Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslava Rybárová (* 1927)

• narozena 15. září 1927 v Nové Vsi v Jugoslávii

• v Jugoslávii se za války přidala k partyzánům

• po válce součástí dosídlení českého pohraničí na Znojemsku

• v roce 2009 obdržela od ministra obrany vyznamenání za bojovou činnost za druhé světové války

• v době natáčení žila v Mohelnu

Miroslava Rybárová pochází z bývalé Jugoslávie. Narodila se 15. září 1927 manželům Valentovým. Rodina žila na bosenském venkově v Nové Vsi mezi Záhřebem a Bělehradem na hranicích dnešního Srbska a Bosny a Hercegoviny u řeky Sávy. Šlo o českou vesnici, kam se rodina přestěhovala již za Rakouska-Uherska. Předkem narozeným na českém území byla babička, pocházející z okolí Prostějova. Mirky tatínek pracoval jako kovář. Do Velikonoc 1941, kdy Jugoslávii přepadli Němci, budovala rodina Valentových dům, nepodařilo se jim dokončit jednu místnost. Starost o malé hospodářství si vyžadovala práci i čas a pomáhat musela také Miroslava. Do školy chodila pouhé čtyři roky.

Za války

Třináctiletá Miroslava si pamatuje, jak důstojníci armády prchali před postupujícím wehrmachtem. Další informace se k nim na venkov dostávaly velmi těžko – zpravidla ve vesnici odebírali noviny dva lidé a jejich výtisky se potom dále půjčovaly od domu k domu.

Během války se vesnicí prohnalo několik ozbrojených skupin. Samotní Němci se báli silného partyzánského hnutí, a možná i proto si Miroslava pamatuje jen velmi obezřetný průchod wehrmachtu přes vesnici. Za všechny poskytnuté služby Němci náležitě zaplatili a vesnici brzy opustili.

Většinu majetku jim sebrali, jak paní Rybárová říká, „čerkézi“, tedy nejspíš Rusové pomáhající Němcům, kteří bojovali v Jugoslávii proti partyzánům. „Asi, asi je tam dali, aby nám ty partyzány zničili. Tenkrát oni přišli k nám, aby všechno dodělali. To nám sebrali všechno. Všechno. My jsme měli prasata, krávy, koně, prostě všechno nám sebrali, všechno. A chlapi měli být postřílení.“ Je zajímavé, že muži z vesnice měli české občanství, což mělo reálné dopady – sloužili v meziválečném období na vojně v Československu v Užhorodě, poté nemuseli mobilizovat s jugoslávskou armádou a zůstali doma ve vesnicích.

Miroslava vzpomíná na četné návštěvy chorvatské domobrany – ustašovců loajálních k nacistům. Ustašovci Srby vraždili a těla nechávali plavat v řece Sávě. Domobrana vesničanům vyhrožovala, že nesmí pomáhat partyzánům, ale ti jim stejně nosili kukuřičný chléb a další jídlo. Ustašovci nakonec své vyhrožování dotáhli k hrůznému konci a upálili deset místních žen: „Jedenáct jich bylo. Oni jich vzali jedenáct. Ta jedna měla sestru a měla za manžela Srba. Ona že byla jedenáctá, tak to pak všechno řekla, jak to bylo. Oni ji potom odstrčili, řekli, že jich deset zastřelí, že jich deset zaplatí životem. Oni jí řekli, ať utíká. Zůstala stát v lese a koukala, co bude. Oni je nahnali do chlíva, co tam stranou v kopcích měli Bosenci. A tam to s nimi zapálili. Zaživa. To už jsme potom byli tady. To jsem se pak dozvídala. Sem (do Česka – pozn. ed.) jsme přišli na podzim, protože my jsme utekli, když se to stalo, hned ráno.“ Při útěku rodině pomáhali sousedi z blízkých obcí včetně početné muslimské komunity.

Ač nikdy nebyla v komunistické straně – přehnané sympatie k ní neměla ani za války, ani po ní –, chtěla Jaroslava pomoci partyzánům, kteří se k myšlence hlásili. Rozhodujícím motivem bylo, že po výše zmíněných zkušenostech představovali partyzáni správnou stranu barikády, stranu spravedlnosti. Miroslava se přidala do partyzánské skupiny Svaz mládeže. K partyzánům postupně odešli i muži z vesnice, kteří byli nejdříve pod pohrůžkou zastřelení donucení působit u domobrany. V řadách partyzánů čelila Miroslava těžkým dilematům – jeden ze zajatců byl spolužákem a kamarádem pamětnice. I přes nevůli partyzánů mu Miroslava potajmu předala nějaký cukr a chléb, aby měl co jíst. Dále připouští, že partyzáni sami se zajatci nezacházeli o nic lépe než četníci se zajatými partyzány.

Při jednom z útoků na partyzány při ofenzivě v zimě 1944/1945 plánovali útěk směrem do Maďarska. Některé jednotky přešly, ale Česká brigáda, ve které působila Miroslava, přišla k řece Drávě pozdě. Tam již čekali Němci. Partyzáni se pak do konce války těžce skrývali.

Po válce

Po válce se rodina účastnila dosídlování českého pohraničí, na podzim roku 1945 přišli na Vysočinu, do vesnice Míšovice nedaleko Znojma. Otec si pro sebe zabral kovárnu. Záhy nato, v roce 1946, se Miroslava vdala. Její muž strávil většinu války jako totálně nasazený na pracích v Německu. Ze začátku bylo živobytí velmi náročné. I přes úvahy o přestěhování do Prahy a o případném studiu nebo zaměstnání v prázdných továrnách se totiž rozhodli nadále žít na Vysočině, jen se na konci 50. let přestěhovali do jiné vesnice. V roce 1956 se Miroslava podívala zpět do rodné vesnice. Jugoslávie na ni působila i po více než deseti letech od války neutěšeně, známá vesnice byla plná neznámých lidí.

Nyní žije v Mohelnu na Vysočině, na své mládí a těžké okamžiky za války nerada vzpomíná.