Viktor Salinas

„Když jsem žil v Čechách, v Litomyšli, začal jsem hrát na trumpetu. Měl jsem tam kamarády a s nimi jsem hrál. Pak jsem jel domů do Levic, k nám do Seči, a tam mě slyšeli hrát neromští kluci z vesnice. Pozvali mě, abych začal hrát s nimi. Hodně jsem se tam toho naučil, té kultuře mezi nimi, mezi velkými pány. A byli jsme moc dobří. Řeknu ti, že jsme byli tak dobří, že jsem se od nich dokonce naučil nové maďarské, slovenské i romské písničky. Všechny tyhle písničky jsme hráli. Bylo to tak, že když vydal Gott jeden den novou písničku, na druhý den už jsme ji uměli a už jsme ji hráli. A to perfektně. A každý se tomu divil. Byl jsem tam sám jediný Rom mezi neromskými kluky. Ostatní byli všichni gádžové. Říkali jsme si Tulácká organizace lajdáků. Tuláci. Já hrál na trubku, měli jsme s alt b tenor, hrálo se na klavír, basu, bubny… Bylo nás tam asi sedm nebo osm kluků, měli jsme zpěvačku a já jsem taky zpíval. Chodili jsme hrát v jednom týdnu i dvakrát. Vydělávali jsme si tím dost peněz. V té době jsme si vydělali za den osm set nebo tisíc korun, to byly tenkrát veliké peníze. Jenomže práce byla povinná a komunisti nám říkali: ‚Musíš pracovat!‘ Muselo se pracovat. Kdo nepracoval, zavřeli ho, a stalo se to nejednomu člověku z nás, z Romů. Policajti chytili Roma a první, na co se ptali, bylo: ‚Kde pracuješ?‘ Zajímalo je taky, jakou děláš práci a kolik vyděláváš. Pokud zjistili, že někdo nepracoval, zavřeli ho a dali mu nakládačku.“

„Narodil jsem se roku 1941. ‚Jak je to možné?‘ zeptal jsem se před nedávnem mojí mámy, protože ona zemřela teprve nedávno a dožila se devadesáti let. ‚Mami, jak jste to udělali, že jsem se narodil právě uprostřed nejhorší války? Ve 41. roce, vždyť to znám z filmů, a v té době jsem se narodil. Jak je to možné?‘ Máma se tomu smála. Když byla válka, u nás doma jsme nebyli moc ohrožení. Válčilo se v jiných zemích. Ale pak se začali na Hronu bít Němci s Rusy, každý na jedné straně. Nemohli se dostat přes vodu. A Rusové nás tlačili zpátky, zatímco postupovali dopředu. Když jsme pak přišli domů, uviděli jsme naše domy u vody, v té době tam už měli Romové postavené domy. Jenže všechny domy byly srovnány se zemí, všechny je rozbořili. Jen stáj mého dědy pro šest koní vydržela, měla totiž stěny z betonu. Tam jsme se uchýlili. Po válce jsme tam byli moje babička, její dcery, její synové, moje máma a její vnukové a žili jsme tam v té stáji. Později dostala babička peníze za dědu. Děda byl totiž odvlečen do koncentráku a už se nevrátil, zemřel tam. Babičce dali peníze. Dost peněz na to, aby postavila prostorný dům, velkou kuchyň a pokoj, kam jsme se všichni vešli.“