Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Sádlo (* 1952)

• narodil se 26. listopadu 1952 v Písku

• otec Karel Sádlo a matka Alžběta Sádlová, rozená Kašparová, byli zemědělci

• v roce 1971 vstoupil do kněžského semináře v Litoměřicích

• po čtyřech letech studium předčasně ukončil

• v roce 1978 se oženil s Marií Fojtovou

• v roce 1990 byl vysvěcen mezi prvními na trvalého jáhna

• v roce 2015 odešel do důchodu, jáhenskou službu však vykonával dál

• v roce 2024 žil v Křižanově

Estébáci si ho vyhlédli jako vhodného informátora o dění v církevních kruzích. 20 let za ním jezdili a přemlouvali ho ke spolupráci, nejdřív po dobrém, později sáhli k výhrůžkám. Odmítal donášet, ale přímo se jim postavit se bál. Naštěstí přišel listopad 1989.

StB zlomila rodinného přítele

26. listopadu 1952 se v Písku Karlu Sádlovi a jeho ženě Alžbětě narodil dlouho očekávaný syn Karel. Rodiče, kteří hospodařili na vlastním statku v Křižanově, dlouho odolávali vyhrožování komunistů, ale když největšího a nejváženějšího sedláka ze vsi vystěhovali jen s nábytkem a peřinami do pohraničí, celá ves vstoupila do družstva.

50. léta byla těžká. Karel Sádlo vzpomíná na rodinného přítele, moudrého a vzdělaného kněze Václava Jaloveckého, který je pravidelně navštěvoval, až na podzim roku 1961 náhle přestal. „Asi za měsíc po jeho zmizení k nám přijeli strozí pánové a mne vykázali ze světnice,“ vypráví pamětník. Někdo udal, že pamětníkova matka vynesla ze sakristie balíček s vkladní knížkou s penězi patřícími církvi, kterou si u ní chtěl uschovat. Od soudu, kde svědčila, se matka vrátila zdrcená. Na knězi visely šaty, měl vymlácené zuby. Václav Jalovecký byl odsouzen na dva roky odnětí svobody za zpronevěru.[1] Když mu po propuštění šel Karel Sádlo naproti k vlaku, místo kdysi veselého muže na něj čekal zlomený, hubený a zamlklý člověk. Do duchovní služby už ho nepustili, přesunuli jej na Pelhřimovsko, kde dožil.

Největšího sedláka našli utopeného

Když bylo malému Karlovi 11 let, zemřel mu tatínek a matka jej a jeho sestru Marii živila sama. Velkou autoritou byl pro Karla Sádla dědeček z matčiny strany, František Kašpar. Vyprávěl mu, jak v Radvánově komunisté verbovali sedláky do jednotného zemědělského družstva (JZD). „Nikdo nechtěl, ledaže Mára,“ povídal dědeček. To byl nejváženější hospodář ve vsi. A pak se stalo, že Mára zmizel. Po několika týdnech objevili jeho tělo přivázané ke korytu v rybníce. „Jen dřeváky v chlévě po něm zůstaly, ale nic se nevypátralo,“ říká Karel Sádlo.

Dědeček také líčil, jak nedaleko Lašovic na Milevsku operovala protikomunistická skupina. Prováděli sabotážní akce, občas přestřihli dráty, když měli mít komunisté schůzi. Měli vyhodit do vzduchu sekretariát strany, zahynul prý při tom jeden hlídač. Členem skupiny byl mladík Václav Jakeš z Petrovicka, jenž se rozhodl opustit republiku. Útěk se mu nezdařil, ale ukryl se na samotě Peckov. Po smrti hospodáře převzali starost o Václava Jakeše jeho synové (Jan Pecka). „Nemohl se ani oženit, přivést ženu, aby se do toho nenamočila, ven vycházel jen v noci,“ vyprávěl malému Karlovi dědeček. Po neuvěřitelných 16 letech se Václav Jakeš došel přihlásit na policii, byl zatčen a po pěti měsících propuštěn. K jeho rehabilitaci došlo až v roce 1994.[2]

Od nástupu do semináře ho StB přemlouvala ke spolupráci

Po základní škole ve Veselíčku nastoupil pamětník na měšťanku v Milevsku, po ní na střední všeobecně vzdělávací školu a plánoval, že bude veterinářem. Přišel však rok 1968 a do Milevska se vrátili dva premonstráti. Jedním z nich byl Vlastimil Kofroň, pod jehož vlivem se Karel Sádlo ve třetím ročníku rozhodl studovat teologii.

Krátce po přijímacím pohovoru zastavila vedle Karla Sádla Volha. Dva pánové ho pozvali dovnitř, že si chtějí popovídat. „Já jsem si ve své naivitě myslel, že jsou z biskupství z Budějovic,“ říká pamětník. Odvezli ho na lesní cestu, kde mu prozradili, že jsou od Státní bezpečnosti a že by byli rádi, kdyby jim občas poreferoval, co se v semináři děje. Prý chtějí vědět, co lidi trápí, aby zjednali nápravu. Karel Sádlo však odmítl donášet. „Jistě, jdete do neznáma, tak se uvidíme později,“ odvětili ti dva a tak začala pamětníkova dvacetiletá anabáze se Státní bezpečností.

Touha mít děti vedla k ukončení studia teologie

Režim v litoměřickém semináři, kam Karel Sádlo nastoupil v roce 1971, se podobal vojně. Studenti měli volno jen týden o Vánocích, vycházky byly ve středu a v neděli. Po třech měsících přišla pamětníkovi pozvánka od okresního oddělení Veřejné bezpečnosti. „A tam už mě čekali zase ti dva pánové z Budějovic,“ vypráví pamětník. A zase se ptali, jak to v semináři chodí. Vymlouval se, odmítl. „No, my si počkáme. Ještě se setkáme,“ řekli ti pánové a s tím se rozešli.

Seminář navštěvoval Karel Sádlo čtyři roky a každý rok se situace se dvěma pány opakovala. Studium bylo pětileté, v pátém roce se podstupovalo jáhenské svěcení se slibem celibátu. „Ale já jsem z okna vídal rodiny, jak odjíždějí na víkend, a najednou jsem si uvědomil, že tohle mít nebudu a že chci mít děti,“ říká pamětník. Odešel tedy po čtvrtém ročníku a nastoupil vojenskou službu.

Na vojně podepisoval velitele

Karel Sádlo nastoupil v Přerově k pomocné letištní rotě. Protože uměl psát na stroji a měl maturitu, chtěl ho velitel na štáb, ale neprošlo to. Jako student teologie byl osoba nedůvěryhodná, nakonec se však do administrativy přeci jen dostal. „Uměl jsem podepsat všechny velitele – kdo pojede budit velitele v noci na sídliště kvůli jízdnímu rozkazu?“ směje se pamětník. Podepisoval pak i vycházkové knížky a jednou si ho dokonce zavolal velitel roty, aby dopsal deník prací za celý rok. Všechno prošlo a za smyšlený deník dostal opušťák. „Po půl roce vojny zase přišel rozkaz: ‚Dostavte se ke kontrášům,‘ a ejhle, zase to byli ti pánové z Budějovic,“ vypráví Karel Sádlo. Tentokrát slibovali, že za informace bude moci jezdit každý měsíc domů. Odmítl.

StB nabízela byt, zaměstnání a zahraniční léky

Když mu v roce 1977 vojna skončila, zajistil mu přítel místo v katolické Charitě v Praze, kde pracoval jeden rok. Měsíc po nástupu zazvonil telefon: „‘Ahoj, tady kamarád z druhé roty, pamatuješ?‘ – a že chce vidět Prahu, že to tady nezná,“ vypráví pamětník. Měli se sejít na Karlově náměstí. „A já pitomec tam šel, a zase hnědá Volha a zase ti dva. Já mám nevýhodu, že jsem takový nekonfliktní člověk. Já jsem nedokázal říct: ‚Jděte do p...,‘ a tak jsem si tam zase sednul a zase jsme povídali,“ říká Karel Sádlo. Tentokrát mu za informace nabízeli byt, výnosné zaměstnání a zahraniční léky – cokoli, na co si vzpomene. Zase odmítl, a oni na to: „No, uvidíme,“ a nechali ho jít.

Rok nato se Karel Sádlo oženil s Marií Fojtovou, a protože čekali první dítě, vrátili se domů do Křižanova. Od kamaráda se dozvěděl, že na trati mezi Táborem a Pískem chybí čtyři výpravčí. S maturitou by mu stačil jen kurz, přihlásil se tedy k dráze a dohodli se, že nastoupí nejdřív jako signalista v Branicích a kurz si dodělá při práci. Jen při odchodu z pohovoru se ho zeptali: „Nemáte příbuzné na Západě?“ „Nemám, ale studoval jsem teologii,“ přiznal Karel Sádlo. Branický kolega mu pak na rovinu řekl: „Do toho kurzu se nedostaneš – jednou nebude, jednou bude plný, budeš tady zametat perón, uvidíš,“ vzpomíná pamětník.

Když s nimi odmítl jet, začali vyhrožovat

Vyhlídky nebyly nadějné, ale nakonec Karla Sádla vzali na místo mistra expedice v Závodech na výrobu vzduchotechnických zařízení (ZVVZ). Zaručil se za něj vedoucí. „Straník, ale férový chlap,“ říká Karel Sádlo. Na práci v ZVVZ vzpomíná rád. Byli tam méně kvalifikovaní dělníci, často po práci v uranových dolech, umírali mladí, ale dostal se tak mezi obyčejné lidi, kterých si vážil a oni jeho.

Po roce přišla další pozvánka: Dostavte se na zvláštní oddělení. „A kdo myslíte, že tam čekal?“ usmívá se Karel Sádlo. A zase ho vozili až k Jindřichovu Hradci a zase kličkoval, vyprávěl jim o králících, praseti, čtyřech dětech, které se mu mezitím narodily. To se opakovalo každého půl roku, až po několika letech odmítl nasednout. „Nechcete? Tak my si to zajistíme jinak,“ řekli ti dva a od té doby každého tři čtvrtě roku chodila pozvánka na podání vysvětlení na obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti. Tam už přitvrdili: „To se nebojíte chodit z odpolední sám, že vás někdo přepadne?“ A tak na pamětníka u autobusu skoro měsíc čekávala manželka.

Karel Sádlo se svěřil bývalému spolužákovi Karlu Satoriovi. „Musíš se dostavit, ale žádej o uvedení, k jakému trestnému činu máš vypovídat, a jinak se o ničem nebav,“ poradil páter Satoria pamětníkovi. Estébáci vyskočili, jako když píchne do vosího hnízda: „Komu jste to řekl? Kdo vám to poradil? Ty zákony nebyly dělané pro vás, ty byly dělané pro nás! My vám ještě osladíme život – ke zdi, vyprázdnit kapsy!“ udeřili na něj. To už se psal rok 1988.

Bezpečnost dál utahovala smyčku. Jednou, když pamětník s manželkou sušili seno, přijela za nimi hnědá Volha až na louku. Odmítl nastoupit, proto ho vyzvali, aby se odpoledne dostavil na služebnu Veřejné bezpečnosti. „Vy necháváte to dítě v kočárku doma samotné? Nebojíte se?“ vyhrožovali mu sociálkou.

Bál jsem se vykřiknout

Jako hluboce věřící nemohli Karel Sádlo ani jeho žena chybět v Praze na oslavách svatořečení Anežky České. 12. listopadu 1989 začali lidé před Arcibiskupským palácem na Hradčanském náměstí skandovat. „A já jsem se bál vykřiknout, že se to nesmí,“ vypráví pamětník. Události se daly do pohybu a za pár dní šli Sádlovi na shromáždění na Letné. „Ti lidé byli tak krásní, oni svítili, a tam už se člověk nebál zavolat. Měl jsem pocit, že lidé vstali z mrtvých,“ pokračuje pamětník.

Doma na malém městě byla situace jiná. Pamětník vzpomíná, jak se u nich sešel Aktiv brigád socialistické práce, lidé nechtěli protestovat. Karel Sádlo už to nevydržel a vzal si slovo: „O čem to povídáte, že nebudeme protestovat? Zmlátili mladé lidi!“ vyzval přítomné. Ozval se ohromný potlesk, lidé začínali chápat, že se něco mění.

Velký šok zažil, když zjistil, že je v Cibulkových seznamech veden jako kandidát na informátora. Objel všechny představené, vysvětlil jim, co se mu dělo, a odpověď zněla: „Nesnaž se obhajovat, jen se to rozmázne,“ pochopili ho a nesoudili. „Já jsem nebyl zajímavý člověk, ale stýkal jsem se se známými lidmi,“ říká. „Nebyl jsem nikdy žádný hrdina. V poklidu jsem přežil normalizaci. Byl jsem konformní, chodil jsem k volbám, ale byly určité hranice, které jsem nepřekročil,“ dodává. Díky Archivu bezpečnostních složek (ABS) víme, že coby kandidáta informátora Státní bezpečnost Karla Sádla vedla ve své evidenci od počátku 70. let. Jeho svazek se však k dnešním dnům nedochoval. Zároveň je nutné zdůraznit, že kandidát informátora nepatří mezi kategorie vědomé (vázané) spolupráce.

Trvalým jáhnem i v důchodu

Někdejší budějovický biskup Miloslav Vlk nabídl Karlu Sádlovi trvalé jáhenství, poslední stupeň předkněžství, které – pokud manželka souhlasí – umožňuje učit, vést farnosti, křtít, oddávat, pohřbívat a vést bohoslužby. A tak se na jaře 1990 Karel Sádlo stal jedním ze dvou prvních jáhnů v Českých Budějovicích. Brzy si uvědomil, že skloubit práci v ZVVZ s církevní funkcí nelze. Biskup Vlk mu proto zajistil místo trvalého jáhna v Křižanově, aby nakonec zakotvil v Chrašťanech, odkud pomáhal místnímu páterovi obstarávat službu pro čtyři farnosti.

Za posledních 30 let byl pamětník svědkem řady změn. „Venkov vymírá,“ říká. “V 90. letech byla průměrná návštěvnost v kostele 110 lidí, dnes je to 15. Ale život začíná ve městech. Pod zemí je vody dost, a někdy vytryskne pramínek a někdy řeka. Takhle je to i s vírou.“

Karlu Sádlovi se narodilo celkem šest dětí, jedno zemřelo na syndrom náhlého úmrtí. Přestože je od roku 2015 v důchodu a vícenásobným dědečkem, jáhenskou službu vykonává nadále a zadarmo. „Miluju, když si vnoučci sednou a ‚dědo, povídej‘. Pro tohle tady člověk je, aby něco předal,“ končí své vyprávění pamětník.

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný mezi Dodatečnými materiály.

[2] Viz Medializace.