovým kancléřem a zúčastnil se také společného setkání prezidenta se zástupci romských organizací, kde byl jediný olašský Rom.

Hovořil také o kultuře olašských Romů. Jeho rodina, olašská komunita v Dolné Seči, dodnes dodržuje řadu tradic a zvyků. Místní Romové o sobě hovoří jako o „maďarských (olašských) Romech“ (Ungrika Rom), kteří se odlišují od „slovenských (olašských) Romů“ (Toucicka Rom), kteří bydleli v nedalekých vesnicích. Tyto dvě skupiny mají podle pamětníka odlišné zvyky a hodnoty. Viktor Salinas uvádí jako příklad postavení žen v obou komunitách. Zatímco u „Toucicka“ Romů nemají ženy žádné postavení, v jeho komunitě jsou ženy uznávané. Na rozdíl od druhé skupiny se například nevyžaduje, aby dívky a ženy nosily dlouhé sukně. 

Všude jako doma

Viktor Salinas se ani po přelomu tisíciletí neusadil. Kromě permanentních návratů na Slovensko a do Rakouska se zkoušel uchytit také ve Spojených státech amerických, Kanadě, Belgii nebo naposledy ve Velké Británii. Stále se vrací na místa, kde žijí jeho děti a blízká rodina: do Vídně, Dolné Seči i na různá místa Čech. Všude tam se dnes cítí jako doma.

Hovoří plynně romsky, maďarsky, německy, anglicky, česky, slovensky a polsky; a jak sám uvádí, v dalších dvanácti jazycích zpívá.