Melanie Rybárová

„Já jsem nastoupila na ministerstvu zahraničních věcí v Černínském paláci v pětačtyřicátém roce, koncem května. Asi takového 12. května jsme šly s maminkou a náhodou jsme potkaly jejího bratrance, to byl kapitán vojska za první republiky. To byli ti, říkalo se jim naftalíni, oni měli ty uniformy naložené v naftalínu, za války, aby jim je nesežrali moli, a po válce to navlíkli a teď byli hrdinové. A tenhle můj strejda byl opravdu hrdina, i když prapodivnej. On bydlel blízko Černínského paláce, měl dva syny, ti hned měli Revoluční gardy, ale tohle ještě nebyl konec války, to mohlo být tak šestého sedmého května. On se s těma klukama sebral a šel do toho Černínského paláce, kde sídlil nějaký vysoký německý úřad, a on jim nabídl, že jim zajistí, já nevím, ta troufalost, jak jim on mohl něco zajišťovat... že těm Němcům zajistí poklidný odchod, aby tam nebyla střílenda, na tom Pohořelci. No a on s nima vyjednal, a představte si, že se mu to opravdu podařilo. On dodnes tvrdí, že zachránil Černínský palác, protože oni tam měli bazének a v tom naftu nebo benzin, a řekli: ‚Kdybyste nás nepustili, tak to zapálíme.‘ No, a tím pádem, že se odtamtud dostali, já nevím, možná že je u příští barikády rafli, to už nevím... Ale Černínský palác opustili díky kapitánu Křikavovi. A on právě, když jsme ho potkali s tou maminkou, tak řekl: ,Já tu Milenu zrovna potřebuju na ministerstvu!‘ Vzal mě na to ministerstvo a já jsem tam vydávala lístky na jídlo. Protože už se tam začínali trousit první zamiňáci a hned měli zájem: ,Vždyť tady musí být po Němcích zásoby.‘ A ony tam skutečně byly, hlavně rýže. On se prohlásil – sám sebe – jako revoluční správce ministerstva, jak to tenkrát bylo, národní správce ministerstva, ale jakmile začalo ministerstvo normálně fungovat, on myslel, že tam aspoň ty kluky dostane na to ministerstvo, ne, jenom já jsem se tam dostala.“

„Ten osmašedesátý rok, to jsme byli v Itálii s Arnoštem Lustigem na dovolený, přímo s ním a s jeho manželkou. Ono se k tomu schylovalo, spousta lidí byla přesvědčena, že to ani jinak nemůže dopadnout. Mimo jiné taky jsme tam měli schůzku s Luďkem Pachmanem. Manželka Lustiga Věra, která měla sestru v Izraeli, tak řekla: ,Tak samozřejmě jedeme.‘ Arnošt přemlouval Tibora, že by jeli spolu, ale Tibor řekl, že: ,Ne, my jedeme do Vídně a tam si to rozmyslíme, co bude dál.‘ Ještě se pamatuju, že ten Arnošt, už byli v Římě, a telefonoval: ,Tibore, už jsme tady a všechno máme, placenou cestu do Izraele, letenku, pojeď taky.‘ Ale můj muž řekl, že ne, myslím, že tenkrát dobře udělal, protože Arnošt mimochodem v tom Izraeli taky dlouho nevydržel. My jsme jeli teda do Vídně a tam Tibor navázal svoje styky, které měl, a měli jsme tenkrát rozděláno jednak do Německa, tam už dětem rezervovali školu, protože tam se školy musejí vždycky rezervovat. Mimochodem, děti, holčičku, jsme měli s sebou a syn přijel za náma. Takže jsme tam měli auto, měli jsme tam obě děti a tady v Praze jenom mého otce, kterému tahle ruská revoluce zadělala na Alzheimera. A ve Vídni to bylo podruhé v mém životě, co jsem se zhroutila. Jinak já jsem celkem odolný tvor. (A zhroutila jste se z jakého...?) Nervově. Z toho, že: Mám jít domů, nemám jít domů? Já jsem tehdy pracovala ve Svazu výtvarných umělců a mým šéfem byl (Adolf) Hoffmeister. A já jsem na vlastní uši slyšela z rakouského rozhlasu, že Hoffmeister byl umučený. A to byl kec, to byla kachna.“

„Zatkli ho asi tak rok po procesu (se Slánským), tak asi 52 na podzim, a sice tím způsobem, že byl zavolán do Bartolomějské, kam se tedy zřejmě dostavil, a už se nevrátil domů. A teď bylo na člověku... kam volat, to vám nikdo neřekl. (No a jak jste se to dozvěděla, že byl zatčenej?) No, že nepřišel, to bylo samozřejmý. V té Bartolomějské byly hrozné poměry a vědělo se to, že jsou tam propojené ty budovy a rovnou do Ruzyně ty lidi lifrovali. Takže já jsem se zase modlila jako blázen, ale ono to není modlení, to je jiný způsob mentální práce. Tak jsme s maminkou sedly a začaly mentálně pracovat na tom, aby mu nebylo ublíženo, to se nedá dvěma větama vysvětlit. Druhý den jsem se pokoušela telefonovat, ale to bylo úplně zbytečný, to bylo směšný. Maminka říkala: ,Vem mu tam tepláky.‘ Tak jsem šla do Bartolomějský, do vchodu do vrátnice, tam byli nějací policajti, co o tom neměli ani páru, tak jsem řekla, že mu nesu ty tepláky, a oni, že to je blbost, to jako ne. Když nebude zatloukat, tak se dostane brzo domů. To byli lidi, stráž, která s tím neměla nic společného. No a asi za čtrnáct dní jsme od něj dostali dopis, pokornej, nepodobnej jemu, když mně to pak dodatečně vykládal, tak ty začátky měl těžký, protože byl na samotce. A věděl, že je taková doba, rok po procesu se Slánským, takže věděl, že se může stát všecko.“

„Já jsem tehdy byla pořád zaměstnaná v té obchodní komoře. A jednou mně tam zvoní telefon a že nějaká žena... a že má pro mě zprávu od manžela. Tak abych si s ní dala schůzku u orloje. Sotva jsem zavěsila, tak jsem to hned v kanceláři každému řekla. A hned jsem řekla Jirkovi, jednomu kamarádovi: ,Hele, musíš tam jít taky, protože já tam sama určitě nepůjdu.‘ No a když jsem přišla domů, tak jsem se radila s maminkou. No a ještě – pět minut nato znova telefon, zase tahle baba mně volala a že tu zprávu nesmím nikomu říkat. Tak jsem řekla: ,Jo, jo, to víte, že jo.‘ A hned, když jsem přišla domů, tak maminka říkala: ,Ne, ne, ty tam jeď s Arnoštem.‘ To byl ten náš známý, který jediný se na tom ministerstvu udržel, protože on byl vyslancem v Bernu. Ten mě na tu schůzku vzal autem. A já jsem se od něj nechala do toho auta zavřít, jakej jsem měla strach. To auto zůstalo takhle u orloje ze strany. A on tam teda šel a ten můj přítel z kanceláře tam taky šel. Takže oni mně pak říkali, že ta baba tam přišla, špacírovala sem a tam. Samozřejmě nemohli jsme tam současně bejt i nebejt. Takže ta ženská, se kterou jsem měla mít tu schůzku, ta tam jako špacírovala a po chvíli, asi po dvaceti minutách, když jsem se nedostavila, tak se k ní připojil chlap v montgomeráku, který tam byl schovanej v průjezdě, a spolu odešli.“