Jaroslava Rymešová

„Byla to úžasná euforie. Starší syn byl na gymplu, už jsem byla s kluky sama. Oni i doma pomáhali, protože já jsem trávila čas v Občanském fóru nebo v improvizované redakci. Byl to takový intenzivní čas, kdy se opravdu moc nespalo, nejedlo, všechno v letu. Pořád se někde něco dělo, něco se řešilo, nějaké další zprávy, lidi…“

„Já jsem tenkrát ve svém ranku [v okresním kulturním středisku] měla i folkové zpěváky. Měli jsme objednaného [Pavla] Dobeše. Objednali ho přes agenturu, zajistil se sál. Měl vystupovat Dobeš. Lidé v kvádrech přicházeli na koncert a Dobeš tam stál, chtěl si s lidmi povídat a vysvětlovat jim, že nebude zpívat, protože stávkuje. Tenkrát přijel ředitel, byl zelený a hrál všemi barvami, a rozehnal to, že to je nepovolené shromáždění. Takže tam vznikla ještě hádka. Potom Dobeš řekl, že to nebude hrotit, a odjel. Někteří lidé mu fandili, jiní byli vzteklí, že si zaplatili vstupné.“

„Vůbec se to neutajilo, tajní [příslušníci StB] chodili do kostela. My jsme jezdili do Františkových Lázní. Nicméně všude byli tajní. Chodil dokonce… Já už si nevzpomenu na jméno toho pána. Říkali, hele, on tam vždycky stojí a dělá si čárky. A zajímají ho intelektuálové. Nezajímají ho babičky, obyčejné ženské, ale zajímají ho učitelé, doktoři, novináři. Takže tam si dělají čárky a mají nás zmapované. Mysleli jsme, jak jsme utajení, ale zase až tak utajení jsme asi nebyli. Takže si mě tenkrát pozvali na okresní výbor strany a já jsem skončila. Řekli mi, že prostě nesplňuji požadavky na socialistického novináře. A ještě jsem měla křížek na krku, tak řekli, jestli vím, co to znamená. Řekla jsem, že vím, co to znamená. No takže mě vyhodili. Doslova do písmene mě vyhodili. Já byla tenkrát sama s dvěma klukama, manžel už odešel. To bylo roku 1986.“

„Hraničář byly okresní noviny, které byly řízeny ONV. Zřizovatelem okresní národní výbor, ale ideologicky to spadalo pod okresní výbor strany. Tam jsme opravdu zažili, co to je cenzura, jak co psát a o čem psát a proč o tom a tom nepsat. Zažila jsem takovou jednu humornou historku, jestli to nebude nudné. Byla jsem mladá, zůstala jsem tam sama, protože jsem na něčem pracovala, kolegové se rozešli po nějakých reportážích. A tenkrát bylo sté výročí vzniku města Aše. Takže se dělal takový průřez historií města a jeho vzniku. Až jsme došli k tomu, že, tuším v roce 1961, se zrušil okres Aš. To se zrušilo. No a protože na konci zbylo místo, tak jsme tam dali fotku. Ašští kaktusáři dělali výstavu k stému výročí Aše, výstavu kaktusů. Tak jsme tam zařadili fotku. Noviny vyšly, připravovali jsme další. No a teď se rozletěly dveře a do redakce vtrhnul pan Inocenc Šarman. Inocenc Šarman byl obávaný tajemník pro ideologii na OV KSČ. A byl to opravdu takový ten rudý mozek. Byl hodně obávaný. Vletěl tam: ,Kde je Kubišta?!‘ ,Nevím, šel tam a tam.‘ Tak začal řvát na mě. Potřeboval si zchladit žáhu, já jsem tam byla, tak začal řvát na mě, že nás prokouk, že jsme kontrarevoluční hnízdo, že nás rozdupe, protože on pochopil ten náš jinotaj, že jsme chtěli říct, že komunisti v Aši všechno zničili, a je tam teď jenom poušť, kde rostou kaktusy. Že on pochopil, co jsme tím chtěli říct. Takže vím, že jsem z toho byla vyjukaná. Potom si pana šéfredaktora pozvali na koberec a pořádně ho tam proprali. Mám takovouhle vzpomínku na tu ideologii.“